deníček: DVA ROKY PRÁZDNIN

Jako malý kluk jsem ještě neměl ani ponětí o tom, co je to milovat. A přece jsem miloval. Knížku Julesa Verna Dva roky prázdnin, její hlavní hrdiny a hlavně ústřední myšlenku toho díla. Nádherně dlouhou dobu, po kterou se člověk nemusel učit.

Záviděl jsem oněm dětem všechna ta jejich prožitá dobrodružství, představoval si, že jsem jedním z nich. Taky si říkal, jak nespravedlivé je, že my nemusíme do školy jen pouhé dva měsíce. Sice šestinu roku, jenže utíkající mnohem rychleji než čas strávený v lavicích.

Občas si na to vzpomenu i teď, přestože mi slovo prázdniny už dávno nic neříká. Současným dětem se červenec a srpen určitě zdají taky krátké – byť mají oba měsíce plných jedenatřicet dnů. Na druhé straně dětským hrdinům geniálního spisovatele pravděpodobně nic nezávidí.

Nerad bych se pletl, ale důvod téhle mé domněnky je jednoduchý. Spousta současných školáků totiž knížku Dva roky prázdnin nezná. Četba je pro ně čímsi zbytečným a otravným.

Počítače, počítačové hry a nepřetržitá komunikace po internetové síti ji zatlačily kamsi hodně hluboko. K jejich velké škodě.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část devatenáctá: SMUTEK MATKY MÁNI

Matka Máňa Kundýsková se třásla jako osika ve větru. Oběma rukama si protřela pláčem zčervenalé oči, podívala se na mne a zavzlykala: „Doppaddla jssem jjjak ti sssedláci u Chlupu.“ Začínalo mi jí být líto a chvíli jsem přemýšlel, zda ji mám opravit. Smysl pro detail ve mně nakonec zvítězil. „U Chlumce,“ zaznělo Kundýskovic kuchyní. Rezignovaně mávla rukou. „Ttto jjje jjjedno,“ pronesla pak hodně potichu.

Tentokrát mě pozvala k nim domů sama. Netušil jsem, že tam sama taky zůstala. „Všichni mě opustili. Jsou to nepžedstavitelní nežádi,“ rozpovídala se ve chvíli, kdy to vypadalo, že zásoba slz jí už definitivně došla.

Dozvěděl jsem se od ní, že dcera Rozárie se s odřenýma ušima vyučila kadeřnicí a bez otálení se nastěhovala k majitelce provozovny, v níž začala pracovat. „Pžemek pžišel a žekl, že doma je to k nevydržení. Pžednesl dlouhou žeč a odešel. Pžedpokládám, že požád stžídá ty své holky jako ponožky a pžespává u nich,“ informovala mě matka Kundýsková o absenci syna - knihovníka a buldozera dívčích srdcí.

Pak připomněla sklerotického dědu Cyrila, o něhož už pár měsíců pečuje Máňou nenáviděná důchodkyně ze sousedství. „Zmizelý jezevčík Pajda se nakonec sice našel, ale dal pžednost právě dědovi a té jeho staré svraštělé pžestárlé pžítelkyni,“ začala znovu nabírat Máňa k pláči. Jen nabírat. Její slzné váčky totiž byly nadále vyschlé jako písek na Sahaře.

Chtěl jsem se zeptat na manžela Huberta. Popeláře, amatérského básníka a majitele sbírky kuriozit nalezených v popelnicích. Nebylo to potřeba. Matka Kundýsková o něm začala sama. „Poslední dobou se mu požád něco nelíbilo. Tžeba jednou ráno po flámu si stěžoval, že má žízeň a horkost v hlavě. Bodejť by neměl. Já mu do nohou postele pžipravila elektrickou podušku a ten opilec si lehl obráceně. Vyčítal mi, že za ty jeho problémy můžu já,“ vyprávěla.

