HAJZLBÁBA A HAJZLDĚDEK

Záchody. Běžná věc. Jenže jak kdy, v jaké chvíli a jak pro koho. Najednou se vám chce. Potřebujete. Potřebujete naléhavě. Je jedno, jestli vpředu nebo vzadu. Vlak stojí ve stanici, takže máte smůlu. Tedy pokud jste zodpovědní lidé a dodržujete nařízení či předpisy. To je ta horší zpráva. Lepší zní, že vystupujete. A někde před vámi je nádražní hala. Se záchody. Snad otevřenými.

Rychlost chůze korigujete s nebezpečím upuštění. V tomhle konkrétním případě předního tělesného ventilu. Konečně. Záchodek je evidentně v provozu. Podle dokořán zejících dveří.

Doslova letíte a těšíte se na hladké přistání. Jenže vám v něm zabrání stará, nevzhledná a navíc ještě nepříjemná žena. „Muži jsou vedle,“ zaduní místností její bas.

Mou spodní přední nutnost to ani v nejmenším nezajímá a začíná to dávat důrazně najevo. Oči jí chtějí pomoct, ale jaksi to nezvládají. Žena zakroutí hlavou a prstem ukáže na dveře v rohu: „Tam!“

Připadáte si jako modelka na přehlídkovém molu. Vaše chůze možná v tuto chvíli leckterou z nich předčí. Tak dokonale při ní křížíte nohy. A zespodu svého těla slyšíte: Chlapče dělej, nebo uvidíš! Zdá se mi to? Nezdá? Jedno je jisté: nechci to vidět. A cítit už vůbec ne.

Konečně mušle. Tisíckrát příjemnější a lepší než kterákoli u moře. Ten libý zvuk… Ta neskutečná úleva… Může být na světě něco příjemnějšího? Blaženějšího? Modelka je definitivně pryč. Vracíte se svou původní chlapskou chůzí. Klidnou a sebevědomou.

Netušíte, že záhy znovu narazíte na hajzlbábu (proč vlastně neexistují hajzldědci, napadne vás najednou). „Mladíku,“ říká vám, padesátiletému skorokmetovi, a šermuje vám před nosem tím svým krátkým, tlustým prstem. „Dlužíte mi tři koruny za potřebu. A buďte rád, že jste mi sympatický. Jinak bych vám to spočítala jako každému jinému. Předem, před potřebou,“ vypadlo z ní.

Naštvala mě. Naštvala mě tak, že jsem ji oslovil matko. Bylo to jediné slovo, které jsem stačil říct. „Synáčku, ty mně matko říkat nebudeš. Ty, který si pleteš dveře pánských a dámských toalet, teda rozhodně ne!“ rozhorlila se. Pak nasadila těžší kalibr. „Nedáš mně tři koruny, ale pět. Stejně ses málem pokadil (použila jiné slovo). Kdoví, jestli ne určitě. Pak si to zkontroluju. Takže pět,“ natáhla ruku s otevřenou dlaní.

Dal jsem jí deset. Pro jistotu, abych měl klid. Jenže mýlit se je skutečně lidské. Následoval niagarský vodopád slov té nevzhledné ženské, kterou jsem začínal rychle nenávidět. „Co si to myslíte?“ přešla zase k vykání. „Vy mě chcete uplácet? Tak to teda ne. Řekla jsem pět, tak pět.“

Sáhla si do kapsy zástěry, zalovila v ní a pak začala odpočítávat vracené peníze. Pečlivě, pomalu. Hezky korunu po koruně. „Tady to máte. A raději už běžte. Už vás nechci nikdy vidět, vy proutníku, který se snažíte vetřít na dámské toalety,“ začala nebezpečně zvyšovat svůj hluboký hlas.

Stanu se hajzldědkem. Příjemným, vstřícným, hodným a zřejmě prvním hajzldědkem v této zemi, rozhodl jsem se při rádoby rozvážném odchodu. Myslím to vážně. Každým dnem, jímž se přibližuje můj odchod do důchodu, vážněji. 

LÁSKA MEZI HLTY PIVA

Mít láska nějakou střechu, ta dvojice mladých se vznášela ještě hodně vysoko nad ní. Stála do sebe zaklesnutá, shora dobře chráněná prvomájově rozkvetlou třešní. Chlapec s dívkou se do sebe vytrvale vpíjeli očima a průběžně i ústy. Obrázek, jakých bylo v ten den k vidění hodně. Tichý doklad dokonalé zamilovanosti.

Stejný den, jiné místo, úplně odlišná dvojice. Ani v nejmenším ji nezajímaly rozkvetlé třešně, natož potřeba se pod nimi v tento den líbat. Obsadili úplně obyčejnou, částečně zdevastovanou lavičku v jednom z brněnských parků. Svá málozubá ústa ponechávali ve vzájemné izolaci, do očí si pohlédli jen občas. Mnohem častěji sledovali láhev piva, pečlivě usazenou mezi nimi.

