KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část devatenáctá: SMUTEK MATKY MÁNI

Matka Máňa Kundýsková se třásla jako osika ve větru. Oběma rukama si protřela pláčem zčervenalé oči, podívala se na mne a zavzlykala: „Doppaddla jssem jjjak ti sssedláci u Chlupu.“ Začínalo mi jí být líto a chvíli jsem přemýšlel, zda ji mám opravit. Smysl pro detail ve mně nakonec zvítězil. „U Chlumce,“ zaznělo Kundýskovic kuchyní. Rezignovaně mávla rukou. „Ttto jjje jjjedno,“ pronesla pak hodně potichu.

Tentokrát mě pozvala k nim domů sama. Netušil jsem, že tam sama taky zůstala. „Všichni mě opustili. Jsou to nepžedstavitelní nežádi,“ rozpovídala se ve chvíli, kdy to vypadalo, že zásoba slz jí už definitivně došla.

Dozvěděl jsem se od ní, že dcera Rozárie se s odřenýma ušima vyučila kadeřnicí a bez otálení se nastěhovala k majitelce provozovny, v níž začala pracovat. „Pžemek pžišel a žekl, že doma je to k nevydržení. Pžednesl dlouhou žeč a odešel. Pžedpokládám, že požád stžídá ty své holky jako ponožky a pžespává u nich,“ informovala mě matka Kundýsková o absenci syna - knihovníka a buldozera dívčích srdcí.

Pak připomněla sklerotického dědu Cyrila, o něhož už pár měsíců pečuje Máňou nenáviděná důchodkyně ze sousedství. „Zmizelý jezevčík Pajda se nakonec sice našel, ale dal pžednost právě dědovi a té jeho staré svraštělé pžestárlé pžítelkyni,“ začala znovu nabírat Máňa k pláči. Jen nabírat. Její slzné váčky totiž byly nadále vyschlé jako písek na Sahaře.

Chtěl jsem se zeptat na manžela Huberta. Popeláře, amatérského básníka a majitele sbírky kuriozit nalezených v popelnicích. Nebylo to potřeba. Matka Kundýsková o něm začala sama. „Poslední dobou se mu požád něco nelíbilo. Tžeba jednou ráno po flámu si stěžoval, že má žízeň a horkost v hlavě. Bodejť by neměl. Já mu do nohou postele pžipravila elektrickou podušku a ten opilec si lehl obráceně. Vyčítal mi, že za ty jeho problémy můžu já,“ vyprávěla.

Pak přišla s dalším příběhem. „U oběda se vztekal, že v jídle není maso ani vidět. Pžitom já ho važila pžesně podle receptu Magdaleny Dobromily Rettigové. Je v něm doslova napsané: vezmi za čtyži koruny masa. Tomu nevděčníkovi se zkrátka nelíbilo nic. Pak za sebou jednou práskl dvežmi a žekl, že už nikdy nepžijde.“

Podívala se na mě a podávala mi jakýsi papír. Zatvářila se při tom, jako by šlo o kus použitého toaleťáku. „Když odcházel, pžedal mi tohle. Prý na památku,“ s radostí se zbavila listu čtverečkovaného papíru ze školního sešitu, na němž se skvělo hranaté popelářovo písmo: Sbohem a šáteček, býval jsem blbeček. Žil jsem s tebou, žádná sláva, dlouho už ti chybí šťáva. Teď si budu užívat a na tebe vzpomínat.

Znovu mně jí začalo být líto. Snažil jsem se ji uchlácholit a taky co nejrychleji odejít. „Autore, pžijdete ještě někdy?“ zeptala se. Přitom zaujala jakousi rádoby svůdnou pózu. Odpověděl jsem po pravdě: „Nevím.“