ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (11)

ROBERTEK JAKO DĚLO

Ten náš tehdejší vztah porodila moderní doba. Seznámili jsme se na jednom z chatů, které tehdy začínaly. Každý z nás bydlel na opačném konci republiky, a tak nějakou dobu trvalo, než jsme se konečně setkali osobně. Jako bychom se znali odjakživa. Přes hodně velký věkový rozdíl nám spolu bylo dobře, měli jsme si co říct a rozuměli si. Ve všem.

Přesto měl ten náš moc pěkný vztah určitá pravidla. Jedním z nich bylo, že manželství je tabu. Ani jeden z nás o něm perspektivně neuvažoval. Kromě jiného i kvůli už zmíněnému velkému věkovému rozdílu. Nemělo by to žádný smysl – shodli jsme se s Bárou hned na začátku.

Rád jsem jí dával dárky. Jakékoli. A tak mě jednou napadlo, že k narozeninám dostane robertka. Radost jsem tím zřejmě udělal i prodavačce v sex shopu, které se při mém vstupu rozzářily oči. Asi jsem byl tehdy jeden z mála chlapů, co tam zavítali. Po mém požadavku se usmála, sáhla do jednoho z regálů, otevřela krabici a vytáhla z ní cosi připomínající dělovou hlaveň.

„Něco normálního byste na skladě neměli? Něco tak akorát do ruky? No, do ruky vlastně ne,“ trochu jsem se zapletl při upřesňování svých představ. Měli. Strojek byl japonské výroby, měl nazlátlou barvu, několik rychlostí a snad i funkcí. „To je ono!“ zvolal jsem nadšeně a už se nemohl dočkat narozeninového setkání.

Bára dárek nedočkavě rozbalila a vzápětí ztuhla. Hleděla na toho japončíka překvapeně, nevěřícně a já nevím jak ještě. Pak se tak nějak zvláštně usmála, celá zvláčněla, v očích se jí rozzářily mnou dosud nepoznané jiskřičky. „Tak ho hned vyzkoušíme, ne?“ nadhodila. Zkouška to byla zajímavá, pestrá a dost divoká. Podrobnosti odmítám i po těch dlouhých letech sdělovat.

Dárek to musel být užitečný, určitě neležel někde v zapomnění. „Ten náš zlatavý přítel se polámal,“ informovala mě totiž po několika týdnech telefonicky, se smutkem v hlase Bára. Dozvěděla se, že s opravou jí bohužel nepomůžu. Jednak to neumím, a navíc jsem daleko. „Budeš se muset obrátit na odborníky,“ řekl jsem jí co nejmileji.

Opravu po mně nepožadovala. „Stačí, když přijedeš a toho nespolehlivého japončíka mi patřičně nahradíš,“ zavrněl její hlas ve sluchátku. Oné výzvě tenkrát nešlo odolat. Naštěstí byl páteční večer, a tak ani vzdálenost mezi našimi bydlišti tolik nevadila. A japončík? Nic mu nebylo. Měl jenom vybité baterky.

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (10)

S ŘEMENEM PROTI NOŽI

Cestičku k ní jsem si poctivě prošlapal. Nebo spíše pivně propil. Chodívali jsme tenkrát po práci do hospody, jíž starší kolegové přezdívali Parlament. Vysloužilí kmeti tam u našeho stolu nad pěnivým mokem hodnotili a rozebírali kde co. Já, mladý zajíc, hlavně poslouchal. A taky pozoroval.

Třeba o pár let starší přitažlivou servírku Evu, která se uměla tak krásně povzbudivě usmívat. Časem jsme si potykali. Od té doby byly její úsměvy ještě povzbudivější. Moji tehdejší nesmělost a plachost přesto neodbouraly. Jiskra touhy však mezi námi přeskakovala pořád. V čím dál kratších intervalech.

Pak už to Eva nevydržela. „Jestli chceš, tak na mě po práci počkej,“ prohodila polohlasně ve chvíli, kdy kolegové hodně hlasitě probírali jakési pro ně důležité téma. Nemluvila do větru. „Jdeme ke mně,“ řekla rozhodně ve chvíli, kdy jsme spolu opouštěli restauraci. Ke mně znamenalo do rodinného domku na okraji města.