Tu jeden, tu druhý natáhl ruku, uchopil evidentně vzácný pěnivý mok, a téměř obřadně si lokl. I tento obrázek byl jako vystřižený z němého filmu. Ticho narušovali jen ptáci v korunách stromů. Jenže pochybuji, že ti dva bezdomovci je vnímali. Zajímala je jen láhev a nevratně klesající hladina piva v ní.

Láska či zamilovanost jsou skutečně velké čarodějky. A taky mohou mít nekonečné množství podob. V onen prvomájový den jsem se o tom přesvědčil ještě jednou. Tentokrát na chodníku v centru města. Ti dva vyšli zpoza rohu, drželi se za ruce a jejich chůze připomínala vznášení. Hlavy drželi hrdě vzhůru, občas na sebe pohlédli a spokojeně se usmáli. Dva pěkní, mladí kluci.   

zamyšlení: OKNO JAKO ODPADKOVÝ KOŠ

Někdy si říkám, co jsme to za lidi. A jsme vlastně ještě vůbec lidi? Alespoň někteří z nás? Napadá mě to hlavně při pohledu na nepořádek, a nebojím se říct doslova bordel, který děláme. Nemyslím doma (tam to u někoho musí být zřejmě až nepředstavitelné), mám na mysli na veřejnosti. Venku.

Když jsem ještě bydlel v úplně jiné části Brna, na sídlišti, o dva vchody dál žila v přízemí přibližně třicetiletá žena. Proslula nejen neuvěřitelným křikem linoucím se z otevřeného okna při jejím milování, ale i rychle rostoucím počtem použitých prezervativů, které jednoduše vyhazovala ven. Nevěříte? Věřte.

Teď, když už pár let žiju na okraji brněnského Bronxu, si na tu vášnivou bordelářku často vzpomenu. Do práce to mám čtvrthodinku, chodím pěšky. V létě, v zimě, za každého počasí. Převážná část cesty vede Francouzskou ulicí, v níž nikdy nevíte, co vás tam překvapí. Dobře si pamatuju na svůj první objev. Byl jím televizor. Evidentně nefunkční, ale hrdě si hovící uprostřed chodníku.

Tehdy jsem nechtěl věřit svým očím, ale časem jsem si zvykl. Bodejť by ne. Těch nálezů na chodníku totiž přibývalo: část prodřené rohové sedací soupravy, alespoň decentně odložené u zdi domu. Hodně jeté křeslo. Cosi, co bylo v minulosti snad nějakou skříňkou. Nebo prádelníkem? Peřina (ano, čtete dobře, peřina!) zabírající skoro celou šířku cesty pro pěší. Taky mikrovlnná trouba bez dvířek, stejně jako židle mající jen tři nohy. Že by chybějící někomu posloužila coby zbraň?

 
Těch nálezů bylo víc, všechny si už ani nepamatuju. Zkrátka hrůza. Jenže člověk prý má ve všem špatném hledat alespoň něco dobrého. Já to našel. Vždycky když narazím na podobnou chodníkovou překážku, říkám si: „Je to dobré. Zase jedna věc, která mi neskončila na hlavě.“

střípky: PROBLÉM S HOVNEM

Projít bez úhony travnatým pásem vedle chodníku před naším domem je zázrak. Něco jako přejít jakoukoli vodní plochu suchou nohou. Onehdy se v těch místech, víc hnědých než zelených, krčil v typické vyměšovací poloze pes. No, pes… Psík to byl, skoro by se dalo říct kapesní. I přes slušivý pletený svetřík, který na sobě měl, se klepal zimou. Nebo to bylo úsilím ze sebe všechno poctivě dostat?

Jeho panička, která už na zenit svého věku sotva dohlédla, postávala s igelitovým sáčkem navlečeným na ruce nedaleko. Občas pohlédla na svého snaživého miláčka, ale hlavně sledovala dění kolem. Projíždějící auta, spěchající lidi, popeláře, co si pravidelně zjednodušují práci couváním jejich vozidla v jednosměrné ulici. Psík se soustředěným výrazem tlačil co mohl. Až byl div, že si ten svůj bezesporu s láskou upletený obleček neznečistil.

 
Konečně se mu podařilo úspěšně znečistit další část už skoro bývalé trávy. Ozval se typický zvuk provázející zvířecí snahu za sebou zamést výkalové stopy. Panička zareagovala snad rychleji než sprinter na startu stometrového závodu. Bleskově vyrazila vstříc svému miláčkovi a křičela na celou ulici: „Počkej, počkej! Přestaň! Nehrab tolik, ať to tvoje poznám!“

moje abeceda: A jako ANONYM

Nemám je rád. Nesnáším je. Dokonce se dá říct, že je nenávidím. Jsou zbabělí, zlí a nenávistní. Říkám si, že pisatelé anonymních dopisů či vzkazů nemohou být tak úplně normální. Proč to dělají? Co z toho mají? Dosahují snad při svém psaní, popřípadě lepení písmenek jakéhosi úchylného duševního orgasmu? Dosahují jej i později, při pomyšlení, jak se adresát jejich výplodu trápí a jak trpí?

