PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (21)

BEZ ŘÍZKU A S OPICÍ
Na manželku si nemůžu stěžovat, je to hodná ženská. Za ta léta, co jsme spolu, toho máme hodně za sebou, a všechny krize jsme úspěšně překonali. Ale jsou chvíle, kdy mám pocit, že se z ní zblázním. Třeba včera.
„Příhodo, potkala jsem tvého bývalého kolegu Pánka. Pozdravuje tě,“ povídá žena. Snad za minutu mi říká: „Pozdravuje tě bývalý kolega Pánek.“ Odskočila si do koupelny a hned po návratu mě informuje: „Pozdravuje tě Pánek.“ Když jsem to od ní uslyšel ještě dvakrát, trochu jsem se lekl. „Není ti něco? Říkáš mi to snad už podesáté,“ ptám se. Nebylo jí nic. „No, Pánek říkal, abych tě mockrát pozdravovala, tak to dělám,“ vysvětlila mi ta moje světice.
S tou světicí to asi trochu přeháním, tak svatá zase není. Však posuďte sami. Před pár dny přijdu z práce, manželka se ke mně přitočí a já vidím, že má něco na srdci. Taky jo. „Příhodo, je mi to líto,“ slyším od ní, „ale dneska budeš mít k večeři jen suché brambory.“ To se u nás ještě nikdy nestalo.
„Jen brambory?“ podivil jsem se.
Rozhodila rukama: „Jo, jen suché brambory. Koupila jsem totiž dva řízky a potkala jednu svou známou. Trochu jsme si popovídaly, kabela s řízky stála na chodníku, přiběhl jakýsi pes a sežral právě ten tvůj,“ řekla mi s kamennou tváří žena.
Co jsem měl dělat? Suchých brambor jsem se vzdal a šel za kamarády do naší hospůdky. Sice v ní nevaří, ale pivo a zelená mají taky nějaké ty kalorie a v případě nouze se s nimi dá zahnat i hlad. Na druhé straně má ten náš hostinský bez kuchyně jistou výhodu. Nemůže se mu totiž stát to, co jsem před časem viděl v restauraci ve městě.
Tam tenkrát nějaký chlap vstal, chytil číšníka pod krkem a začal ho škrtit. Hned jsem zasáhl, ale číšník mi říká, ať to nechám v klidu. „Ten člověk je hluchoněmý a vysvětluje mi, že by chtěl dušené hovězí,“ uslyšel jsem od něho.
Já to tentokrát v té naší hospůdce s pivečky a zelenými přehnal. Uznávám. Domotal jsem se domů poměrně pozdě, žena nade mnou spráskla ruce a povídá: „Nestydíš se za takovou opici, jakou máš?“ Vždycky jsem byl tolerantní a shovívavý. I tentokrát. A tak jsem jí odpověděl: „Ženuško, co to říkáš? Já se přece za tebe nikdy nestyděl.“ A šel jsem spát.

deníček: HOLKY, JDEME NA PIVO!

Byl to hodně nezvyklý pohled. Čtveřice žen středního věku obsadila jeden ze stolů v restauraci a svorně si poručila velké pivo. Začala hlasitě klábosit o všem možném. Hlavně o mužích. Trochu o těch svých, hodně o těch z práce a taky o úplně cizích.

U jednoho piva nezůstalo. Nejméně žíznivá za přibližně dvě hodinky vypila tři, nejvýkonnější šest. Nevěříte? Věřte. Vždyť na tom není nic divného ani pohoršujícího.

Emancipace je už dávno na pochodu či spíše v běhu, ženy kromě jiného boxují, vzpírají, hrají hokej. Tak proč by nemohly chodit po vzoru mužů taky na pivo? A když už na ně jdou, přece si nedají jen jedno. Chlapi taky s oblibou říkávají jdu na jedno – a jen málokterý to dodrží.

Ty čtyři ženy mi byly poměrně sympatické. Možná proto, že si na nic nehrály a pivu evidentně rozuměly. Jen mohly být o něco méně hlučnější.

Každého přece nezajímá, jaký je ten jejich v posteli a že jedné z nich (té nejvýkonnější) se i v dospělém věku neustále zvětšují prsa. Že by za to mohlo ono její evidentně oblíbené pivo?

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (2)

POBAVTE SE, DÁM VÁM SLEVU
Postávaly denně před budovou, v níž jsem tou dobou pracoval. Na náměstí dříve pojmenovaném po osvoboditelské armádě, později přejmenovaném po jedné územní části České republiky. Sotva se zešeřilo, odkudsi se tiše vyrojily.
Vypadaly hodně opáleně. Alespoň na první pohled. Disciplinovaně se postavily na své neviditelné chodníkové značky - jako cvičenky na dávných spartakiádách. Taky cvičily, jenže trochu jinak.
Zatímco v nedalekém průjezdu se neméně opálení hoši ověšení zlatem bavili o tom, která kolik včera vydělala a kolik by měla vydělat dnes, děvčata na chodníku oslovovala chodce, skákala do silnice a snažila se upoutat i zastavit řidiče. Přitom předváděla nejen své nohy v pidiminisukních.
Chodíval jsem tehdy z práce každý druhý týden přibližně kolem půl desáté. Jedna z těch dívek měla své stanoviště snad pouhých dvacet metrů od vchodu. Když mě oslovila poprvé, nasadila rádoby svůdný tón hlasu a nabízela mi své služby. Za pět set. „Nemám love,“ odbyl jsem ji stroze a zrychlil krok.
O den později tam stála zas. „Pane, dám vám slevu,“ zašvitořila ta poměrně mladá holka svým hodně prokouřeným hlasem. „Ještě pořád nemám love,“ přidal jsem ke své včerejší větě dvě slova a přes únavu po odpolední směně opět svižně pádil domů. Bydlet, jak s oblibou říkávám dodnes.
Popisované scény i každodenní stokorunové slevy pokračovaly. V pátek toho popisovaného týdne jsem se už mohl pobavit za pouhou stokorunu. Když mě o tom ono děvče informovalo, drtilo svá slůvka mezi zuby. Pojal jsem podezření, že si moje ulovení dalo snad jako závazek. Nebo se to pro ni stalo otázkou cti.
Zřejmě jsem nebyl daleko od pravdy. V pondělí, po dalším týdnu, se na mě totiž málem vrhla. „Dneska to budeš mít zadarmo,“ vyměnila peníze za tykání. Já nevyměkl. „Tentokrát love mám, ale stejně od tebe nic nechci,“ odvětil jsem a spěchal pryč ještě rychleji než jindy.
V úterý zůstala její večerně spartakiádní značka prázdná. Stejně tak ve středu, ve čtvrtek i v pátek. Svou šanci jsem tenkrát promarnil. Navždy. Tu dívku jsem pak už nikdy nepotkal a nespatřil.

ZAČALY TO HOLKY A VDOLKY

Nevím, co mě to tenkrát popadlo a napadlo. Jedno si ale pamatuji dobře: byla neděle, pozdě večer, já si tehdy na Atlasu založil blog a hned do něj napsal první článek. Snad jako dárek ke svým jmeninám či co. Fakt už nevím. Blog vznikl, a co je důležité, neustále se rozrůstal. Přibývalo článků i čtenářů. Časem však bohužel i nejrůznějších problémů. Nemohlo to skončit jinak, než hledáním jiné domény. Loni v listopadu jsem se stěhoval. Sem. Výsledek můžete vidět sami.

