zamyšlení: OKNO JAKO ODPADKOVÝ KOŠ

Někdy si říkám, co jsme to za lidi. A jsme vlastně ještě vůbec lidi? Alespoň někteří z nás? Napadá mě to hlavně při pohledu na nepořádek, a nebojím se říct doslova bordel, který děláme. Nemyslím doma (tam to u někoho musí být zřejmě až nepředstavitelné), mám na mysli na veřejnosti. Venku.

Když jsem ještě bydlel v úplně jiné části Brna, na sídlišti, o dva vchody dál žila v přízemí přibližně třicetiletá žena. Proslula nejen neuvěřitelným křikem linoucím se z otevřeného okna při jejím milování, ale i rychle rostoucím počtem použitých prezervativů, které jednoduše vyhazovala ven. Nevěříte? Věřte.

Teď, když už pár let žiju na okraji brněnského Bronxu, si na tu vášnivou bordelářku často vzpomenu. Do práce to mám čtvrthodinku, chodím pěšky. V létě, v zimě, za každého počasí. Převážná část cesty vede Francouzskou ulicí, v níž nikdy nevíte, co vás tam překvapí. Dobře si pamatuju na svůj první objev. Byl jím televizor. Evidentně nefunkční, ale hrdě si hovící uprostřed chodníku.

Tehdy jsem nechtěl věřit svým očím, ale časem jsem si zvykl. Bodejť by ne. Těch nálezů na chodníku totiž přibývalo: část prodřené rohové sedací soupravy, alespoň decentně odložené u zdi domu. Hodně jeté křeslo. Cosi, co bylo v minulosti snad nějakou skříňkou. Nebo prádelníkem? Peřina (ano, čtete dobře, peřina!) zabírající skoro celou šířku cesty pro pěší. Taky mikrovlnná trouba bez dvířek, stejně jako židle mající jen tři nohy. Že by chybějící někomu posloužila coby zbraň?

 
Těch nálezů bylo víc, všechny si už ani nepamatuju. Zkrátka hrůza. Jenže člověk prý má ve všem špatném hledat alespoň něco dobrého. Já to našel. Vždycky když narazím na podobnou chodníkovou překážku, říkám si: „Je to dobré. Zase jedna věc, která mi neskončila na hlavě.“

střípky: PROBLÉM S HOVNEM

Projít bez úhony travnatým pásem vedle chodníku před naším domem je zázrak. Něco jako přejít jakoukoli vodní plochu suchou nohou. Onehdy se v těch místech, víc hnědých než zelených, krčil v typické vyměšovací poloze pes. No, pes… Psík to byl, skoro by se dalo říct kapesní. I přes slušivý pletený svetřík, který na sobě měl, se klepal zimou. Nebo to bylo úsilím ze sebe všechno poctivě dostat?

Jeho panička, která už na zenit svého věku sotva dohlédla, postávala s igelitovým sáčkem navlečeným na ruce nedaleko. Občas pohlédla na svého snaživého miláčka, ale hlavně sledovala dění kolem. Projíždějící auta, spěchající lidi, popeláře, co si pravidelně zjednodušují práci couváním jejich vozidla v jednosměrné ulici. Psík se soustředěným výrazem tlačil co mohl. Až byl div, že si ten svůj bezesporu s láskou upletený obleček neznečistil.

 
Konečně se mu podařilo úspěšně znečistit další část už skoro bývalé trávy. Ozval se typický zvuk provázející zvířecí snahu za sebou zamést výkalové stopy. Panička zareagovala snad rychleji než sprinter na startu stometrového závodu. Bleskově vyrazila vstříc svému miláčkovi a křičela na celou ulici: „Počkej, počkej! Přestaň! Nehrab tolik, ať to tvoje poznám!“

moje abeceda: A jako ANONYM

Nemám je rád. Nesnáším je. Dokonce se dá říct, že je nenávidím. Jsou zbabělí, zlí a nenávistní. Říkám si, že pisatelé anonymních dopisů či vzkazů nemohou být tak úplně normální. Proč to dělají? Co z toho mají? Dosahují snad při svém psaní, popřípadě lepení písmenek jakéhosi úchylného duševního orgasmu? Dosahují jej i později, při pomyšlení, jak se adresát jejich výplodu trápí a jak trpí?

Existují anonymy řekněme klasické, určené manželům či manželkám.

„S těmi svými parohy už brzo neprojdeš dveřmi.“

„Jestlipak víš, kde je teď tvoje manželka a co dělá?“

„Ten tvůj chlap si pěstuje harém a tebe má jen za kuchařku“.

To je jen pár příkladů, jak mohou některé z nich vypadat.

Jsou i jiné anonymy. Vyvolané závistí, posílané do firem nebo taky policii.

„Podívejte se mu pod prsty. Kde vzal peníze na přepychový dům, drahé auto a exkluzivní dovolené?“

„Ten prasák zneužívá své postavení a obtěžuje podřízené ženy.“

„Chodí každý večer do toho a toho klubu a leští tam svými holými kozami barový pult.“ Další příklady anonymů, nad nimiž se slušnému člověkovi zvedá žaludek.

Jenže u anonymu nemusí chybět podpis, a přece jím je. Vezměme si takové diskuze pod nejrůznějšími články na internetu. Všichni ti Kájové Novákové, Antikomunisté, Komunisté, Bijci cikánů, Mírotvůrci či jak si ještě říkají, jsou v podstatě taky anonymové. Kdyby se museli podepsat a nedej bože pro ně ukázat tvář, reagovali by úplně jinak. Pravděpodobně vůbec.

Nemám rád anonymy a nikdy je mít rád nebudu. V životě jsem žádný nenapsal  ani nenapíšu. To vím jistě. Nemám rád anonymy v jakékoli podobě. I proto je v tomhle blogu moje pravé jméno s mou nefalšovanou fotografií. Ti, kdo mě znají osobně, to mohou potvrdit.