Už je to zase tady. Z oken bytů i střech domů budou létat petardy a v rukou lidí pro změnu bouchat zátky od sektů. Silvestr. Poslední den v roce, den oslav příchodu nového roku. Ač se to možná bude někomu zdát neuvěřitelné, nepochopitelné a třeba i nenormální, existují lidé, kteří silvestra vůbec neslaví. Je pro ně jen jedním z dlouhé řady obyčejných dní v roce.
Osobně znám takové dva. Jeden z nich si už dávno užívá důchodu a tvrdí, že v jeho věku je nesmysl lít do sebe alkohol, opíjet se a slavit jeden, navíc poslední den v roce. Proč bych měl jásat nad něčím, co končí? Proč bych se měl rozplývat nad nějakým novým letopočtem v kalendáři, který mě upozorňuje, že jsem zase o rok starší? říkává onen moudrý důchodce. A taky dodává, že ve svém věku raději oslavuje každý nový den, protože neví, jestli nebude jeho poslední.
Druhý ignorant silvestra nemá svůj důchodový věk ještě ani na dohled. Poslední den roku tráví zásadně doma. Bez alkoholu, televizního programu i bez typických silvestrovských chlebíčků. Místo nich sahá v ten den po knize. Na silvestra se opíjejí jen amatéři, a hlavně – já už mám dávno odpito, nestydí se přiznat svůj poměrně dávný pobyt v léčebně.
Tvrdí, že s minerálkou v ruce oslavuje až na Nový rok dopoledne. Svou čistou, od alkoholu nebolící hlavu.
Kdysi dávno mi jeden ještě dávnější kolega řekl: „Každý novinář je nedonošený spisovatel. A nejméně každý druhý touží napsat aspoň jednu knihu.“ Byl jsem tenkrát hodně mladý. Přesto si dobře pamatuju, že jsem se usmál. Jen v duchu. Nahlas bych si to vůči tomu starému zkušenému žurnalistovi, k němuž jsem coby bažant vzhlížel s bezmeznou úctou, nedovolil.
Teď mi do jeho tehdejšího věku chybí pouhých pár let. S odstupem času si říkám, že i onen můj utajený vnitřní smích byl neslušnost. Neslušnost, kterou si už mrtvý kolega Miroslav nezasloužil. Až ve svém poměrně pokročilém věku mu rozumím – ať už byl tím prvním nebo druhým, ať už knihu napsat chtěl nebo nechtěl.
Nevím, jestli se mi to někdy povede, ale já knihu rozhodně napsat chci. Taky vím, o čem má být, o čem určitě bude. O mých rodičích, kteří stárnou rychleji, než bych si kdy pomyslel. O životě s nimi a vedle nich. O vděčnosti za to, jakého ze mě vychovali člověka, o mé dětské nevděčnosti a pozdější dospělácké lítosti nad tím, jaký jsem v dětství byl. O tom, kolik starostí jsem svým rodičům zbytečně přidělal, na kolika jejich vráskách mám podíl a o kolik cenných let života jsem je připravil.
Ještě před pár lety mě vůbec nenapadlo přemýšlet o tom, že dříve nebo později budu na maminku a tatínka jen vzpomínat. Že tu zkrátka jednoho dne nebudou. Nebyl k tomu jaksi důvod. Najednou je všechno jinak. Uvědomuji si, že i oni jsou – na rozdíl od jejich neduhů a nemocí - smrtelní. Docházejí jim síly a bohužel je to hodně znát.
Musí se mi to povést. Knihu o nich určitě napíšu, i když třeba jen ve své hlavě. Moje zlatá máma a skvělý táta si to zaslouží.
Je tomu už pár let, ale pamatuji si to jako dnes. Nejprve jsem o něm četl, pak je viděl v jakýchsi anglických novinách. Sudoku. Celosvětový fenomén. Jen k nám do země v srdci Evropy dorazilo se zpožděním. A nejen ono.
Nic mi to neříkalo. Možná i proto, že vždycky jsem si mnohem raději hrál se slovy. Řeč čísel pro mne byla odjakživa suchá a nezáživná. Nerozuměl jsem tomu, co na té poloprázdné mřížce s jedenaosmdesáti políčky může někoho zajímat, a dokonce i vzrušovat. Tak, že nad ní zarputile vysedává s tužkou a gumou hodiny a hodiny, že si kvůli tomu třeba i krátí spánek.