Slavím první blogerské výročí a všem, kdo mě čtou, kdo sem chodí, moc děkuju. Za přízeň, za to, že s mými napsanými řádky ztrácejí svůj drahocenný čas. Vážím si toho a vždycky vážit budu. Jsem s vámi rád. A pokud vás zajímá, čím to všechno začalo, tady je můj premiérový článek:

HOLKY NEBO VDOLKY?

Když jsem byl malé dítě, mohl jsem se utlouct po rajské omáčce. Už ani nevím, kdy mě to přešlo. Zato si pamatuju, že rajskou nahradila na prvním místě žebříčku mých oblíbených jídel vídeňská roštěná. Přibližně v době, kdy holky přestávaly být v mých očích jen trapné postavičky hrající si s panenkami. Časem jsem měl ony holky raději než roštěnou či vdolky.

Zato guláš mi znechutili na vojně. Byl tam co chvíli, v nejrůznějších podobách a měl jedno společné: byl hnusný a s přibývajícím počtem dní strávených v uniformě stále hnusnější. Nejedl jsem ho pak pěkných pár let. Ale holky jsem mohl pořád. I když některé byly neslané nemastné, jiné naopak přeslazené.

Čas neúprosně běží, ony holky mi zestárly a po mladších se raději nedívám. Teď dávám přednost vdolkům. I když řekněme si na rovinu: Nejlepší buchta je stejně kus vepřového.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část desátá: RODINNÝ VÝLET

Matka Kundýsková vzala pevně do ruky rodinnou generálskou taktovku a rezolutně s ní zamávala. „Hubčo, už jsme dlouho nikde nebyli. Pžíští víkend nás zavezeš k sestženici Bžetislavě. Všechny. I to naše nebohé zvíže, které odmítáš venčit. A nepžemlouvej mě, že ne,“ upozornila manžela, jenž už se nadechoval k protestu.

V průběhu týdne se snažili postupně protestovat a vymlouvat všichni členové rodiny. Nebylo jim to nic platné. „Už jsem Bžetě volala, čeká nás. Všechny,“ zdůraznila neústupná matka.

V neděli ráno se Kundýskovi naskládali do prastaré škodovky. „Děda bude sedět vzadu uprostžed. Jinak hrozí, že u divadla za jízdy vystoupí,“ nařídila matka. Dcera Rozárie a syn Přemek tím nadšení nebyli. „Bude se nám tady rozvalovat. A hlavně zase strašně ucházet. Proč jsme měli včera na večeři zase ten odporný hrách?“ zavrčel proutník Přemek, mající hodně špatnou náladu. O den dříve totiž pozval jednu ze svých potenciálních obětí do lesa na fialky. Jenže tam skutečně trhalo fialky tolik zamilovaných dvojic, že museli trhat taky.

„Kluk má pravdu. Už teď je to tady jak v plynové komoře,“ přisadil si otec, povzbuzený synovou slovní odvahou. Manželka ho uzemnila přísným pohledem: „Pžestaň se rozptylovat, soustžeď se a jeď!“ Daleko se nedostali. Po pár kilometrech děda dvakrát pořádně pšoukl a pak začal vykřikovat, že potřebuje na malou.

„Pžemku, běž s ním, ať nám někam neuteče. A vem z kufru Pajdu. Ať se to zvíže taky trochu vyvenčí,“ nasměrovala velitelka výjezdu syna. Otec se za volantem mračil. Měl k tomu víc důvodů. Jedním z nich byl rychle se blížící policejní vůz.

„Pane řidiči, nevidíte, že tady je zákaz stání?“ uslyšel popelář Hubert Kundýsek od muže v uniformě. Než stačil odpovědět, vložila se do toho jeho manželka: „Pane pžíslušníku, ale my pžece sedíme!“

Policista vyzval řidiče, aby si vystoupil a začal pečlivě kontrolovat technický stav auta. Vtom se za ním ozvalo hrrrrrrc. Stál tam děda, zkoumavě si strážce zákona prohlížel a pak pronesl: „Mistře, ta mušketýrská uniforma je vám nějaká velká.“ A znovu: hrrrrrrc.

Průvodce Přemek se za dědu omluvil, rukou se rychle a nenápadně snažil rozehnat zbytky včerejšího hrachu. Pak dědu natlačil do auta.

Policista dokončil prohlídku a obrátil se na Huberta. „Chápu, že to nemáte lehké,“ významně pohlédl směrem do škodovky. „Jenže s touhle popelnicí jezdit nemůžete. Musím vám od ní odebrat doklady. A taky dát pokutu,“ konstatoval. Řidič zaplatil, vrátil se do auta a povzdychl si: „Ta moje peněženka mi připomíná cibuli. Když se do ní podívám, vyhrknou mi z očí slzy.“

Otočil škodovku a vydal se na zpáteční cestu domů. „Vracíme se. Dal mi jen papír na dojetí,“ vysvětlil svůj manévr pro jistotu manželce. Ke spokojenosti měl sice daleko, ale v hlavě se mu rodil další, podle něho skvostný verš: Žena coby panovnice přivede nás do hrobu. Nenechme ji vládnout více, předstírejme chorobu.

Jeho zrak padl na vnitřní zpětné zrcátko. Mezi potomky ucpávajícími si nos se v něm spokojeně šklebil děda. Ten se má. Ani předstírat nic nemusí – zazáviděl mu Hubert Kundýsek. Přišlápl plynový pedál, aby byl co nejrychleji doma, u své unikátní sbírky kuriozit z popelnic.

DEN BLBEC. A HNED NA DRUHOU

Zbaběle číhá kdesi v ústraní, vyčkává a pohrává si s vámi. Pak nečekaně, hned po ránu, zaútočí. Ze zálohy a zákeřně. Všem nám dobře známý Den Blbec.
Ve své nejlepší formě vám zlikviduje, zničí či pokazí jakýchkoli čtyřiadvacet hodin. Především takových, na jaké jste se moc těšili. Tak jako mně tuhle. Nejprve se mu podařilo zastavit hned zrána přívod vody. Teplé i studené. Den Blbec toho vzápětí využil k další akci. Vrávoraje z koupelny se zalepenýma očima mi přihrál pod ruku hrnek na kávu tak šikovně, že jsem jej rozbil. Nestačilo mu to. Příprava druhého kafe se neobešla bez pořádného rozsypání suroviny.
A to byl teprve začátek. V práci si mě šéf pozval na kobereček, nespokojenost vyjádřil nejen slovy, ale i snížením pohyblivé částky mzdy. Část chlebíčku při svačině skončila zásluhou třesu mých rukou (i to dokáže Den Blbec) v klíně, na obědě se pro změnu zalíbila rajské omáčce moje světlá kravata.
Z odpoledního telefonátu jsem se dozvěděl, že syn s mým autem havaroval (naštěstí jen lehce) a dcera se prý bude rozvádět. S tím alkoholikem to už není k vydržení, prohlásila. Aby toho nebylo málo, můj oblíbený fotbalový klub pohybující se v popředí tabulky, prohrál s posledním. Na domácím hřišti.
K dovršení všeho mě na večeři čekala velmi, velmi neoblíbená brokolice. Možná také ona (samozřejmě ruku v ruce se Dnem Blbcem) může za můj neúspěch, a nebojím se říci propadák, před spaním.
A tak jsem se rozhodl vyhlásit všem Dnům Blbcům válku. Tvrdou a neúprosnou. Jen nevím, jak se mi v tom boji povede. S holýma rukama...