Moc jsem toho o ní nevěděl. To, že je nedávno rozvedená, už vůbec ne. Taky proto mě v domku čekal šok. Ve chvíli, kdy jsem s nožem v ruce otvíral láhev červeného, se prudce otevřely dveře pokoje a v nich stál chlap. „Co se to tady děje?“ zahřměl místností hlas toho pořízka.

Zamračeně si mě prohlížel. „Ty sis na mě vzal nůž? No tak pojď,“ vyzýval mě a mával svým bleskově odepnutým opaskem. „Okamžitě vypadni! Tady nemáš co dělat! Padej zpátky k sobě!“ zaječela na něho Eva. Nebral ji na vědomí. Dál kolem sebe mával sponou opasku a hleděl na mě.

Mé mírumilovnosti neuvěřil. Dodnes nevím, jak se mi to povedlo, ale nakonec jsem ho přesvědčil, že s opaskem nemá proti noži moc šancí. Zkrátka čepel nad sponou vyhrála. Alespoň teoreticky. Při další vlně Evina ječení se stáhl a kamsi zmizel. „Neboj, teď už nepřijde,“ uklidňovala mě servírka.

Měla pravdu. Nepřišel. Jen hodně dlouho vztekle a bezmocně bušil ve svém pokoji pěstí do zdi, která sousedila s Evinou ložnicí. My bušili taky. Jenže ne pěstí a už vůbec ne do zdi.

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (9)

KDYŽ VÁŠEŇ JE JEN ODVAR

Byla v tom věku, jaký mladé kluky, jímž jsem tehdy byl, přitahuje jako magnet. Šéfovala zahradnictví v jistém zemědělském družstvu na jižní Moravě, kam mě vyslali na služební cestu. Jezdila na motorce a měla takové hodně zastaralé a neobvyklé křestní jméno, za které se styděla. Jenže to mi dala najevo až později.

Říká se, že mezi některými lidmi odlišných pohlaví funguje jakási chemie, nebo že mezi nimi přeskočí jiskra. V našem případě tomu tak skutečně bylo. Nedá se to zapomenout: jiskra přeskočila téměř okamžitě. Z ní na mě. Byla tak silná, že mě málem popálila a snad i úplně sežehla.

Začali jsme se vídávat častěji a bylo jen otázkou času, kdy dojde k nejhoršímu. Nebo nejlepšímu? Pak mě pozvala do té jejich vesničky na hody a doma představila manželovi. Sympatickému, oproti ní o dost staršímu traktoristovi. Na hodové tancovačce se opil do němoty a konce zábavy se nedočkal. Odvedla ho předčasně domů a brzy se vrátila.

„Vůbec si mě nehledí. To ty budeš, že? Už dneska v noci. A neříkej že ne,“ útočila na mě slovně při tanci. Já nevěděl, co mám říct. Neuměl jsem si to nějak představit. Ona bezesporu ano. Po návratu do jejich rodinného domu mě popadla za ruku a doslova vtáhla do jedné z místností. Tam se na mě hladově vrhla.

Přisála se ke mně jako klíště, na jehož odstranění nepomáhá žádný z vyzkoušených a osvědčených prostředků. Co se dělo pak, popisovat nechci. Ani bych nemohl, neboť to popsat nejde. Jen jedno prozradím: její manžel se z hlubokého alkoholového spánku ve zbytku noci neprobudil (což ostatně ona tvrdila hned od počátku). Já se neměl probudit z čeho, protože ani chvilku spánku mi nedopřála.

V jejím případě to skončilo spokojeností, kterou mi dávala zřetelně najevo. Kromě jiného tím, že se ptala, kdy přijedu příště. V mém případě to bylo o něco horší. Ruce jsem měl plné modřin od stisků jejích neuvěřitelně silných prstů a záda poškrábaná do krve. Ty škrábance pálily jak čert a zkrátily mi několik příštích osamělých nocí.