Pak přišla s dalším příběhem. „U oběda se vztekal, že v jídle není maso ani vidět. Pžitom já ho važila pžesně podle receptu Magdaleny Dobromily Rettigové. Je v něm doslova napsané: vezmi za čtyži koruny masa. Tomu nevděčníkovi se zkrátka nelíbilo nic. Pak za sebou jednou práskl dvežmi a žekl, že už nikdy nepžijde.“

Podívala se na mě a podávala mi jakýsi papír. Zatvářila se při tom, jako by šlo o kus použitého toaleťáku. „Když odcházel, pžedal mi tohle. Prý na památku,“ s radostí se zbavila listu čtverečkovaného papíru ze školního sešitu, na němž se skvělo hranaté popelářovo písmo: Sbohem a šáteček, býval jsem blbeček. Žil jsem s tebou, žádná sláva, dlouho už ti chybí šťáva. Teď si budu užívat a na tebe vzpomínat.

Znovu mně jí začalo být líto. Snažil jsem se ji uchlácholit a taky co nejrychleji odejít. „Autore, pžijdete ještě někdy?“ zeptala se. Přitom zaujala jakousi rádoby svůdnou pózu. Odpověděl jsem po pravdě: „Nevím.“

MÍSTO MATKY MILENKA

Samotný vysedávám v hospodě výjimečně. Jen tehdy, pokud mě k tomu okolnosti více méně přinutí. Jako nedávno. Potřeboval jsem zabít čas při asi dvouhodinovém čekání. Do cesty se mi v centru města připletla taková už na první pohled sympatická restaurační zahrádka. Netradiční. Za obrovskými vraty, ve dvoře. Stoly s lavicemi tam dokonale stínily obrovské obdélníkové slunečníky.

Je horké odpoledne, nad stránkami knížky před chvíli koupené v antikvariátě se chladím skvělým řezaným Budvarem. Jenže v klidu číst se tady bohužel nedá. Brání tomu dění kolem. U vedlejšího stolu hlasitě peskuje jakási žena muže. Určitě manžela.

„Kdyby bylo po tvém, tak tady strávíš celý den a možná i noc,“ vykřikuje kromě jiného. Jakousi hráz mezi nimi tvoří jejich pes – rovněž sedící na lavici. Muž cosi zablekotá, žena na něj znovu hlasitě křičí. Pes se střídavě dívá na jednoho i druhého. Na ženu ustrašeně, na muže s očividnou lítostí a pochopením v očích.

U jiného stolu, na druhé straně, sedí žena středního věku s mladou dívkou. Matka s dcerou – odhaduji je. Chvíli to tak skutečně vypadá, ale vzápětí zjistím, že jsem se šeredně mýlil. Starší žena zbožně hledí, jak si její spolusedící balí cigaretu, pak ji hladí po volné ruce. Když dívka dokouří, vášnivě ji políbí. Milenky – musím opravit svůj původní odhad.

Dál už se raději moc nerozhlížím a taky se snažím nic neposlouchat, i když je to těžké. Dopíjím pivo a snažím se co nejrychleji zaplatit. Pryč odsud, říkám si a v hlavě mám jedinou myšlenku: není nad to, když člověk zajde na pivo s kamarády.

Vykecá se, pobaví, nerozhlíží se kolem sebe a nemá ani možnost sledovat či poslouchat, co se děje kolem něho. Jít do hospody sám, to zkrátka není ono. Alespoň pro mne.

NEJLEPŠÍ REKLAMA? JMÉNO

Téměř denně chodím kolem cestovní kanceláře Zabloudil. Existuje už hodně dlouho, ale nikdy mě ani nenapadlo, že bych se s ní někam vydal. Její název nevzbuzuje důvěru. Případně někde bloudit se mi totiž ani trochu nechce.

Stejně tak by mě už na první pohled odrazovalo od nákupu kloboučnictví Křivohlavý, prodejna žertovných předmětů Smutný, náboženských předmětů Pohan, dveří Vrzal nebo Skřípal, obuv Kulhavý, směnárna Lakomý, zámečnictví Závora, nožířství Tupý, pekařství Spálený, cukrářství Hořký.