Člověk prý má poznat všechno. Souhlasím s tím. I proto jsem se jedno z těch sudoku, které u nás tehdy rychle zaplavily noviny i novinové stánky, pokusil vyřešit. Jen tak výjimečně, pro zajímavost, abych poznal, o co jde – říkal jsem si.
Nejsem zrovna vzorem ctnosti, ale jednu dobrou vlastnost snad mám. Nic předčasně nevzdávám a snažím se cokoli dotahovat do konce. Pokud možno úspěšného.
Moje lámání si hlavy s čísly v sudoku nebyly žádnou výjimkou. Bolelo to, bolelo to hodně. Padala i zde nepublikovatelná slova. V té jedenaosmdesátipolíčkové mřížce se však nakonec přece jen ocitla všechna správná čísla. A na správných místech.
Jenže mělo to háček. Doslova. I tohle jediné premiérově vyřešené sudoku totiž bylo na tom háčku lákavou návnadou. Spolkl jsem ji a japonský autor číselného hlavolamu si mohl připsat další kořist.
Mému divení se lidem, kteří sudoku fanaticky propadli, byl konec. Stal jsem se jedním z nich – i když mi nebylo jasné proč. A není mi to jasné dodnes.
Nepatřím sice k těm šílencům, kteří luští kudy chodí, ale stejně jako bez kávy si neumím představit ráno bez sudoku. Jeho řešení mě probírá z otupělosti po nočním spánku, je jakousi účinnou pohonnou hmotou pro nastávající den.
Pokud někdy musím na počátku dne na čísla v mřížkách z nějakého důvodu zapomenout, je to znát. Bývám pak pomalejší, nerozhodnější a taky méně úspěšný. V takových momentech marně vzpomínám, jak jsem to dělal dříve – když nebylo sudoku.
Věřte mi nebo nevěřte, ale naposledy jsem marodil někdy před čtvrtstoletím. I proto mě nechávají klidným chřipkové epidemie, tu prasečí nevyjímaje. Lékárníci by zřejmě potvrdili, že patřím k výjimkám. Vitamíny a jim podobné preparáty teď jdou na dračku, sklady s obličejovými rouškami zejí prázdnotou.
Přitom recept jak se vyhnout chřipce – tedy té „obyčejné“ – je úplně jednoduchý. Alespoň podle obsahu mailu, který ke mně zase odkudsi doputoval. Spočívá v obyčejné kuchyňské cibuli. Tady ten zázračný recept je:
V roce 1919, kdy chřipka zabila víc než 40 milionů lidí, jeden lékař navštívil řadu rodin s dotazem, jestli potřebují pomoc proti chřipce. Mnozí už byli nakažení, mnozí už zemřeli. Lékař jednou potkal sedláka a k jeho překvapení byli všichni z rodiny zdraví. Když se lékař zeptal, co dělají jinak než ostatní, selka mu odpověděla, že do místností dali nádoby s neoloupanou cibulí.
Lékař jí pochopitelně nevěřil a ptal se, jestli by mu dali jednu jejich cibuli, aby si ji prohlédl pod mikroskopem. Dali mu ji a on ji prohlédl, našel na ní viry chřipky. Cibule evidentně pohltila všechny bakterie a uchránila rodinu zdravou.
Slyšela to jedna kadeřnice a v provozovně postavila několik hrnků s cibulí a jako zázrakem nikdo z personálu se nenakazil chřipkou, ačkoliv byli nechráněni ve stálém ve styku se zákazníky. Protože je to laciná věc, vyplatí se zkusit to jak doma tak v zaměstnání a uvidí se, jestli to bude účinkovat. My jsme to udělali a chřipku jsme opravdu nedostali.
Tak co říkáte? Že je to zajímavé, ale moc tomu nevěříte? Nebo vás dokonce napadají slova jako hloupost nebo oblbování? Souhlasím. Cibuli kolem sebe rozhodně trousit nehodlám, raději si jí trochu nakrájím na tlačenku. Pokud skutečně léčí, pak by snad měla být účinná i zevnitř.
Netvrdím, že jsem se jich nikdy nedotkl. Bylo to něco nového, lákavého, kdo by odolal? Je to už dávno a trvalo to jen chvilku. Každý rozumný člověk rychle přišel na to, že občasná výhra je jen vějičkou. Lákadlem, aby hráč pokračoval a pevně věřil, že bude ještě úspěšnější.