Bylo to tenkrát na začátku léta. Několikrát mi pak telefonovala, abych se zastavil, že manžel je s kombajnem na žních někde na druhém konci republiky. Nakonec jsem jejímu naléhání podlehl. Podruhé a naposledy.

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (8)

NEJSTARŠÍ ŽENA MÉHO ŽIVOTA

Míval jsem kdysi dávno v práci o hodně staršího kolegu Tondu. Nebyl to žádný krasavec, ale ženy si za ním mohly nohy uběhat. Získával si je svým smyslem pro humor, pověstí milovníka a hlavně galantností.

V té době byl například jediný, koho jsem viděl ženám líbat ruce. „Naučil jsem se to v Polsku, tam to dělají všichni,“ vysvětlil mi jednou svoje počínání, které vedlo zaručeně úspěšně k ženské přízni.

Jednou ke konci pracovní směny za mnou Tonda přišel, zatvářil se převýznamně a povídá: „Zvu tě do vinárny. Užijeme si.“ Copak jsem mohl odmítnout? Kdo by si nechtěl užít? A navíc s Tondou? Snad jen blázen.

Ve vinárně bylo příjemně a taky hodně šero. Po chvíli si k nám přisedla jakási žena. Tonda se s ní pozdravil a pak mi ji představil. Jmenovala se Maria. Polka. Byla, jak se tenkrát říkávalo, pěkně napucovaná. Česky neuměla, ale ten jazyk ze sousední země žádnou překážkou nebyl. Hudba hrála, řeč plynula. Zkrátka pohoda.

Pak Tonda kamsi zmizel a dlouho se nevracel. Maria ve svém monologu používala čím dál častěji jakési slovo česky znějící podobně jako srneček. Než jsem se nadál, byli jsme na ulici. Držela mě za ruku, neustále cosi vykládala a táhla mě kamsi do neznáma.

Bylo po půlnoci a my skončili v jakémsi bytě, od něhož měla klíče. Někdy po šesté ráno jsem se probudil. Po rozhlédnutí kolem sebe následovaly hned tři šoky. Z toho, že jsem v úplně neznámé místnosti. Z toho, kdo to vedle mě leží: jakási stařenka, která měla k té napucované ženě z přítmí vinárny hodně daleko. A taky z toho, že ve vedlejší místnosti, zřejmě kuchyni, někdo chodil a mluvil.

Bleskově jsem se oblékl a potichu se vytratil pryč. Před domem jsem se dokonce rozběhl. Kolega Tonda se v práci uculoval: „Tak co? Jak bylo?“ Měl jsem chuť ho něčím praštit. Agresivitu jsem však potlačil a místo toho na něj udeřil slovně: „Toníku, s pravdou ven! Kolik je jí let?“

Vykrucoval se a tvrdil, že neví. „Tipoval bych, že je v letech Inky Zemánkové nebo Ljuby Hermanové,“ vypadlo ze mě. „To ne, Maria je určitě o něco mladší,“ kontroval Tonda s potutelným úsměvem.

Mariin věk jsem se nikdy nedozvěděl a teď už mě samozřejmě vůbec nezajímá. Jedno však vím určitě: byla to nejstarší žena mého života.

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (7)

NÁRUŽIVÁ PANÍ ŠKOLNÍKOVÁ

Poprvé jsem si jí všiml někdy v deváté třídě. Mladá a pěkná paní školníková se občas hrdě a vyzývavě nesla některou z chodeb. Měla takový zajímavý pohled. Teprve až mnohem později, po nabytí jistých životních zkušeností, jsem zpětně pochopil, o jaký šlo. Pátravý, lačný, nenasytný.

Náhoda tomu chtěla, že rodiče se spřátelili právě se školníkovými. Vzájemně se navštěvovali, chodili do kina, divadla. O deset let starší Milada, jak se školníkova manželka jmenovala, mi byla čím dál sympatičtější. Ke své plnoletosti jsem od ní dostal pozoruhodný a neobvyklý dárek. Nabídku tykání.