Širokým obloukem bych se taky vyhnul pohřebnímu ústavu Živný a hodně si rozmýšlel návštěvu restaurace U Hladových – i kdyby v ní popřípadě vařil nějaký pan Kuchař či Vařečka.

Myslím, že lidé by si měli vybírat podnikání i zaměstnání s přihlédnutím ke svým jménům. Oč lépe a důvěryhodněji zní třeba Zverimex Myška, Králík, Had, popřípadě ještě Ptáček. Určitě nádherně by se nakupovalo v cukrářstvích Dort, Rakvička, Věneček nebo Sládek, náboženských předmětech Anděl, Mikuláš či Čert, dětské prodejně Sluníčko majitele Chládka nebo univerzálním obchodě pana Kramáře.

Umím si taky živě představit, jak se lidé hrnou do truhlářství Bednář, posiloven Valibuk a Řimbaba, zámečnictví Klíč, směnárny Koruna, autobazarů Kolečko a Brzda, pekařství Krajíček nebo Buchta. Jak se nemohou dočkat pokrývačů Šindele a Střechy i pojišťováka Škody. Nemluvě o návalech v sexshopech Láska, Šoustal, Šoupal, Píchal či Lupač.

Když nic jiného, takovíto majitelé by určitě ušetřili hodně peněz za inzerci a reklamu.

SEN PLNÝ KÁVY, SLOV, I KNIH

„Důchodu se nedožiju,“ říkávám s oblibou. A poměrně často. Dokonce jsem o tom částečně přesvědčený. Stačí, když si uvědomím, co všechno už muselo mé tolik opotřebované tělo v dosavadním životě absolvovat. S kolika nemocemi a stresy se – vesměs úspěšně – vyrovnávalo.

„Důchodu se nedožiju,“ sice říkávám, ale skutečnost je taková, že bych se ho dožil rád. Pokud možno v takovém stavu, abych věděl, jak se jmenuju, kde bydlím (a taky tam spolehlivě trefil), s nohama, které mě ještě někam donesou. Mám totiž jeden velký podzimně životní sen. Literární kavárnu.

Takovou malou, milou, příjemnou, útulnou a přátelsky naladěnou kavárničku pro sebe a hlavně pro úplně obyčejné lidi, kteří rádi čtou i píšou. Kavárničku se stěnami obloženými knihami, v nichž si mohou návštěvníci nad svým jakýmkoli oblíbeným nápojem na pokračování číst, a které si za určitých podmínek třeba i odnesou domů.

Mám před očima také další živé obrázky z tohoto svého zatím jen vysněného podničku: autorská čtení návštěvníků, soutěže o nejlepší dílo týdne, vydávání měsíčních sborníků textů, které lidé do kavárny přinesli nebo je v ní dokonce napsali. Chybět samozřejmě nemůžou ani nejrůznější překvapení: třeba v podobě konzumace zdarma každého x-tého hosta.

Člověk by se měl pořád na něco těšit a umět si dělat radost. Proto onu větu o nedoživším se důchodu ze svého slovníku vypustím. Nahradím ji úplně jinou: „V důchodu si otevřu literární kavárnu.“ Už teď vás do ní všechny zvu.

zamyšlení: JE LÁSKA JEN SLOVO?

Láska. Jedno z nejčastěji užívaných slov. Nejen v životě. Taky v knihách, ve filmu, v televizi, v divadelních hrách. Jenže co je to vlastně láska?

Jen slovo, jak nazval jednu ze svých skvělých knih nedávno zemřelý Johannes Mario Simmel? Slovy nevyjádřitelný a nepopsatelný cit? Nebo něco úplně jiného, pochopitelného jen a výhradně pro zamilované?

Mluvíme o ní často. Ale víme, o čem vlastně? Umíme milovat i beze slov, aniž bychom o nějaké lásce nahlas a často hovořili? Aniž bychom své city slovně zdůrazňovali?