zamyšlení: KOLOTOČ NAD KONĚM

Hlavně dospělí tvrdí, že nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu koně. Děti však nad tím nechápavě a odmítavě kroutí hlavou. Podle nich je to úplně jasné: nic, vůbec nic se nemůže vyrovnat nádhernému rozhledu ze sedátka parádního řetízkového kolotoče.
Kolotoče či lunaparky jsou odnepaměti symbolem nastupujícího jara. Zatímco děti z těch nejzapadlejších vísek, měst i z velkoměst se nemohou jejich příjezdu dočkat, rodiče vyhlašují pohotovost nad obsahem svých peněženek. Ceny vstupenek či jízdenek totiž rostou přímo úměrně nejen s důmyslností nových atrakcí, ale především s náklady na energie.
Každý byl někdy dítětem, snad každý se tehdy nemohl nabažit houpaček, kolotočů, vznášejících se labutí, střílení do kola štěstí nebo na špejle růžiček. Je škoda, že časem a hlavně věkem se z nás tohle dětské štěstí a nadšení jaksi vytrácí. My dospělí přestáváme mít pochopení pro krátkodobé skotačení potomků na atrakcích, u kolotočů nám najednou vadí kdeco. Třeba i hlasitá, neustále se opakující hudba.
Těžko říci, proč tomu tak je. Možná i proto, že máme o své děti nebo vnuky strach, že se nám teď už jen při pouhém pohledu na vysoko létající sedátka či otáčející se ruská kola žaludky rychle, samovolně a spolehlivě stěhují kamsi do vyšších pater.
Zkusme mít kolotoče rádi. Vždyť nám vracejí kus dětství. A nebýt jich, možná bychom ani vůbec nezaznamenali příchod jara.

ÚSKOK JEDNOHO DVOJČETE

Hana a Jana byly jednobuněčná dvojčata. K nerozeznání. Kdo mohl tušit, že jednou začnou chodit s Petrem a Pavlem, kteří na tom byli úplně stejně? Stalo se. Teď tady úskočnější Hana seděla, hleděla do stropu svého pokoje, neměla co na práci, a možná i proto vymýšlela skopičiny.
Odmalička jsme se stejně oblékaly, stejně se chovaly, jedna bez druhé jsme nemohly být. Byly jsme, a nic se na tom nezměnilo, pořád zůstáváme, v podstatě stejné. Neudělaly jsme samostatně snad ani krok – rotovalo Haně hlavou. Dokonce málem i teď, kdy chodíme s Petrem a Pavlem.
Proč toho nevyužít? Proč se nepobavit? Proč se tu odpornou životní šeď nepokusit změnit? říkala si.
Její Petr byl na pár dnů pryč, na jakési brigádě. Stejně tak sestra Jana. V hlavě se jí z nudy zrodil ďábelský plán. Bude legrace, pochvalovala si v duchu, když kráčela k důvěrně známému domku, v němž chlapecká dvojčata bydlela.
Zazvonila.
„Ahoj Pavle, potřebovala bych s tebou nutně mluvit. Kvůli Janě. Nešel bys ven?“ oslovila partnera své sestry.
Kráčeli vedle sebe, Hana mu cestou vyprávěla jakousi smyšlenou historku o Janiných problémech. O tom, aby si dával pozor, protože sestře začal nedávno nadbíhat jiný kluk.
Došli až do nedalekého lesíka. Hana zamířila ke sluncem vyhřátému paloučku, lehla si do trávy a začala se protahovat. Líně jako kočka.
„Pojď za mnou. Nebo se bojíš?“ provokovala Pavla dívka. Nebál se. Přilehl si k ní, chvíli sledoval její očividné svádění a pak mu podlehl.
„Bylo to moc pěkné. Ale doufám, že to zůstane jen mezi námi. Jana se o tom nesmí dozvědět,“ zdůrazňovala Hana při oblékání.
Chlapec ji pozoroval a tvářil se divně. Nebo se jí to jen zdálo?
Pak konečně promluvil. „To víš, že to zůstane jen mezi námi. Já totiž nejsem Pavel. Mně se na tu brigádu nechtělo, tak na ni jel místo mě,“ uslyšela od svého Petra Hana.

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (1)

PIONÝRKA OD NÁDRAŽÍ

Je tomu už hodně let. Šel jsem takhle jednou v podvečer kolem brněnského hlavního železničního nádraží, kamsi pospíchal (pořád si dobře pamatuju kam, ale neřeknu), když mě oslovila jakási žena. Znenadání se objevila odkudsi zezadu, byla mi rázem po boku a rychle se mnou srovnala můj tehdy ještě svižný krok.

Nevěnoval jsem tomu pozornost. Jen do té chvíle, než promluvila. „Pane, máte čas? Nechtěl byste se pobavit?“ zeptala se tenkrát. Její hlas nebyl nikterak alkoholem prolitý, natož pak prokouřený. Zněl příjemně, mile, libozvučně. Nezpomalil jsem. Ona taky ne. Ten její neodbytný hlas mě nakonec přinutil podívat se vlevo. Do míst, v nichž vedle mě spěchala a pořád mi bez problémů stačila.

Štíhlá, hezky a vkusně oblečená tmavovláska. Nepřehnaně namalovaná, urputně a vytrvale se dívající mým směrem. Její tmavé oči propalovaly mou tenkrát ještě vůbec neprošedivělou skráň. Když jsem se jí do nich podíval, málem mě uhranuly. Až jsem se lekl.

„Jestli máte chvilku čas, nebudete litovat. Nejsem drahá, mám to ráda a umím to. Moje tři děti nás rušit nebudou. Vědí, že mamka musí vydělávat, aby nebyly hladem. Pane, zaplaťte si mě, stačí jen hodina,“ přemlouvala mě tenkrát ta žena.

Po té dlouhé době, po oněch letech, se přiznám: Kdybych nespěchal tam, kam jsem (rád) spěchal, asi bych jí podlehl. Asi bych šel, veden více lítostí než nějakým pouhým sexuálním pudem. Možná by to skončilo (hlavně pro mě) špatně, možná ne. Kdoví...

Bylo to v době, kdy takzvaná sametová revoluce teprve odstartovávala věci a možnosti, o nichž se nám do té doby ani nesnilo, které by nás předtím nenapadly. Dobré, horší, i ty snad nejhorší. Tuhle tmavovlásku od brněnského železničního nádraží jsem později začal nazývat pionýrkou nových sexuálních pouličních časů.

Byla první v řadě. Svá a poměrně příjemná. Po ní následovaly další. Hodně jiné. Ale o nich zase příště.

KAM AŽ VÁM VIDÍ PIZZA SERVIS? NEJEN DO ŽALUDKU

Jak by také mohla v roce 2015 vypadat objednávka pizzy. Někteří lidé se asi budou hodně divit a nakonec stejně možná zůstanou hlady.

Pizza servis: Dobrý den! Děkujeme, že jste nás zavolali.

Zákazník: Dobrý den, rád bych si objednal.

P: Můžete nejdříve sdělit vaše NIDC?

Z: Moje národní identifikační číslo je, malý moment...6102049998-45-54610.

P: Děkujeme, pane Haluško. Bydlíte v Růžové ulici 25 a vaše telefonní číslo je 421-70-645-62-45. Vaše číslo do práce ve firmě Rourky a trubičky s.r.o. je 421-70-455-87-87, klapka 47. Odkud voláte?

Z: Cože? Jsem teď doma. Kde jste ty informace vzali?

P: Jsme napojení na národní modul Evropského informačního systému.

Z: No dobře. Chtěl bych si objednat dvě z vašich speciálních pizz s extra porcí masa.

P: To by pro vás nebylo vhodné.

Z: Prosím?