Čas plynul a nadešel svatební den mé sestry. Maruščin manžel na ní dělal šoféra, jeho žena se v restauraci v onen horký letní den evidentně nudila. Stále častěji a vyzývavěji hleděla mým směrem. Nakonec jednoznačně pohodila hlavou a očima ukázala směrem ke dveřím. Tu výzvu ignorovat ani odmítnout nešlo. Fakt ne.

Venku mě uchopila za ruku a rychle táhla pryč. K nedaleké zahrádkářské kolonii. Co se dělo pak, je nevyjádřitelné a nepopsatelné. Byla to nádhera a taky neuvěřitelná škola. Koneckonců ona do ní patřila, ne?

O pár dnů později máti prala. Nečekaně se objevila vedle mě, v ruce mávala mou „svatební“ košilí a ptala se, co to má znamenat. Na obou loktech se skvěly výrazné zelené skvrny od trávy. Na to nebylo co říct. „Nevím, byl jsem trochu opilý, asi jsem někde upadl,“ zalhal jsem tenkrát. Matčin zkoumavý pohled byl jednoznačný. Nevěřila mi ani slovo.

Milada mně těch svých lekcí udělila několik. Párkrát znovu v přírodě a jednou dokonce i v bytě ve škole. Její manžel byl vášnivý autoturista a tehdy odjel spolu s dětmi kamsi do ciziny. Ženu nechal doma. Za trest, protože prý zlobila. Mě zlobila taky. Jenže úplně jinak. A příjemně.

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (6)

PŘEDLOKTÍ MÍSTO POPELNÍKU

Bylo to v době, kdy se v člověku až neuvěřitelně bouřily hormony. Usilovně hledal tu svou lásku s velkým L a naivně si myslel, že záleží hlavně na vzhledu a ještě víc na ochotě. My teď už životem otřískaní a dostatečně zkušení dobře víme, co je to taková ochota, že?

Člověk hledal, zkoušel, zase hledal a opět zkoušel. Pak narazil na Julii. Vzhledem a vyspělostí královnu všech bohyň. Psala básničky, měla ráda víno a zpěv. Taky muže, hodně mužů – dozvěděl jsem se od ní někdy na třetím, čtvrtém rande. Ráda o nich vyprávěla, o některých dokonce skoro básnila.

Jejím prostřednictvím přede mnou defilovali mladíci i zkušení muži, vysocí, malí, urostlí, vychrtlí, černovlasí, blonďáci, zrzaví, svobodní i tak trochu ženatí. Mladíci i muži, na které Julie vzpomínala v dobrém, horším i hodně špatném. Už nevím, kolikátý byl onen Radek v té její předlouhé řadě. Jedno však vím jistě: na tu chvíli, kdy o něm vyprávěla, nezapomenu do smrti. Stejně jako jeho jméno.

„Pořád se holedbal, jaký je skvělý milovník, jak ho v posteli nikdo nepřekoná,“ uslyšel jsem od Julie. „Chápeš přece, že jsem tomu nemohla odolat a musela to vyzkoušet, ne?“ pokračovala. Pak popisovala detailně všechno, co oné její zkušební hodině předcházelo, čím začínala a jak skončila.

Dlužno dodat, že pro Radka hodně špatně. „Byl to upocený, udýchaný ňouma. A víš, co bylo nejhorší?“ zeptala se mě Julie. Nevěděl jsem. „Nejhorší na něm bylo, že když to trápení skončilo, tak se pořád dokola ptal, jak jsem s ním byla spokojená.“ Na chvíli se překvapivě odmlčela. Pak povídá: „Odpověděla jsem mu po svém. Beze slov, típnutím cigarety o jeho předloktí. Ať na mě má památku.“

To mi bohatě stačilo. Už nikdy jsem na rande s božsky vypadající Julií nešel, natož abych se s ní podrobil nějaké hormonální zkoušce. Na to mám své předloktí i veškeré zbývající části těla moc rád, říkal jsem si tenkrát.

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (5)

POSTELOVÝ HURIKÁN

Pocházela z kraje, kde skvělá slivovice teče proudem. Živočišnost jí vyzařovala z očí i přes ty její poměrně silné brýle. Jmenovala se Libuše, bylo jí tenkrát pětadvacet, o dva roky víc než mě. Netajila se tím, že muži jsou jejím velkým a v podstatě jediným životním koníčkem.

