ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (11)

ROBERTEK JAKO DĚLO

Ten náš tehdejší vztah porodila moderní doba. Seznámili jsme se na jednom z chatů, které tehdy začínaly. Každý z nás bydlel na opačném konci republiky, a tak nějakou dobu trvalo, než jsme se konečně setkali osobně. Jako bychom se znali odjakživa. Přes hodně velký věkový rozdíl nám spolu bylo dobře, měli jsme si co říct a rozuměli si. Ve všem.

Přesto měl ten náš moc pěkný vztah určitá pravidla. Jedním z nich bylo, že manželství je tabu. Ani jeden z nás o něm perspektivně neuvažoval. Kromě jiného i kvůli už zmíněnému velkému věkovému rozdílu. Nemělo by to žádný smysl – shodli jsme se s Bárou hned na začátku.

Rád jsem jí dával dárky. Jakékoli. A tak mě jednou napadlo, že k narozeninám dostane robertka. Radost jsem tím zřejmě udělal i prodavačce v sex shopu, které se při mém vstupu rozzářily oči. Asi jsem byl tehdy jeden z mála chlapů, co tam zavítali. Po mém požadavku se usmála, sáhla do jednoho z regálů, otevřela krabici a vytáhla z ní cosi připomínající dělovou hlaveň.

„Něco normálního byste na skladě neměli? Něco tak akorát do ruky? No, do ruky vlastně ne,“ trochu jsem se zapletl při upřesňování svých představ. Měli. Strojek byl japonské výroby, měl nazlátlou barvu, několik rychlostí a snad i funkcí. „To je ono!“ zvolal jsem nadšeně a už se nemohl dočkat narozeninového setkání.

Bára dárek nedočkavě rozbalila a vzápětí ztuhla. Hleděla na toho japončíka překvapeně, nevěřícně a já nevím jak ještě. Pak se tak nějak zvláštně usmála, celá zvláčněla, v očích se jí rozzářily mnou dosud nepoznané jiskřičky. „Tak ho hned vyzkoušíme, ne?“ nadhodila. Zkouška to byla zajímavá, pestrá a dost divoká. Podrobnosti odmítám i po těch dlouhých letech sdělovat.

Dárek to musel být užitečný, určitě neležel někde v zapomnění. „Ten náš zlatavý přítel se polámal,“ informovala mě totiž po několika týdnech telefonicky, se smutkem v hlase Bára. Dozvěděla se, že s opravou jí bohužel nepomůžu. Jednak to neumím, a navíc jsem daleko. „Budeš se muset obrátit na odborníky,“ řekl jsem jí co nejmileji.

Opravu po mně nepožadovala. „Stačí, když přijedeš a toho nespolehlivého japončíka mi patřičně nahradíš,“ zavrněl její hlas ve sluchátku. Oné výzvě tenkrát nešlo odolat. Naštěstí byl páteční večer, a tak ani vzdálenost mezi našimi bydlišti tolik nevadila. A japončík? Nic mu nebylo. Měl jenom vybité baterky.