P: Podle vašich lékařských záznamů máte vysoký krevní tlak a extrémně vysokou hladinu cholesterolu. Vaše zdravotní pojišťovna by vám vaši velmi nezdravou volbu jídla určitě nepovolila.

Z: Tak co byste mi doporučili?

P: Mohl byste vyzkoušet naši sójovo-jogurtovou pizzu s nízkým obsahem tuku.Určitě vám bude chutnat.

Z: Jak můžete vědět, že mi bude chutnat?

P: Minulý týden jste si v knihovně vypůjčil knihu Sójové recepty pro gurmány. Proto si myslíme, že by vám tato pizza vyhovovala.

Z: Tak dobře. Vezmu si teda tyto dvě pizzy. Rodinnou velikost, prosím. Kolik mě ten špás bude stát?

P: Výborně, to by mělo pro vás, manželku a vaše čtyři děti stačit. Ten špás, jak jste to nazval, vás vyjde na 40 eur.

Z: Dám vám číslo mé kreditní karty.

P: Je nám líto, ale budete muset zaplatit v hotovosti. Úvěrový rámec vaší kreditní karty jste přečerpal před 12 dny.

Z: Tak si skočím do bankomatu pro peníze.

P: Obávám se, že ani z toho nic nebude. I kontokorentní úvěr na osobním účtu jste už přečerpal. Možná by vám mohla půjčit paní Vašková z přízemí. Podle našich záznamů dostala včera důchod a po zaplacení nájemného a všech poplatků by ještě měla mít 52 eur. Pokud mezitím nešla nakoupit.

Z: To je jedno. Jednoduše ty pizzy pošlete. Peníze budu mít připravené. Jak dlouho to bude trvat?

P: Budeme mít trochu zpoždění, máme mnoho objednávek. Odhadujeme to zhruba na 30 minut. Pokud ale spěcháte, můžete si pizzy přijet vyzvednout osobně, když budete mít peníze. Ale myslím si, že transport rodinných pizz na motorce není příliš pohodlný.

Z: Odkud víte, že jezdím na motorce?

P: Je tu poznámka, že jste přestal splácet vaše auto. Ale motorku už máte splacenou, takže předpokládám, že ji používáte.

Z: Ale teď jste mě už fakt nasrali, vy...

P: Dávejte si laskavě pozor na jazyk, pane! Kvůli urážce na cti státního úředníka jste už byl v roce 2009 trestaný.

Z: …lapá po dechu…

P: Přejete si ještě něco?

Z: Ne, děkuji. Vlastně ano, nezapomeňte mi přibalit ty dva litry eurocoly zadarmo, jak to slibujete v reklamě!

P: Je mi líto, ale vylučovací doložka k EU normě č. Y236 Z5630098/2010 výdej slazených nápojů zadarmo diabetikům přísně zakazuje.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část devátá: PŘEMYSLOVY ŽENOLAPKY
Matka Kundýsková se v ložnici marně snažila okouzlit a svést manžela popeláře. „Dej pokoj, Máňo, jsem dneska utahaný, chce se mi spát,“ odbyl ji amatérský básník. Aby své odmítnutí aspoň trochu zmírnil, pokusil se zaveršovat: „Nevěš hlavu, moje drahá, vyčkej ještě chvíli. Klid, čekání a trpělivost,dovedou tě k cíli.“
Manželce to evidentně nestačilo. „Požád od tebe musím poslouchat pžíště, pžíště. To pžece nejde. Já to taky aspoň sem tam potžebuju,“ řekla vyčítavě, otočila se k mužovi zády a snažila se usnout.
Jejich syn, knihovník Přemysl Kundýsek, v té samé chvíli zamkl dveře pokoje, lehl si na postel, začetl se do svého milostného deníčku a při tom si dělal dobře. „Simonka,“ bezděčně zašeptal jméno dívky, na kterou nemohl zapomenout.
Se zavřenýma očima si připomínal její neuvěřitelně dlouhé ohnivé vlasy, plné rty, ruce kouzelnice i všechno ostatní, čím ho tenkrát dostala. Dostala ho i tentokrát. A hodně rychle.
Přemek vrátil pečlivě vedenou sexuální kroniku do skrýše pod podlahou a znovu si lehl na postel. Takhle to dál nejde, říkal si. Už dva dny jsem neměl ženskou, tyhle náhražky mě neuspokojují. Musím vymyslet nějakou ženolapku. Vzápětí ho to napadlo.
Začal vytvářet něco mezi vizitkami a knižními záložkami. Pod velkými ozdobnými písmeny MISTR ORÁČ se nacházel pečlivě promyšlený text: „Proorávám až do ráje. Na věku nezáleží, na chuti ano.“ Nechybělo číslo mobilního telefonu, používaného výhradně pro styk s ženami a dívkami, ani pro tento případ speciálně vytvořená emailová adresa: obrovskeoradlo@cosi.cz.
Po vyrobení několika desítek exemplářů dostal trvale neukojený mladý knihovník ještě jeden nápad. Mistr Oráč se záhy objevil také na jakýchsi inzertních aršících, jejichž spodní část tvořily trhací kuponky s telefonním číslem a emailovou adresou.
„A je to,“ oddechl si po několikahodinové noční práci spokojeně Přemek. Na druhý den cestou do práce vylepil své inzertní aršíky na kandelábrech, vizitko-záložky nastrkal do knížek, o něž byl mezi ženami dlouhodobě velký zájem. Zamnul si ruce. „To by v tom byl čert, aby to nezafungovalo,“ zabrumlal si pro sebe.
Nemýlil se. Ještě ten den večer našel ve své elektronické poště první odezvu: Hošo, jsem ti k dispozici. Proorej mě do ráje a třeba klidně i do pekla. Božíčku, Oráčku, moc se na tebe těším! Přemkovi se udělalo nedobře a zvedl se mu. Źaludek. „Tak tohle mě nenapadlo,“ honilo se knihovníkovi hlavou.
Přemkův stykový mobilní telefon zatím mlčel, zato emailů utěšeně přibývalo. Jenže jiných, než na jaké se těšil. „Vyorej si tím svým odporným rádlem hrob. A hodně hluboký,“ stálo v jednom. „Pořádně poorat bych potřebovala. Ale velké pole za mým domem,“ četl knihovník v jiném. Znechuceně počítač vypnul a marně přemýšlel, co udělal špatně.
Jeho mobilní telefon mlčel ještě několik dnů. Pak se konečně rozezněl. Natěšený Přemek na displeji zaznamenal skryté číslo a nedočkavě zmáčkl tlačítko pro příjem hovoru. „Pžeju vám pžíjemný den, mistže Oráči. Pžesně někoho takového, jako jste vy, bych nutně potžebovala,“ uslyšel knihovník důvěrně známý hlas.

