Blahopřání

úterý 27. července 2010

střípky: BOJ V PÍSKU

Míč, volejbalová síť, vyhřátý písek, méně spánku, občas dokonce vůbec žádný. I to patří k létu. Osm studentů brněnské Univerzity obrany si tuhle idylickou představu rozšířilo ještě o jedno slovo. O co méně idylické, o to těžší: rekord.

Tuším, jak těžké je čtyřiadvacet hodin nespat. Neumím si však ani trochu představit, jak náročné může být hrát po stejnou dobu volejbal v písku, v němž nohy těžknou a každou minutou se noří hlouběji a hlouběji. Kdy člověku připadá, že je má snad z olova.

Říkáte, že budoucí vojáci mají zapomenout na hlouposti a raději nacvičovat boj? Vždyť přece bojovali. Všichni společně a taky každý sám se sebou. Což bývá v životě často to úplně nejtěžší.

sobota 17. července 2010

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (11)

ROBERTEK JAKO DĚLO

Ten náš tehdejší vztah porodila moderní doba. Seznámili jsme se na jednom z chatů, které tehdy začínaly. Každý z nás bydlel na opačném konci republiky, a tak nějakou dobu trvalo, než jsme se konečně setkali osobně. Jako bychom se znali odjakživa. Přes hodně velký věkový rozdíl nám spolu bylo dobře, měli jsme si co říct a rozuměli si. Ve všem.

Přesto měl ten náš moc pěkný vztah určitá pravidla. Jedním z nich bylo, že manželství je tabu. Ani jeden z nás o něm perspektivně neuvažoval. Kromě jiného i kvůli už zmíněnému velkému věkovému rozdílu. Nemělo by to žádný smysl – shodli jsme se s Bárou hned na začátku.

Rád jsem jí dával dárky. Jakékoli. A tak mě jednou napadlo, že k narozeninám dostane robertka. Radost jsem tím zřejmě udělal i prodavačce v sex shopu, které se při mém vstupu rozzářily oči. Asi jsem byl tehdy jeden z mála chlapů, co tam zavítali. Po mém požadavku se usmála, sáhla do jednoho z regálů, otevřela krabici a vytáhla z ní cosi připomínající dělovou hlaveň.

„Něco normálního byste na skladě neměli? Něco tak akorát do ruky? No, do ruky vlastně ne,“ trochu jsem se zapletl při upřesňování svých představ. Měli. Strojek byl japonské výroby, měl nazlátlou barvu, několik rychlostí a snad i funkcí. „To je ono!“ zvolal jsem nadšeně a už se nemohl dočkat narozeninového setkání.

Bára dárek nedočkavě rozbalila a vzápětí ztuhla. Hleděla na toho japončíka překvapeně, nevěřícně a já nevím jak ještě. Pak se tak nějak zvláštně usmála, celá zvláčněla, v očích se jí rozzářily mnou dosud nepoznané jiskřičky. „Tak ho hned vyzkoušíme, ne?“ nadhodila. Zkouška to byla zajímavá, pestrá a dost divoká. Podrobnosti odmítám i po těch dlouhých letech sdělovat.

Dárek to musel být užitečný, určitě neležel někde v zapomnění. „Ten náš zlatavý přítel se polámal,“ informovala mě totiž po několika týdnech telefonicky, se smutkem v hlase Bára. Dozvěděla se, že s opravou jí bohužel nepomůžu. Jednak to neumím, a navíc jsem daleko. „Budeš se muset obrátit na odborníky,“ řekl jsem jí co nejmileji.

Opravu po mně nepožadovala. „Stačí, když přijedeš a toho nespolehlivého japončíka mi patřičně nahradíš,“ zavrněl její hlas ve sluchátku. Oné výzvě tenkrát nešlo odolat. Naštěstí byl páteční večer, a tak ani vzdálenost mezi našimi bydlišti tolik nevadila. A japončík? Nic mu nebylo. Měl jenom vybité baterky.


středa 14. července 2010

deníček: CO BYLO POD ČEPICÍ?



Nemám rád, když se mi někdo vnucuje. Jakkoli. Včetně toho, že chce debatovat ve chvíli, kdy já o to ani v nejmenším nestojím. Teď se mi to stalo v jednom z těch tropických dnů, kdy se na stromech příjemně stínících restaurační zahrádku nepohnul ani lísteček. Srkal jsem skvěle vychlazenou brněnskou desítku a říkal si, jaká je škoda, že nejsem černoch. Hned by se mi tohle počasí snášelo lépe.

Přibližně čtyřicetiletý muž se přihrnul jako velká voda, kecnul sebou na židli vedle mě a spustil vodopád slov a vět. "Koukám, že taky dodržujete pitný režim. V tomhle počasí je to potřeba. Doktoři říkají, že člověk má vypít za den nejméně tři litry tekutin. V tomhle jim věřím, jenže jistota je jistota. Proto jich vypiju raději hned deset. Myslím půllitrů piv," vykřikoval na celou zahrádku.

Následovala vzácná chvilka mlčení, protože si pořádně přihnul pěnivého moku, který mu mezitím servírka přinesla. Přitom se na mě zkoumavě díval a určitě čekal nějaký příspěvek do diskuse. Mohl jsem mu říct, že pivo coby alkohol se mezi protitepelné tekutiny nepočítá. Ale nějak se mi s ním debatovat nechtělo. Proto jsem dál hrál roli němé ryby.

Řekl to za mě. "Doktoři taky tvrdí, že pivo se mezi potřebné tekutiny nepočítá. Jenže v tomhle jim pro změnu nevěřím. Jak se nemůže počítat, když má skoro čtyřicet stopových prvků? Pane, je to nejzdravější a nejdůležitější tekutina, jakou znám. Proto ji na rozdíl od doktorů počítám. A vy byste měl taky," upozornil mě.

Ještě jsem se od něho dozvěděl, že člověk si má v takovýchto vedrech dávat lehká jídla, nejlépe saláty. "Doma na mě čeká. Bramborový, s majonézkou a řízečkem. Všechno je poctivé domácí, dělal jsem to sám," pochlubil se. Raději jsem dopil a zaplatil. Ještě než se mi podařilo odejít, vychrlil ten člověk ze sebe spoustu dalších chytrostí. "Víte, já mám zkrátka pod čepicí," uslyšel jsem od něho nakonec.

Měl jsem sto chutí mu tu jeho kšiltovku z hlavy strhnout a přesvědčit se, jestli tam má skutečně to, co si myslím. Neudělal jsem to. Bál jsem se zápachu, který je ve velkém horku ještě mnohem horší než jindy. Pak mě ale napadlo, že mu možná křivdím. Třeba se ta jeho hlava v onom horku jen úplně obyčejně přehřívala.