Patřil jsem mezi ty rozumné a po vyzkoušení se s výherními automaty navždy rozloučil. Dodnes nechápu lidi, kteří těmto novodobým strojovým banditům propadli. Taky navždy. Částečně mně je jich líto, částečně si říkám, že za blbost se platí. Někdy nejen penězi, ale dokonce i životem.
Před lety jsem měl v práci kolegu, jenž byl v hernách jako doma. Bez automatů se neobešel snad jediný den. Dokonce si k nim tajně odskakoval i v pracovní době. Zadlužil se, snažil si půjčovat peníze. Pod nejrůznějšími záminkami a výmluvami. Třeba na to, že ho někdo okradl o výplatu a manželka mu to nebude věřit. Časem mu nevěřil ani nikdo z kolegů.
Sejde z očí, sejde z mysli. Dlouhé roky jsem ho neviděl. Pak mi přišla zpráva o jeho úmrtí. Brněnské tamtamy přinesly rychle i podrobnosti konce jeho života. Ten člověk, jemuž nechybělo moc do šedesátky, vyšel chvíli po poledni z jedné z heren na ulici. Přede dveřmi onoho hráčského doupěte si pak prostřelil hlavu.
Vzpomněl jsem si na něho včera, když brněnští zastupitelé jednali o tom, že herny s výherními automaty mají být podle navrhované vyhlášky co nejdál od škol, aby nelákaly žáky. Téhle snaze je potřeba zatleskat. Jenže pak přišel jeden ze zastupitelů s tím, že úplně nejlepší by bylo, kdyby měly herny od sedmi ráno do dvou odpoledne – tedy přibližně v době školního vyučování - zavřeno.
Znělo to jako nepovedený vtip. Ten člověk se snad skutečně domnívá, že by to k něčemu vedlo? Mladý potenciální gambler si cestu do herny stejně najde. Třeba po vyučování. Otázka zní jinak: nebylo by lepší a účinnější trestat mnohem tvrději než dosud ty lidi, kteří mladistvým hru na automatech umožňují?
Monotónní pípání pokladen čtoucích v supermarketu čárkové kódy zničeho nic přehluší křik. V tu chvíli je mi jasné, o co jde. Taky se mi okamžitě vybaví hodně starý a neméně otřepaný vtip. „Erža, kaj iděš?“ ptá se v něm jedna žena druhé. „Ále, iděm si kúpiť halenku,“ odvětí oslovená. Vzápětí uslyší: „Kúp mi tiež, ak ťa něchytnů.“
Tak nějak automaticky jsem se po směru onoho křiku v supermarketu podíval. Než by člověk stačil říct švec, vzniklo tam poměrně početné klubko lidí. Přímo úměrně tomu rostl hluk, naopak světla jako by poněkud ubylo. Zloděj a jeho zastánci byli proti pracovníkovi bezpečnostní služby ve velké přesile, z jejich celoživotně trénovaných hlasivek vycházel jen velmi omezený počet slov. Nejčastěji „diskriminace“ a „nevinný.“
Ukradená lahvička parfému, kterou měl kdosi z nich v kapse, jim problém nedělala. Někdo ji musel tomu chudákovi do té kapsy nastrčit – bylo v obchodě slyšet hned od několika zkušených obhájců. Zvedlo mi to hladinu adrenalinu nad únosnou mez. Raději jsem přidal do kroku a rychle se vzdálil.
Slovo diskriminace totiž nemám rád. Od té doby, co má v téhle republice úplně jiný význam, co je tady jakási diskriminace naruby. Kvůli stále většímu počtu lidí, kteří se bůhvíproč bojí nazývat věci správnými jmény, jen aby je někdo nenařkl z rasismu.
Toho diskriminovaného ubožáka s parfémem ze supermarketu neznám. Ale vůbec bych se nedivil, kdyby to byl jeden z těch, kdo vytvářejí tlačenice při nástupu do tramvají a tím dělají clonu kapsářkám. Není taky vyloučeno, že je členem jednoho z četných týmů, šacujících kapsy odložených svršků v bufetech či restauracích.
S největší pravděpodobností však určitě patří k těm, kteří nás málo opálené označují za rasisty. Třeba kvůli tomu, že si při spatření jeho kamarádů či kamarádek rychle zapínáme kabelky nebo držíme ruku na místě, kde zatím bohudík ještě stále máme peněženku.
Taky to dělám, a pokud jsem jen kvůli tomu v něčích očích rasista, pak mi to vůbec nevadí. Pro jediné slovo, které si někdo vykládá jen podle svých potřeb, se totiž rozhodně okrádat nenechám.