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (20)

S ŽENAMI BÝVÁ KŘÍŽ
Manželka celý život toužila po pořádném kožichu. Nedávno měla narozeniny, kulaté. Tak jsem sáhl do svých tajných úspor a dal jí na něj peníze. Vhrkly jí slzy do očí. „Teda, Příhodo, to jsem vůbec nečekala. Víš, že tě i na stará kolena pořád miluju?“ povídá mi.
Na druhý den se vrátila domů bez kožichu, zato opět se slzami v očích. „Co se stalo?“ nervózně jsem vyzvídal. Rozbrečela se naplno. „Proda-vač-ka,“ doprovázela vzlykavě to své slzavé údolí. Chvíli trvalo, než mi ten svůj pláč vysvětlila. „Měli tam jeden takový moc krásný kožich. Vyzkoušela jsem si jej a padl mi jako ulitý. Pro jistotu jsem se zeptala, jestli vydrží déšť, zimu a plískanice,“ povídá manželka. A pak se rozbrečela znovu. Nakonec jsem z ní důvod breku i nekoupení kožichu vypáčil. „Víš, co mi ta fiflena za pultem odpověděla? Prý: Paní, už jste někdy viděla lišku s deštníkem? Urazilo mě to, tak jsem šla pryč,“ štkala žena.
S manželkami bývá někdy kříž. Já si na tu svou stěžovat nemůžu, je poměrně hodná. Na rozdíl od jiných, které život povýšil na generálky nebo v lepším případě plukovnice. Jednu takovou má doma kolega z práce. Užil si s ní své a určitě ještě užije. Tuhle mi vykládal, jak mu zas cosi vyčítala, jak na něj hulákala a nakonec si vzala do ruky ještě paličku na maso.
„Tak jsem raději rychle vlezl pod postel,“ přiznal kolega. „Pod postel? To jsi pěkný zbabělec. Copak takhle se chová chlap?“ vystartoval jsem na něj. Ten posera se na mě podíval a říká: „Jaký zbabělec? Tos neviděl, jak jsem z té postele na ženu drze vykukoval!“
Tenhle náš rozhovor vyslechl jiný kolega. Starý mládenec, který se místo s ženou oženil s myslivostí. „Dobře vám tak, vy ženáči,“ utrousil výsměšně. „Já věděl, co dělám. Stačí mi můj věrný pes. Sice sem tam zavrčí, zaštěká, ale je mi věrný a hlavně nebere do tlapy žádné paličky na maso,“ pochvaloval si. Pak z něj ale vypadlo, že také on má se svým psem - vlastně kvůli němu - občas problémy.
Nedávno mu šel koupit novou misku na vodu. Úlisný prodavač mu vnucoval jakousi luxusní, s nápisem PRO PSA. Prý aby nedošlo k záměně. „Byl neodbytný, tak jsem mu řekl, že ji nechci a nekoupím si ji. Protože můj pes neumí číst a já vodu zásadně nepiju,“ dozvěděli jsme se.
Holt s manželkami bývá někdy kříž, ale s prodavači a prodavačkami taky.

ŠKODA, ŽE NEJSEM MACH. NEBO ŠEBESTOVÁ

Pohádky jsou báječná věc. Pobaví děti i mnohé dospělé, až na malé výjimky bývají příjemné, a hlavně v nich vítězí dobro nad jakýmkoli zlem. Na rozdíl od života.

I proto bych chtěl alespoň na chvíli žít v pohádce. Ne pohádkově, nýbrž ve skutečné pohádce. V jedné jediné. V Machovi a Šebestové. Už dlouho toužím stát se jedním z těchhle dvou hlavních hrdinů. Na pohlaví mi vůbec nezáleží. Stačilo by mi totiž na pár minut nebo nanejvýš hodin dostat do ruky to jejich proslulé kouzelné sluchátko.

Splnil bych si v mžiku spoustu přání. Ne, nechci žádné peníze, přepychovou vilu ani luxusní auto. To, co mám (tedy v podstatě skoro nic), mi bohatě stačí. Má přání by se týkala něčeho úplně jiného. Několika slovy bych ze světa zlikvidoval lidskou zlobu, nenávist, závist, faleš. A taky bídu a hlad. Zrušil bych všechno, co lidi bolí, vymýtil smrtelné nemoci, na které svět zatím marně hledá jakýkoli aspoň trochu účinný lék.

Po mém pohádkovém sluchátkovém zásahu by na světě nezůstala ani památka po násilí, zradě či trápení. Je toho mnohem víc, co bych už nikdy nechtěl vidět, s čím bych se nechtěl setkat a co bych spolu s ostatními nerad zažil.

Jenže tohle je možné jen v pohádkách. Kdyby to šlo i ve skutečném životě, přestaly by pohádky být pohádkami. A lidé by si určitě zase našli nějaký způsob, jak se mít lépe než ten druhý, jak si svůj lehký život ještě víc ulehčit, jak jinému ublížit, vrazit mu nůž do zad a zradit jej.

Možná je dobře, že kouzelné sluchátko Macha a Šebestové nedostanu nikdy do ruky. Třeba bych zapomněl na něco důležitého, nebo by na některá slova vůbec nereagovalo. Zloba, nenávist, nemoci, násilí i bída totiž k životu odjakživa patří. Bohužel.

zamyšlení: POZDRAV JAKO PŘEŽITEK?

Zřejmě jsem už starý, konzervativní, nemoderní a nejdu s dobou. Stále ještě důsledně zdravím a taky umím poděkovat. Naučili mě to rodiče, kteří neustále zdůrazňovali, že je to slušnost a taky to nic nestojí.

Chvílemi si říkám, zda současní mladí vůbec nějaké rodiče mají. Určitě ano, přesvědčuji sám sebe. Tolik sirotků přece v té naší malé zemičce být nemůže. Jenže tihle rodiče pravděpodobně své potomky zdravit a děkovat neučili. Asi jim na to nezbyl čas, určitě měli jiné, důležitější starosti.

Vem to čert, může mi to být jedno. Pozdrav sem, pozdrav tam. Ale ono se to nenápadně přenáší dál, do dospělosti. Taky do naší středně velké firmy. Spolehlivě v ní poznám každého nového zaměstnance. Chodí po chodbách jak bubák a zásadně nezdraví. Když ho pozdravím já, lekne se. Natolik, že ani neodpoví.

Nevěříte? Myslíte, že přeháním? Ani v nejmenším. Je tomu skutečně tak, nejde ani o tu sebemenší nadsázku. Slůvka dobrý den, na shledanou či děkuji se bohužel z našeho slovníku postupně nenávratně vytrácejí. Nahrazují je jiná. Nečeská a mnohdy nepublikovatelná.

Pokud jste dočetli až sem, tak vám přeju příjemný, úspěšný a dobrý den. Taky děkuju za čas, který jste mi věnovali a těším se s vámi na shledanou. Nad nějakými příjemnějšími a veselejšími řádky.

CO DOKÁŽÍ JMÉNA Z TELEFONNÍHO SEZNAMU

Neuvěřitelné? Ne, skutečnost! Všechna tahle jména v telefonním seznamu skutečně najdete.

Říčný, Pokladník, Nedoma, Přichystal, Sladký, Svátek. Zaplatil, Shromáždil: Holátko, Bezchleba, Bažant, Bokůvka, Bobek, Kalhotková, Kundýsková, Poslušná, Ryšavá, Skoupá, Lahodná.

Ležatka, Hromadník, Kabela, Sodoma, Komora.

Skoumal, Hladil, Hladký, Hnátek, Makáň, Pelíšek, Převrátil. Hlavička, Zavrtal, Šoustal, Klepal, Píchal, Vrzal, Vydržal. Krása. Vlhký, Mokrý, Sušil. Otočka, Macek, Krček, Krmíček, Dusilová, Kucka, Kusák, Křička. Chyba.