„Každý jste jiný, každý se při tom chováte jinak. Baví mě vás odhadovat, poznávat, ochutnávat, vychutnávat,“ říkala. Neodolal jsem jí ani já. Nešlo to. Vůbec mě nenapadlo přemýšlet o tom, kolikátý jsem v té její předlouhé, nekonečné řadě postelových obětí. Stalo se, co nešlo odestát.

Byla to vichřice, smršť, hurikán nebo ještě něco silnějšího a ničivějšího. Ta ženská snad byla příbuzná nějaké dračice. Nebo upírky. Někdy kolem čtvrté ráno jsem byl vyždímaný jako citron, v těle mi umdlévala i ta nejposlednější buňka. Divoké stvoření vedle mě, jehož vlasy tenkrát připomínaly Jitku Zelenkovou, se najednou zeptalo: „Tak kolik toho bylo?“

Nevěděl jsem, nepočítal jsem to. „Pět? Šest, možná sedm,“ chtěl jsem se naivně pochlubit. Byla to chyba. „Nevíš? Nevadí, tak začneme znovu od začátku a budeme to hezky počítat spolu,“ odvětila.

Dodnes si přesně pamatuji, co jsem jí tehdy řekl. „Holčičko, nejsem žádný kanec. Stačilo. Teda aspoň mně,“ uslyšela. Usmála se a nijak nenaléhala. Místo další akrobacie mi pak vyprávěla, jak byla na autobusovém zájezdu ve Španělsku.

„Ten řidič byl hotové tintítko, kalhoty z něj málem padaly. Ale nevěřil bys, co v tom svém hotelovém pokoji, kam jsem se za ním vetřela, dokázal,“ zahleděla se snivě do dálky. „Třináctkrát! Rozumíš? Třináctkrát!“ zdůraznila ještě jednou. Rozuměl jsem, ale moc nechápal. „Bejk. Byl to bejk,“ vypadlo ze mě. „Možná ano. Ale hlavně výkonnej,“ zareagovala ona.

Byla to první a poslední intimní aktivita, kterou jsem s Libuškou absolvoval. Později se vdala za jakéhosi zahraničního montéra. Určitě jí to vyhovovalo. Patřila totiž k ženám, jimž jeden muž rozhodně nestačí.

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (4)

PONOŽKY AŽ PŘI OBĚDĚ
Bylo to v dost dávné době, kdy jsme s kolegou z práce poměrně často vymetali různé tančírny a noční podniky. Stejně rády jako my dva tam chodily osaměle se cítící paničky. Třeba manželky vojáků z povolání nebo zahraničních montérů. Zkrátka o ženy tam nouze rozhodně nebyla. Nám dvěma šlo víc o tanec než o nějaká krátkodobá milostná dobrodružství.

Jenže jednou se nám to jaksi vymklo z rukou. V hodně oblíbené taneční kavárně se k našemu stolu rezolutně vnutila přibližně pětadvacetiletá žena. Nemohli jsme se jí zbavit. „Je jako pijavice,“ prohodil jsem ve vzácné chvíli její nepřítomnosti u stolu ke kolegovi. „Taky mi pije krev,“ uslyšel jsem od něj.

Pak hladina alkoholu v naší krvi překročila určitou hranici a nám začalo být všechno jedno. Dokonce i to, že ona pijavice (na její jméno si po těch letech skutečně už nevzpomenu) se při odchodu z tančírny nenuceně zeptala, kam jdeme teď. „No přece ke mně,“ konstatoval kolega. Copak jsem ho v tom mohl nechat samotného?

A tak jsme skončili v jeho jednopokojovém bytě všichni tři. Navíc se dozvěděli, že naše společnice bydlí ve stejné brněnské čtvrti jako my dva. Scénář toho podvečera, večera i noci psala nadále pouze ona. Nutila nás pít a pak po určité době navrhla, či spíše nařídila, že si zahrajeme na fanty.