Existují anonymy řekněme klasické, určené manželům či manželkám.

„S těmi svými parohy už brzo neprojdeš dveřmi.“

„Jestlipak víš, kde je teď tvoje manželka a co dělá?“

„Ten tvůj chlap si pěstuje harém a tebe má jen za kuchařku“.

To je jen pár příkladů, jak mohou některé z nich vypadat.

Jsou i jiné anonymy. Vyvolané závistí, posílané do firem nebo taky policii.

„Podívejte se mu pod prsty. Kde vzal peníze na přepychový dům, drahé auto a exkluzivní dovolené?“

„Ten prasák zneužívá své postavení a obtěžuje podřízené ženy.“

„Chodí každý večer do toho a toho klubu a leští tam svými holými kozami barový pult.“ Další příklady anonymů, nad nimiž se slušnému člověkovi zvedá žaludek.

Jenže u anonymu nemusí chybět podpis, a přece jím je. Vezměme si takové diskuze pod nejrůznějšími články na internetu. Všichni ti Kájové Novákové, Antikomunisté, Komunisté, Bijci cikánů, Mírotvůrci či jak si ještě říkají, jsou v podstatě taky anonymové. Kdyby se museli podepsat a nedej bože pro ně ukázat tvář, reagovali by úplně jinak. Pravděpodobně vůbec.

Nemám rád anonymy a nikdy je mít rád nebudu. V životě jsem žádný nenapsal  ani nenapíšu. To vím jistě. Nemám rád anonymy v jakékoli podobě. I proto je v tomhle blogu moje pravé jméno s mou nefalšovanou fotografií. Ti, kdo mě znají osobně, to mohou potvrdit.

zamyšlení: CHODNÍK, KLUZNÍK NEBO BOŘNÍK?

Ten obrázek je už přibližně čtvrt století starý, ale zimu co zimu se mi objevuje před očima. Po kluzkém chodníku se šine hodně opilý chlap a co chvíli padá. 

Mezi neustálými lehy a vztyky nahlas a sprostě nadává. Na komunisty, kteří neumějí vůbec nic. Dokonce ani v zimě pořádně posypat namrzlé chodníky.

Doba se změnila, s ní i spousta věcí kolem nás. Jen ty zimní chodníky zůstávají jaksi stejné. Poněkud nepochopitelně. Sotva napadne trochu sněhu, lidé mají problémy. Nejen ti opilí, ale i zarytí abstinenti. Zemská přitažlivost je často silnější než oni. 

V lepším případě se na chodnících boří do bílé peřiny nebo šedé kaše, v horším končí na zádech, na břichu nebo na boku. A v nejhorším v nemocnici. Se zlomenou rukou či nohou, případně něčím jiným.

Zkrátka někde něco skřípe a písek pod podrážkami našich bot to bohužel není. Obávám se, že ještě dlouho to výrazněji jiné nebude. A tak mě napadá, jestli nenastal čas alespoň na varovné přejmenování chodníků. Třeba na bořníky nebo kluzníky. Případně na oboje.

SEK SE SEXEM

Dlouho jsem mu nerozuměl. Přesněji řečeno nechápal jsem, jak to může tak často, s oblibou a neskrývaným uspokojením říkávat. "Mám po sezoně," zněla ta věta mého známého. Měl na mysli akt, kterého se pubertální dítka už už nemohou dočkat, mladí lidé nasytit a na který staří tak často a rádi vzpomínají.

"Mám po sezoně," prohlašoval opakovaně a podivně se u toho usmíval. Jak už jsem řekl, ani trochu jsem mu nerozuměl. Svitlo mi až nedávno, po přečtení článku v krimi rubrice jistých nejmenovaných novin. Hlavní postavou byl přibližně třicetiletý pracovník bezpečnostní agentury, který se zapletl se školačkou. První techtle mechtle s ní měl v jejích dvanácti letech, teď bylo té dívce čtrnáct.

Povedený sexuální mlsoun se u soudu hájil tím, že vůbec nevěděl a ani trochu netušil, kolik let jeho mladé lásce je. Měl smůlu. Jednou ze svědkyň byla dívčina spolužačka. Konstatovala, že hlídač to vědět musel. Dotyčná jí prý totiž ukazovala jistou kresbu na obalu své žákovské knížky. Chlubila se, že autorem malůvky je její přítel.

Přítel odešel od soudu s trestem (překvapivě a neuvěřitelně malým) a já konečně pochopil, proč se můj známý tak raduje z toho, že už má po sezoně. U mladých děvčat je totiž čím dál těžší rozpoznat jejich věk - tedy pokud nedržíte v ruce jim patřící žákovskou knížku. Mnozí muži v letech jsou přesto ochotni riskovat i střet se zákony.

Jistotu klidu a odvrácení hrozby, že člověk skončí ve vězení, přináší jen jedno. Mít v sexu definitivně po sezoně.