Zvonič. Hladovec, Škarohlíd, Sousedík. Kokta, Pravda, Dostal. Mlčoch.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část osmá: VELKÝ ÚKLID
Matka Kundýsková měla absťák. Už dlouho se jí nepodařilo sehnat žádný příležitostný úklid. Seděla v kuchyni, láskyplně myslela na smeták, mokrý hadr i kýbl, a nesmírně trpěla. Pak to přišlo. Dostala nápad. Když nemůžu uklízet jinde, pořádně to vysmýčím aspoň doma – řekla si. Chtěla svou radostnou novinu sdělit ostatním členům domácnosti, ale měla smůlu. V bytě našla jen popleteného dědu a jezevčíka Pajdu. Ani jednoho to nezajímalo.
„Rozáro, ty pžíšero,“ vykřikla zděšeně, když zpod dceřiny postele vymetla vibrátor neuvěřitelných rozměrů. Poměřila jej svou velkou zkušenou dlaní a nevěřícně zakroutila hlavou. Ani pak nezůstalo pod lůžkem prázdno. Hověla si tam ještě evidentně hodně čtená publikace Jak správně přijít o panenství. „To pžece...já ji pžetrhnu...“ soukala ze sebe zděšená rodička.
Netušila, že bude ještě hůř. A bylo. V pokoji hormony věčně nabitého syna Přemka objevila několikery dámské kalhotky. Dvoje byly pod polštářem, jedny v knihovně, další sloužily coby zajímavá ozdoba lampičky u synovy postele. Na zemi se válela také jakási malá krabička. „Pžemku, to už pžeháníš,“ hlesla domácí uklízečka po otevření. Jejím očím se naskytl pohled na něco, co mohly být krátké vlasy. Ale ty to nebyly.
Děda, který byl na zvuky provázející úklid alergický, se ve svém pokoji zabarikádoval. Nechtěl snachu pustit dovnitř. „Jestli neotevžete, pžinesu si kladivo,“ vyhrožovala Kundýsková. Pomohlo to. Sklerotický divadelní vrátný ve výslužbě se lekl a vchod do svého pokoje uvolnil. „Madam, v čem dneš hrajete?“ přivítal snachu, kterou ve své popletené hlavě považoval za jednu z divadelních hereček. Otázku zakončil jedním ze svých proslulých dlouhých pšouků.
Snacha jen mávla rukou, otevřela okno dokořán a dala se do díla. Nejprve odstranila z rohu místnosti hromádku z jídel ušetřených zelených hrášků, jimiž děda za pomoci polévkové lžíce (ležela hned vedle) s oblibou střílel z okna po kolemjdoucích. Pod jednou z několika obrovských hromad novin, časopisů a kdoví čeho ještě narazila na dědovu zubní protézu. Ukořistila ji o chvíli dříve než jezevčík Pajda, jemuž se náhradní zuby evidentně zalíbily.
„Moje, moje!“ vykřikl děda, nečekaně rychle se vrhl vpřed, vytrhl ženě protézu z rukou a svými zahnědlými, hodně špinavými prsty si ji nasadil. Spokojeně zamlaskal a uklízečce se zvedl žaludek. Odběhla na záchod, kde se jí zvedl ještě víc. Sklerotický děda tam totiž po sobě zapomněl spláchnout a navíc na svůj bývalý obsah namaloval srdíčko. Čímpak asi?
V bytových dveřích zarachotil klíč. „Ahoj Hubísku,“ přivítala přicházejícího manžela-popeláře jeho choť. „Pžedstav si, co všechno se mi pži úklidu toho vašeho domácího nepožádku stalo,“ začala se svěřovat svému muži. Amatérský básník se na ni podíval s pochopením, položil na zem v právě uklizené předsíni špinavé torzo starého magnetofonu nalezeného v popelnici a na chvíli se zamyslel. Pak zaveršoval: „Všichni máme za to, že jsi naše zlato. Každý doktor říká, co se nás všech týká: Neustálá čistota, zdraví lidí jistota.“ Od magnetofonu umouněnou rukou pohladil ženu po tváři a odkráčel do svého pokoje.
Máňa Kundýsková za ním zamyšleně hleděla. Vtom znovu zarachotil klíč v bytových dveřích a vešel syn Přemek. Když si sundával sako a dával je na věšák, z kapsy mu na zem vypadla malá krabička. Obsahovala něco, co klidně mohly být krátké vlasy. Ale vlasy to nebyly.

CIGARETA MÍSTO SVÍČKY

Znal jsem ho podle vidění. Hnusil se mi. Plival kolem sebe, chrchlal, huhlal. A hlavně smrděl. Moc. Ten puch byl k nevydržení – i když ho člověk minul venku, na čerstvém vzduchu.
Pak si jednou přisedl k našemu stolu v hospodě. Ke stolu, u něhož jsem tenkrát zbyl jen já. Tehdy se mi nějak nechtělo domů, nepospíchal jsem. On si přisedl, nezapomenutelně tam zasmradil a zahuhlal: „Nehhmhháš cighharethhu?“
Měl jsem. A naivně se domníval, že když mu ji dám, budu mít pokoj. Opak byl pravdou. Mnou darovaná a navíc zapálená cigareta se stala jakýmsi magnetem, který onoho opilce a jasného bezdomovce přikoval na jedno z míst u našeho v té chvíli prázdného stolu.
„Dhhěkuju, chchrrrrmchrrrmchrrrmmm,“ rozkašlal se způsobem, který by snad vzbudil i mrtvého. Pokud by nejbližší hřbitov nebyl tak daleko.
Pak se mezi tím hhmm a hlavně chrrrmmm rozpovídal. O svém životě. O dvou šikovných dětech a pěkné manželce, která už jeho manželkou není. O manželce, která teď žije s mladým a hezkým, která ho vyštvala z domova. A on se s tím pak začal vyrovnávat po svém. Chlastáním. Po každé druhé, nanejvýš třetí větě bylo slyšet ono jeho hhhmmm a chchchrrr. Nebýt toho, možná jsem se dozvěděl víc. Ale i ten zbytek stačil.
Začalo mi ho být trochu líto, ale najevo jsem to nedal. „Co sis navařil, to si taky sněz,“ uslyšel ode mne, když jsem mu zapaloval třetí darovanou cigaretu. „Shhhheš mhhhhoc hhhhhhodnej. Chchchrrrrrmmmm,“ řekl mi při dalším náporu kašle. S ještě fialovějším obličejem, než na jaký byl zvyklý on sám i všichni, kdo si ho vůbec kdy všimli.
Na pivo neměl. Překvapivě si o ně ani neřekl. Já mu je tenkrát poručil. Už mi nějak přestal vadit ten puch, to jeho hhhmmm a hlavně chchchrrr. Moje uši jaksi přestaly slyšet a oči začaly o to víc vidět. Člověka, který svůj život nezvládl. Který si ho rychle a nezadržitelně zkracuje.
Později jsme se párkrát minuli na ulici. Evidentně si na mě nepamatoval. Jeho oči byly čím dál prázdnější a hlubší, pohyby pomalejší a vlasy delší. Pak jednou přišel k našemu štamgastskému stolu kamarád.
„Před chvílí tady nedaleko zajeli chlapa. Nějakého opilce. Lidi říkali, že silnici pomalu přecházelo jakési malé děvčátko. Snad hluché nebo co. Blížilo se rychle jedoucí auto, on tam prý vběhl a to děcko žduchl o kus dál. Auto ho zabilo,“ vyprávěl kamarád.
Byl to on. Hhhmm a chchchrrr. Vytáhl jsem z balíčku cigaretu, zapálil ji a položil na popelník. Místo svíčky na hrobě toho člověka, o němž dodnes nevím, jak se jmenoval.

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (19)

NEJLEPŠÍ JE ROLÁK

Všem těm srazům spolužáků jsem se vždycky vyhýbal jak čert kříži. Nemám je zkrátka rád. Ale na ten poslední jsem šel. Z donucení. „Příhodo, běž tam. Rychle stárneme, třeba máš poslední možnost některé z nich vidět,“ hustila do mě pořád. Tak jsem teda vyrazil. A neměl jsem to dělat.

