Část osmá: VELKÝ ÚKLID
Matka Kundýsková měla absťák. Už dlouho se jí nepodařilo sehnat žádný příležitostný úklid. Seděla v kuchyni, láskyplně myslela na smeták, mokrý hadr i kýbl, a nesmírně trpěla. Pak to přišlo. Dostala nápad. Když nemůžu uklízet jinde, pořádně to vysmýčím aspoň doma – řekla si. Chtěla svou radostnou novinu sdělit ostatním členům domácnosti, ale měla smůlu. V bytě našla jen popleteného dědu a jezevčíka Pajdu. Ani jednoho to nezajímalo.
„Rozáro, ty pžíšero,“ vykřikla zděšeně, když zpod dceřiny postele vymetla vibrátor neuvěřitelných rozměrů. Poměřila jej svou velkou zkušenou dlaní a nevěřícně zakroutila hlavou. Ani pak nezůstalo pod lůžkem prázdno. Hověla si tam ještě evidentně hodně čtená publikace Jak správně přijít o panenství. „To pžece...já ji pžetrhnu...“ soukala ze sebe zděšená rodička.
Netušila, že bude ještě hůř. A bylo. V pokoji hormony věčně nabitého syna Přemka objevila několikery dámské kalhotky. Dvoje byly pod polštářem, jedny v knihovně, další sloužily coby zajímavá ozdoba lampičky u synovy postele. Na zemi se válela také jakási malá krabička. „Pžemku, to už pžeháníš,“ hlesla domácí uklízečka po otevření. Jejím očím se naskytl pohled na něco, co mohly být krátké vlasy. Ale ty to nebyly.
Děda, který byl na zvuky provázející úklid alergický, se ve svém pokoji zabarikádoval. Nechtěl snachu pustit dovnitř. „Jestli neotevžete, pžinesu si kladivo,“ vyhrožovala Kundýsková. Pomohlo to. Sklerotický divadelní vrátný ve výslužbě se lekl a vchod do svého pokoje uvolnil. „Madam, v čem dneš hrajete?“ přivítal snachu, kterou ve své popletené hlavě považoval za jednu z divadelních hereček. Otázku zakončil jedním ze svých proslulých dlouhých pšouků.
Snacha jen mávla rukou, otevřela okno dokořán a dala se do díla. Nejprve odstranila z rohu místnosti hromádku z jídel ušetřených zelených hrášků, jimiž děda za pomoci polévkové lžíce (ležela hned vedle) s oblibou střílel z okna po kolemjdoucích. Pod jednou z několika obrovských hromad novin, časopisů a kdoví čeho ještě narazila na dědovu zubní protézu. Ukořistila ji o chvíli dříve než jezevčík Pajda, jemuž se náhradní zuby evidentně zalíbily.
„Moje, moje!“ vykřikl děda, nečekaně rychle se vrhl vpřed, vytrhl ženě protézu z rukou a svými zahnědlými, hodně špinavými prsty si ji nasadil. Spokojeně zamlaskal a uklízečce se zvedl žaludek. Odběhla na záchod, kde se jí zvedl ještě víc. Sklerotický děda tam totiž po sobě zapomněl spláchnout a navíc na svůj bývalý obsah namaloval srdíčko. Čímpak asi?
V bytových dveřích zarachotil klíč. „Ahoj Hubísku,“ přivítala přicházejícího manžela-popeláře jeho choť. „Pžedstav si, co všechno se mi pži úklidu toho vašeho domácího nepožádku stalo,“ začala se svěřovat svému muži. Amatérský básník se na ni podíval s pochopením, položil na zem v právě uklizené předsíni špinavé torzo starého magnetofonu nalezeného v popelnici a na chvíli se zamyslel. Pak zaveršoval: „Všichni máme za to, že jsi naše zlato. Každý doktor říká, co se nás všech týká: Neustálá čistota, zdraví lidí jistota.“ Od magnetofonu umouněnou rukou pohladil ženu po tváři a odkráčel do svého pokoje.
Máňa Kundýsková za ním zamyšleně hleděla. Vtom znovu zarachotil klíč v bytových dveřích a vešel syn Přemek. Když si sundával sako a dával je na věšák, z kapsy mu na zem vypadla malá krabička. Obsahovala něco, co klidně mohly být krátké vlasy. Ale vlasy to nebyly.
Žádné komentáře:
Okomentovat