Řekl bych, že láska, to je nepopsatelná touha. Umění porozumět druhému a vycházet mu vstříc, radost z obdarovávání. Taky bezesné noci, nebo naopak noci plné těch nejrůžovějších snů. Láska, to je také bolest u srdce. Život. Smrt. Trápení. Trýzeň i štěstí.

To všechno je láska. Nehmatný, nehmotný cit. Laskavý i nelaskavý. Záleží na člověku, jak se na ni dívá, jak ji prožívá, jakou si ji udělá. Co na tom, že časem třeba zjistí, že o žádnou skutečnou lásku nakonec vlastně nešlo?

Vždyť už za nejbližším rohem může potkat tu pravou, skutečnou. Tvrzení, že láska kvete v každém věku není fráze. Jsem o tom přesvědčený a vím o tom své.

OKO, DO DUŠE OKNO

Oko – do duše okno. Pokaždé, když na toto úsloví narazil, se musel v duchu zasmát. Kdybyste věděli..., říkával si. Dobře si pamatoval, kdy u sebe tuhle neobvyklou vlastnost zjistil poprvé. V jeho pěti letech se mu ztratila oblíbená duhová kulička. Hledal ji všude možně, ale marně.

Pak k němu ve školce přišel kamarád Mireček. Cosi po něm chtěl. A tu kuličku měl. Zářila svými duhovými barvami v obou jeho očích. Ukradl mi ji, pochopil později.

Má to výhody i nevýhody, bilancoval své nadpřirozené rentgenové oči teď, ve zralé dospělosti. Díky nim si například v mládí do sytosti užil se spoustou děvčat. Se všemi těmi, v jejichž očích se uviděl.

Napoprvé se trochu lekl. V jednom oku krásné Lucky totiž na sobě neměl ani jediný kousek oděvu, ve druhém ho už náruživě zasvěcovala do tajů milování.

Spatřil se i v očích své pozdější manželky, přitažlivé, ale hodně plaché dívky. Krátce po svatbě se začala své plachosti zbavovat. Hodně rychle. Pak jednou přišla domů dost pozdě. V jednom jejím oku se škodolibě šklebil rodinný přítel Honza, z druhého vykukoval manželčin kolega z práce.

Dal jí tenkrát ještě šanci, jenže ona ji nevyužila. Známých i neznámých mužů v jejích očích rychle přibývalo. Nemohlo to skončit jinak než rozvodem.

Před několika lety někdo vyloupil místní poštu, policisté byli bezradní. Náhoda tomu chtěla, že jim pomohl. Při jedné z návštěv oblíbené hospůdky narazil na muže, jehož znal od vidění. Když mu pohlédl do očí, vypadly z nich miliony. Lupič skončil za mřížemi, peníze se však nenašly.

Vzpomněl si na hřejivě dobrý pocit, který tenkrát měl. Měl ho i teď, po letech. Byl v klidu. Nebyl by, kdyby tušil, že lupiče včera propustili. A kdyby mu mohl pohlédnout do očí nyní, z jednoho by na něj mířila pistole, z druhého se proti němu napřahovala ruka s dlouhým, ostrým nožem.

NA SLOVENSKU JAKO DOMA. I DÍKY PIVU

Byla to báječná dovolená. Počasí vcelku vyšlo, hlavu jsem si od pracovních problémů provětral dokonale a hlavně – na Slovensku jsem se cítil jako doma. Ve všech směrech, ale hlavně díky pivu.

Hned od státní hranice, která díky Schengenu jakoby vůbec neexistovala, lákaly slovenské restaurace svými vývěsními štíty a poutači na český pěnivý mok. Na cestě do Nové Bani jednoznačně vítězil Velkopopovický kozel. Svými růžky evidentně zatrkal domácí i zbývající české konkurenty (včetně Starobrna či Černé Hory) kamsi hluboko do země.