Ta akce totiž vypadala přesně podle mých představ. Ženské nezavřely pusu, chlapi se svorně ožírali. Všichni společně se pak vytahovali, čeho všeho v životě dosáhli. Některé jsem málem ani nepoznal. Frantovi Krákorovi přibylo neskutečné panděro, třídní sexbomba Božka Brejlatá zase někde přišla o svá výstavní prsa. Máňa Hrotová, jíž jsme přezdívali Plošina, je zase naopak zásluhou lékařského pokroku a umělých hmot nabyla. Drze a provokativně se s nimi o spolužáky mužského pohlaví otírala. Marně.

Srkal jsem pivo a sem tam se zahřál zelenou, pozoroval jsem a poslouchal. Bylo mi líto šprta Kristiána Komendy, jenž to dotáhl na doktora. Bývalé spolužačky se na něj sesypaly a svěřovaly se mu se svými problémy.

„Co bys mi poradil na vrásky, které se mi objevily tadyhle na krku?“ zaútočila na chudáka lékaře Líba Prchlivá. Sympaťák Kristián už měl toho ženského dorážení evidentně plné zuby. „Nejlepší a nejúčinnější bude rolák,“ odvětil stručně. A udělal dobře. Líba se nafoukla a urazila, odtáhly i ostatní potenciální pacientky. K Boříkovi Tlustému, který je majitelem velkouzenářství.

Na tom našem třídním srazu se i tančilo. Já tenhle bod programu prozíravě vynechal, neboť netančím ani se svou vlastní ženou. Natož pak s těmi almárkami, které vyrostly z bývalých spolužaček. Béďa Beďár, s nímž jsem kdysi seděl v lavici, tak prozíravý nebyl. Po jednom z tanečků si celý udýchaný sedl vedle mě, vypil pivo na jeden zátah a povídá: „Pro Jindru Širokou už nejdu. Připadalo mi to, že stěhuju nábytek.“ Dobře mu tak, pomyslel jsem si škodolibě.

Řeknu vám, že nejhezčí věcí z celé téhle akce pro mě byl její konec. A nejen pro mě. Možná i pro Plošinu, které se povedlo těmi jejími melouny úplně oslepit rozvedeného Miloně Potřebného. Majetnicky si ho táhla kamsi pryč. Já táhl taky. Domů a sám. Za svou zvědavou ženou, která na mě hned mezi dveřmi nedočkavě vypálila: „Příhodo, tak jaké to bylo?“

Chvilku jsem ji nechal podusit. Pak povídám: „Skvělé. Nesu ti od doktora Komendy zaručený recept na tvoje vrásky na krku.“ Když jsem jí ho sdělil, urazila se stejně jako Líba Prchlivá. Možná ještě o něco víc. A já měl konečně svatý pokoj.

deníček: DEN D

Doba, kdy televize patřila k mým věrným a nerozlučným přátelům, je nenávratně pryč. Považuji tenhle přístroj za nenasytného žrouta drahocenného času. Už delší čas jsem ochoten nakrmit jej nanejvýš nějakým tím sportovním přenosem. Teď však ode mě dostává jednou týdně další časové sousto.

Úterní večerní pořad Den D nabízí lidem možnost proměny snu ve skutečnost. Prostřednictvím pětice investorů, připravených vložit peníze do zajímavého projektu. Proč mě tenhle pořad tak zaujal? Odpověď je jednoduchá: chvílemi je lepší než mnohá groteska.

U prvního dílu jsem se dlouho smál nad nabídkou ideální podprsenky, či pákového pomocného ručního pohonu jízdního kola, umístěného na řídítkách. Včera mě pro změnu nesmírně pobavil důchodce, jenž přišel s ještě zajímavějším nápadem. Ozdobným papírem, který před použitím záchodové mísy do ní pěkně naaranžujete.

Podle autora je to terno. Při vyměšování vám nestříká voda na zadek, navíc můžete zapomenout i na záchodovou štětku. Papír sloužící jako podložka totiž zabrání jakémukoli znečištění. A aby toho nebylo málo, ušetříte i na čistících prostředcích proti nehezkým vodním usazeninám na keramice. Ona papírová podložka je prý totiž při splachování hned v zárodku spolehlivě likviduje.

Řekněte sami: není to výhra? Myslí si to i autor nápadu. Spolu s majitelem jakési papírenské firmy, která vyrobila zatím několik prototypů oněch záchodových vložek. Jen potenciální investoři se nejprve usmívali a později někteří i smáli. Pro statisíce, které po nich důchodce chtěl, však nesáhli.

Už se nemůžu dočkat dalšího dílu. Možná v něm někdo přijde s hranatými kolečky nebo kulatým trojúhelníkem. Popřípadě s nápadem, jak se v kulaté místnosti uchýlit do rohu.

OSOBNÍ MIKROSVĚT. LÉK NEBO HROZBA?

„Vykašli se na všechno a na všechny. Uzavři se do svého vlastního mikrosvěta a hoď problémy za hlavu.“ Tohle mi kdysi radil jeden z kamarádů poté, co ho opustila manželka a měl problémy v práci. „Já to tak dělám a je mi fajn,“ říkával často. Nikdy jsem to nevyzkoušel, ba dokonce se o to ani nepokusil. Jen mě párkrát napadlo, jak by asi takový mikrosvět mohl vypadat třeba v úplně obyčejné rodince. Možná takhle:

OTEC: „Ta Sparta to dnes zase hrála. Nevím, za co ty velký prachy berou…“

MATKA: „Viděla jsem v butiku krásný svetřík…“

DCERA: „Chtěla bych jet do Prahy na koncert Ewy Farné…“

OTEC: „… jsou to strašní čučkaři a trenér taky…“

MATKA: „… má nádherné barvy a překrásný střih…“

DCERA: „… jedou skoro všechny holky z naší třídy…“

OTEC: „… nevím, proč pořád staví toho Řepku, vždyť je to magor…“

MATKA: „… stojí jen dva tisíce…“

DCERA: „… když nepojedu, budu znemožněná…“

OTEC: „… s takovou ten titul letos zase nevyhrajeme…“

MATKA: „…zamluvila jsem si ho, ale podrží mi ho jen do zítřka…“

DCERA: „… potřebovala bych peníze na cestu a vstupné…“

BABIČKA: „… Děti, není mi nějak dobře, asi umírám…“

OTEC: „… a se slávisty zase nebude k vydržení…“

MATKA: „… ty dva tisíce vyberu ze společného účtu…“

DCERA: „… a taky omluvenku do školy…“

BABIČKA: „………………..“

POHŘEBNÍ ZŘÍZENEC: „Kremace by mohla být v úterý ve 14 hodin.“

OTEC: „… v příštím kole snad už konečně vyhrají…“

MATKA: „… a taky jsem viděla nádherné botičky…“

DCERA: „… mám kluka, je moc krásnej…“

I takový může být mikrosvět...

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část sedmá: NEVDĚČNÍ STRÁVNÍCI

„Pžíšernej den,“ povzdechla si nahlas sama pro sebe matka Kundýsková. Pak se obrátila na manžela Huberta: „V práci jsem se dvakrát pžepočítala a hlavně ta tlustá fuchtle Pžíklepová se na mě kvůli pár halížům dívala jako na zlodějku. Pžitom je to pžíšerná zákaznice. Požád nakupuje ty nejlevnější psí suchary. Kolegyně Vželá žíkala, že žádného psa nemá a chroustá je sama. Kdosi prý jí nakukal, že se po nich hubne.“

Znovu si povzdechla, tentokrát beze slov. A pokračovala: „Vy doma jste taky všichni pžíšerní. Já se tady pžepínám a ať vám uvažím co uvažím, máte k tomu neustálé pžipomínky.“ Vzápětí proprala jednoho člena rodiny po druhém.

