Stále více žen si pořizuje umělé poprsí. Je to jen jakási móda, nebo nezbytnost?
Moje známá, o níž bude řeč, bývala úplně obyčejná ženská. A taky už to není žádná mladice. Nějakou dobu jsem ji neviděl. Pak se nečekaně ozvala a vnutila se na kafe. Prý se mnou potřebuje nutně mluvit. Vplula do dveří a já zíral. Ta kdysi úplně obyčejná ženská teď byla v obličeji zmalovaná jak cirkusový plakát, v místech jejího bývalého rachitického hrudníčku se hrdě tyčily trojky, možná i čtyřky.
Jenže už na první pohled bylo jasné, že něco nehraje. Byla nešťastná. „Nevím, co mám dělat,“ přiznala se hned na začátku. A pak se rozpovídala. O tom, jak chtěla udělat manželovi radost a oživit jejich uvadající sexuální život. Jak si i proto pořídila nová velká prsa. Jenže se potázala se zlou. „Vynadal mi a řekl, že ho nějaké odporné protézy nezajímají, že se mě už nikdy nedotkne. Nakonec požádal o rozvod,“ vzlykala moje známá.
Utěšoval jsem ji, ale v duchu si vzpomněl na úplně opačný případ. Na bývalou kolegyni, kterou zdobila hodně velká – a přírodní – ňadra. Tak velká, že kvůli nim skončila na operaci s páteří. Musela si je nechat výrazně zmenšit. „Velká prsa jsou neštěstí. A nejen proto, že na vás chlapi pořád zírají,“ tvrdívala často.
Tak už to v životě chodívá. Člověk často zatouží po tom, co mají druzí a on ne. A když se mu to pak třeba povede získat, je nespokojený znovu. Z nejrůznějších příčin. „Můžeš mi poradit, co mám dělat?“ zeptala se mě teď už nahlas plačící známá. Nemohl jsem. Kromě jiného také proto, že jejímu bývalému manželovi rozumím – i když bych se na jeho místě nerozváděl.
Z vlastní zkušenosti vím, že jen umělá prsa v manželství k žádnému štěstí nevedou. Nemohou vést. K tomu jsou zapotřebí úplně jiné věci. Takové, které se koupit, nahradit ani uměle vytvořit nedají.
Žádné komentáře:
Okomentovat