Když jsem jí dal svůj první - ponožky – nápadně ožila. „Tak, a teď si je nechám. Dostaneš je, až k nám přijdeš v neděli na oběd,“ netajila radost nad svou kořistí. Polilo mě horko a rázem jsem vystřízlivěl. Už dříve nám totiž řekla, že je sice vdaná, ale jejího manžela nedávno za cosi zavřeli. Sedí, a ona se hodlá co nejrychleji rozvést.

Já seděl taky, bez ponožek a na gauči. Kolega se tím lovem a honem na mě nepokrytě bavil a já v duchu zuřil. Hlavně na sebe. A pak jsem ten ženin scénář dopsal sám. Vytrhnutím svých ponožek z jejích rukou a odchodem z kolegova bytu.

S odstupem času jsem tu naši pijavici párkrát spatřil v trolejbusu. Byla zavěšená do dvoumetrového hromotluka a tvářila se nesmírně spokojeně. Jestli to byl její z vězení propuštěný manžel nebo nějaká ulovená kořist, jsem se nikdy nedozvěděl.

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (3)

ODSKOK Z E55
Bylo to v době, kdy se hodně mluvilo a ještě víc psalo o silnici E55. O prodejných děvčatech na parkovištích a v kabinách kamionů. S kolegou z práce jsme chodívali do nedaleké hospůdky. Na jedno, dvě, tři točené.
Jednoho zimního dne se objevila na rohu dvou ulic. A pak už tam postávala pravidelně. Přibližně od pěti hodin odpoledne.
Míjeli jsme ji mnohokrát a bez zájmu, přestože se od svých ostatních kolegyň hodně lišila. Nejen barvou pleti. Po jedné z našich hospodských návštěv, kdy se žízeň u třetího pěnivého moku nezastavila, mi kolega povídá: „Dneska ji oslovíme.“
Neprotestoval jsem. Dali jsme se s tou přibližně dvacetiletou dívkou v pěkném kožíšku do řeči. Netajila se tím, že si svým tělem přivydělává. Prý na studia. V letní sezoně právě na silnici E55. „Teď v zimě tam ale nejsou žádné kšefty. Tak jsem si pronajala byt tady v Brně. Je to kousek, nechcete ho vidět? Klidně oba dva,“ nabídla se nám tenkrát netradičně.
Nechtěli jsme a zdůvodnili to tím, že nemáme zájem v tom jejím kutloušku narazit na nějakého snědého pasáka. Děvčeti se bojovně zablýsklo v očích. „Žádný tam není. A hlavně: není to pasák, ale můj ochránce!“ zvýšila hlas.
Pak se uklidnila a ještě chvíli jsme si ve třech povídali. O všem možném. A my s kolegou se toho o ní dost dozvěděli. Například to, že ji to přivýdělkové řemeslo baví, že je dělá už dva roky. Až prý dostuduje, tak toho rozhodně nechá.
Nevěřil jsem jí a nevěřím dodnes. Spoustu let jsem si na ni nevzpomněl. Až teď. Říkám si, co asi dělá. Teda pokud ještě žije...

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (2)