Jinak tomu nebylo ani v místě pobytu. Pátrání po slovenském pivu se podobalo hledání jehly v kupce sena. Se skorošvagrem Jiřím jsme nakonec přesto byli úspěšní. U novobáňské vodní nádrže Tajch čepovali v jedné z mnoha tamních hospůdek slovenský, v nedalekém pivovaru vyráběný Steiger. Aby se to nepletlo, pro změnu tam majitel hudebník neustále pouštěl české písničky bratří Nedvědů.

Tu hospůdku jsme si oblíbili a strávili v ní několik večerů. V jednom z nich vystřídali neživé Nedvědy živí kytaristé: turisté z Moravy, sklízející neuvěřitelný úspěch. V dalším pak zase plánované vystoupení country kapely. Sice slovenské, jenže hrající a poměrně dobře zpívající výhradně české písničky.

Jen měna a ceny se ani trochu nepodobaly těm u nás doma. Po několika prvních orientačních přepočtech z eur na české koruny člověk zjistil, že jídlo, pití, vstupné do památkových objektů i další dovolenkové potřeby nejsou výrazněji dražší ani levnější než v České republice.

Brzy jsme si zvykli na spoustu drobných eur a centů po kapsách i peněženkách a ze všech sil se snažili užít si typicky slovenských produktů. Skvělých sýrů, kapustnice či halušek ve všech podobách. Našli se mezi námi dokonce i tací, kteří museli mít posledně jmenované jídlo – podobně jako k životu nezbytné preso – prakticky denně.

Pouze jednu chybu tahle letošní dovolená měla. Utekla hodně rychle kamsi do nenávratna. Jen vzpomínky zůstaly. Pěkné, příjemné, nezapomenutelné.

NEOBVYKLÝ DÁREK

Byla to parádní oslava, konstatoval spokojeně v duchu cestou domů novopečený padesátník Hubert Chodidlo. Bylo dobře, že jsem ji pojal jako ryze pánskou jízdu. Chlapi neměli dohled a tudíž žádné zábrany, přitom se nikdo z nich neožral do mrtva, bilancoval Chodidlo o půl třetí ráno před chvílí skončenou akci.

Pak mu v hlavě zavrtal jakýsi červíček. Připomněl mu významné pomrkávání chlapů, když od nich v hospodském salonku přebíral alkoholové dárky. Ještě víc pomrkávali ve chvíli, kdy mu sdělovali, že ten hlavní, společný dárek, na něj teprve čeká. Ač se hodně snažil, víc se nedozvěděl.

Ále co, mávl rozvedený Chodidlo rukou teď, když mu chybělo k jeho domku už jen pár desítek metrů. Na cestu mu vydatně svítil měsíc, kdesi v dáli se rozštěkal pes. Všude dobře, ale doma je stejně nejlépe, říkal si při odemykání dveří. Zbavil se všeho oblečení a dlouho si vychutnával chladnou sprchu.

Spával zásadně nahý. Ani tentokrát neměl důvod dělat výjimku. Vešel do ložnice, rozsvítil a strnul. Z jeho postele se na něj usmívala krásná mladá dívka, oděná jen do široké růžové mašle, kterou byla pečlivě a úhledně převázaná. Než se zmohl cokoli říct, uslyšel od ní: „Všechno nejlepší k padesátinám. Jsem tvůj dárek. Tak pojď a rozbal si mě.“

Zatracení chlapi, blesklo Hubertovi hlavou. Tak tohle bylo to jejich pomrkávání a usmívání se. Tu dívku znal. Podobně jako spousta mužů v tomhle malém městečku. Byla veselá v rozkroku a občas si svým hezky tvarovaným tělem přivydělávala. O jejím milostném umění kolovaly mezi muži hotové legendy.

Hubert Chodidlo jich slyšel spousty. Potvrdit ani vyvrátit je však nemohl. S touhle dívkou totiž nikdy nic neměl. A nechystal se k tomu ani tentokrát. Kamarádi dárci totiž netušili, nemohli tušit, že je to jeho dcera. Hřích z dávného mládí.