Syna Přemka, jehož vegetariánství a důsledné vybírání i mikroskopických částeček masa a jejich pečlivé odkládání na okraj talíře ji dohání k šílenství. Dceru Rozárii, která se kvůli svým nekončícím dietním kúrám ve všem jen porýpe a pak svou porcí rádoby tajně krmí jezevčíka Pajdu. „Teď už není tlustá jen ona, ale i ten pes,“ podotkla matka Kundýsková při pohledu na zvíře, které si při chůzi odíralo břicho o podlahu.

Nenechala nit suchou ani na dědovi, jenž má sice rád všechno co obsahuje hrách, ale jen proto, aby mohl těmi zelenými kuličkami za pomoci polévkové lžíce střílet z okna po kolemjdoucích lidech. „A z toho mála co sní, pak pžíšerně uchází. A ještě pžíšerněji smrdí. Kdo to má čuchat? A kdo má kvůli tomu požád kupovat nějaké voňavky?“ rozohnila se.

Podívala se na manžela okusujícího tužku a hledícího kamsi do stropu. „Ty taky nepatžíš mezi nějaké pžespžíliš pžíjemné strávníky. Požád bys chtěl jen maso. To pžece nejde. Potžebuješ taky ovoce, zeleninu, vitamíny. Posloucháš mě vůbec?“ zeptala se zbytečně.

Hubert Kundýsek ji nevnímal. Byl hluboce ponořený do tvorby své nejnovější básně, shodou okolností se týkající také jídla. Na papír ležící před ním na stole zatím nasmolil začátek díla: Pivo a uzený, nejlepší jsou studený. Nevař jídla s hrachem, končívají krachem. Není nad kus masa, to je přece krása.

Děda Cyril v sousední místnosti svým dosud překvapivě zachovalým sluchem zachytil slovo hrách. Vzápětí stanul před snachou. V jedné ruce vařečku, ve druhé polévkovou lžíci. „Hrách! Já chci hrách! Hrachovou kaši ne! Hrách! Bude hrách?“ vyřvával jak na lesy.

Jeho syn otráveně odsunul papír se svou vznikající básní. „Nekřičte tolik, tatínku. Mějte ohledy aspoň na toho psa. Vždyť víte, jak nesnáší hluk. Už zase musel zalézt pod postel,“ snažil se popelář a amatérský básník umravnit svého rodiče.

Marně. Naopak jako by tím dědu ještě povzbudil. Starý popleta za skandování hrách, hrách, hrách, hrách, začal bušit lžící do stolu: bum, bum, bum, bum. Syn rezignoval, přisunul si zpět před sebe básnický papír a svým hranatým popelářským písmem si na něj poznamenal: Nejhorší jsou hrách a kroupy, z nich vznikají všichni hloupí. Pak se ale trochu zastyděl. Co kdyby si to děda náhodou přečetl a nedejbože tomu porozuměl?

Důkladně svůj předchozí verš zaškrtal a vytvořil jiný: Hrách je pokrm králů, postrach plných sálů. Tomuhle děda klidně porozumět může, řekl si otec Kundýsek. Ukončil tvůrčí chvilku poezie a šel se pokochat pohledem na svou sbírku kuriozit, vlastnoručně vybraných z popelnic.

JAKO BY MI VYRVALI SRDCE, ŘÍKAL

„Neumíš si představit, jak to se mnou zamávalo. Ani já si to nikdy nedovedl představit. Možná proto, že mě vůbec nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát,“ vyprávěl mi kamarád. A pak začal přidávat podrobnosti.

Jeho manželka byla s dětmi na chalupě, on musel chodit do práce. V ten osudný den zašli s kolegy po zaměstnání oslavit skvělou zakázku, kterou konečně získali. „S pitím jsem to tenkrát hodně přehnal. Když jsme se loučili, všechno kolem mne se tak trochu točilo. Nohy jsem měl poněkud gumové,“ vyprávěl. Vzal si raději taxíka a těšil se na postel.

„Bydlíme hned naproti výtahu. Sotva jsem se z něj vymotal, čekal mě šok. Dveře bytu byly poškozené a polootevřené. Uvnitř strašný nepořádek. V podstatě to vypadalo tak, jak to ukazují ve filmech. Vytahané zásuvky, věci z nich na hromadě na zemi. Leccos bylo rozbité. Řeknu ti, že jsem rázem vystřízlivěl,“ slyšel jsem od kamaráda.

Popisoval mi, jak si nejprve sedl a dlouho nevěřícně zíral na to dopuštění kolem. Pak si to uvědomil. Nic se mu nezdá. Není to žádný opilecký přelud. Někdo ho vykradl. „Bylo mi, jako když mně někdo vyrve srdce z těla. Když vnikne někam do mého nitra a totálně je zpustoší,“ tvrdil.

Ještě teď, s odstupem času, se mu při oné vzpomínce na vykradený byt třásl hlas. A poměrně dost.

Mně nikdy nikdo byt nevykradl. Ani mě nenapadlo, že se to může stát. V té chvíli jsem však dostal strach. Co kdyby mi taky někdo vyrval srdce z těla? Co když jednou přijdu a budu si muset prožít to, co onen kamarád? Teď už si to představit umím. Ale vyrovnat se s tou myšlenkou nedovedu. A asi nikdy nedokážu.

NENÍ NAD ŠŤASTNÉ MANŽELSTVÍ

Se ženou chodíme dvakrát týdně na večeři do nějaké dobré restaurace. Nejdřív si dáme aperitiv a potom obvykle místní specialitu. Přitom si užíváme příjemné společnosti. Ona chodí v úterý, já pátek.
Máme oddělené ložnice. Její je v Praze, moje v Brně. Beru svou ženu všude. Ona však vždycky najde cestu zpátky. Když jsem se jí zeptal, kam by chtěla jít na výročí naší svatby, řekla, že někam, kde už dlouho nebyla. Navrhl jsem kuchyň.
Vždycky se držíme za ruce. Kdybych ji pustil, šla by nakupovat. Má elektricky vyhřívanou postel, elektrický mixér, elektrický opékač topinek, elektrickou kulmu, elektrickou troubu, elektrickou myčku nádobí. Jednou povídá: „Všude je spousta elektrických vymožeností a já si přitom nemám kde sednout.“ Tak jsem navrhl, že koupím elektrické křeslo.
Žena řekla, že ji zlobí auto. Prý má vodu v karburátoru. Vzal jsem tašku s nářadím a zeptal se, kde je auto. Odpověděla, že v rybníce.
Nechala si dát v salonu krásy pleťovou masku z piešťanského bahna. Dva dny vypadala skvěle. Pak bahno opadalo.
Ráno běžela za popelářem a volala: „Stihla bych ještě odvoz ?“ Sympatický popelář se vyklonil z okénka a řekl: „Ale jo, naskočte si !“
Podle statistik je manželství jednoznačně hlavní příčinou rozvodu. Nemluvil jsem se svou ženou dva měsíce. Nechtěl jsem ji přerušovat.
Přiznávám, že poslední hádku jsem zavinil já. Když se mě žena zeptala, co je v televizi, odpověděl jsem, že tištěné spoje, obrazovka a prach. Zkrátka není nad šťastné a spokojené manželství.