POBAVTE SE, DÁM VÁM SLEVU
Postávaly denně před budovou, v níž jsem tou dobou pracoval. Na náměstí dříve pojmenovaném po osvoboditelské armádě, později přejmenovaném po jedné územní části České republiky. Sotva se zešeřilo, odkudsi se tiše vyrojily.
Vypadaly hodně opáleně. Alespoň na první pohled. Disciplinovaně se postavily na své neviditelné chodníkové značky - jako cvičenky na dávných spartakiádách. Taky cvičily, jenže trochu jinak.
Zatímco v nedalekém průjezdu se neméně opálení hoši ověšení zlatem bavili o tom, která kolik včera vydělala a kolik by měla vydělat dnes, děvčata na chodníku oslovovala chodce, skákala do silnice a snažila se upoutat i zastavit řidiče. Přitom předváděla nejen své nohy v pidiminisukních.
Chodíval jsem tehdy z práce každý druhý týden přibližně kolem půl desáté. Jedna z těch dívek měla své stanoviště snad pouhých dvacet metrů od vchodu. Když mě oslovila poprvé, nasadila rádoby svůdný tón hlasu a nabízela mi své služby. Za pět set. „Nemám love,“ odbyl jsem ji stroze a zrychlil krok.
O den později tam stála zas. „Pane, dám vám slevu,“ zašvitořila ta poměrně mladá holka svým hodně prokouřeným hlasem. „Ještě pořád nemám love,“ přidal jsem ke své včerejší větě dvě slova a přes únavu po odpolední směně opět svižně pádil domů. Bydlet, jak s oblibou říkávám dodnes.
Popisované scény i každodenní stokorunové slevy pokračovaly. V pátek toho popisovaného týdne jsem se už mohl pobavit za pouhou stokorunu. Když mě o tom ono děvče informovalo, drtilo svá slůvka mezi zuby. Pojal jsem podezření, že si moje ulovení dalo snad jako závazek. Nebo se to pro ni stalo otázkou cti.
Zřejmě jsem nebyl daleko od pravdy. V pondělí, po dalším týdnu, se na mě totiž málem vrhla. „Dneska to budeš mít zadarmo,“ vyměnila peníze za tykání. Já nevyměkl. „Tentokrát love mám, ale stejně od tebe nic nechci,“ odvětil jsem a spěchal pryč ještě rychleji než jindy.
V úterý zůstala její večerně spartakiádní značka prázdná. Stejně tak ve středu, ve čtvrtek i v pátek. Svou šanci jsem tenkrát promarnil. Navždy. Tu dívku jsem pak už nikdy nepotkal a nespatřil.

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (1)

PIONÝRKA OD NÁDRAŽÍ

Je tomu už hodně let. Šel jsem takhle jednou v podvečer kolem brněnského hlavního železničního nádraží, kamsi pospíchal (pořád si dobře pamatuju kam, ale neřeknu), když mě oslovila jakási žena. Znenadání se objevila odkudsi zezadu, byla mi rázem po boku a rychle se mnou srovnala můj tehdy ještě svižný krok.

Nevěnoval jsem tomu pozornost. Jen do té chvíle, než promluvila. „Pane, máte čas? Nechtěl byste se pobavit?“ zeptala se tenkrát. Její hlas nebyl nikterak alkoholem prolitý, natož pak prokouřený. Zněl příjemně, mile, libozvučně. Nezpomalil jsem. Ona taky ne. Ten její neodbytný hlas mě nakonec přinutil podívat se vlevo. Do míst, v nichž vedle mě spěchala a pořád mi bez problémů stačila.

Štíhlá, hezky a vkusně oblečená tmavovláska. Nepřehnaně namalovaná, urputně a vytrvale se dívající mým směrem. Její tmavé oči propalovaly mou tenkrát ještě vůbec neprošedivělou skráň. Když jsem se jí do nich podíval, málem mě uhranuly. Až jsem se lekl.

„Jestli máte chvilku čas, nebudete litovat. Nejsem drahá, mám to ráda a umím to. Moje tři děti nás rušit nebudou. Vědí, že mamka musí vydělávat, aby nebyly hladem. Pane, zaplaťte si mě, stačí jen hodina,“ přemlouvala mě tenkrát ta žena.

Po té dlouhé době, po oněch letech, se přiznám: Kdybych nespěchal tam, kam jsem (rád) spěchal, asi bych jí podlehl. Asi bych šel, veden více lítostí než nějakým pouhým sexuálním pudem. Možná by to skončilo (hlavně pro mě) špatně, možná ne. Kdoví...

Bylo to v době, kdy takzvaná sametová revoluce teprve odstartovávala věci a možnosti, o nichž se nám do té doby ani nesnilo, které by nás předtím nenapadly. Dobré, horší, i ty snad nejhorší. Tuhle tmavovlásku od brněnského železničního nádraží jsem později začal nazývat pionýrkou nových sexuálních pouličních časů.

Byla první v řadě. Svá a poměrně příjemná. Po ní následovaly další. Hodně jiné. Ale o nich zase příště.