Čas od času máme možnost se někde dočíst nebo doslechnout, co všechno obnáší jeden lidský život. Kolik hodin, dnů, týdnů, měsíců či dokonce let člověk projí, prospí, proleží, prosedí, prozívá, pročeká. Je dost zajímavé, že zatím ještě nikdo nepřišel se statistikou, kolik času průměrně prošustrujeme nebo třeba provyměšujeme. Nebo se pletu?
Tohle všechno mě už párkrát napadlo při pohledu na naši kočku. Pokud pominu její hlasité dožadování se otevření dveří nebo okna, popřípadě naplnění misky výhradně masem, pak mám pocit, že její život sestává hlavně ze dvou činností. Ze spánku a olizování se.
Ta jazýčková pečlivá hygiena jí sice ukrojí možná až třetinu života, zato má bezesporu své výhody. Pomyslnou koupelnu si šelma nosí neustále s sebou, neváhá ji použít kdekoli a kdykoli. Na rozdíl od některých lidí tohle zvíře žádnou nečistotu na svém těle nesnese. Zbavuje se jí rychle a taky elegantně.
Teď si uvědomuji, že my lidé vlastně taky určitou část svého života prolížeme. Někdo delší, jiný kratší. Záleží například na tom, jak moc máme rádi zmrzlinu či nanuky. Svou důležitou roli může sehrávat i věk a pohlaví. Při činnosti, kterou tady dost dobře rozebírat nelze. My dospělí, zkušení muži s vysokým čelem však dobře víme, o jakou činnost jde. (Viď, Radime?)
Ale pozor! Naše černobílá kočka se právě probudila. Prohlédla si mne, protáhla se a začíná prolízávat další kus jednoho ze svých devíti životů. Napodobovat ji rozhodně nehodlám. Stačí, že jsem teď část toho svého jediného života propsal.
Už jsme si na to zvykli: pro obchodníky začínají Vánoce v čím dál větším předstihu před těmi svátky klidu, míru a pohody. Brňané je přivítali v pátek. Slavnostním rozsvícením stromu, který si sami vybrali hlasováním na internetu. Možná i proto byla tentokrát na náměstí Svobody hlava na hlavě. Nedalo se tam hnout, účastí to připomínalo listopadové dny roku 1989.
Nejsem zas až tak velký romantik, abych se přehnaně rozplýval nad krásou vánočně nazdobeného náměstí i prodejních stánků na něm. Musím však přiznat, že tentokrát – snad poprvé – se mi to skutečně líbí. Svoboďák, jak mu tady v Brně říkáme, je opravdu nádherně vánoční. Taky díky tomu, že prodejci už člověku nenabízejí žádné podprsenky, pyžama, noční košile, slipy ani hrůzné jarmareční cetky.
V sobotu v podvečer bývají ulice druhého největšího města republiky pusté a prázdné, jako vymetené. Teď tomu bylo jinak. Brno žilo, lidé evidentně zapomněli na návštěvu obchodních center na okraji a zamířili do středu města. Udělat si Vánoce. Lidské davy jsem nikdy nevyhledával a spíše se jim vyhýbal. Tentokrát mi ale nevadily.
Lidé se na sebe usmívali, trpělivě stáli ve frontách na vánoční punče, medovinu, svařené víno, trdelníky, valašské frgály, klobásy a další dobroty. Poslouchali živou hudbu, vyzařovala z nich nejen radost, ale taky pohoda a klid. Až se člověku nechtělo věřit, že je to ještě vůbec možné.
Sobota pro mne představovala jakousi exkurzi do časů, kdy Vánoce byly skutečně Vánocemi. Bez honění se za dárky i bez nervozity. Snad je tentokrát nikdo a nic nepokazí.
Bylo to už dávno, ale zapomenout nemohu. A obávám se, že nezapomenu nikdy. Začalo to nenápadně. Navečer jsem se vracel z práce domů, vystoupil z trolejbusu a uviděl ji. Na kraji silnice ležela bota. Osamělá, ničím nápadná. Snad jen tím, že byla pouze jedna. Zaregistroval jsem ji a dál o tom nepřemýšlel.
„Slyšels, co se tady odpoledne stalo?“ přivítala mě tehdy místo pozdravu mezi dveřmi manželka. Nevědoucně jsem pokrčil rameny. „Odpoledne prý tady u konečné trolejbusu srazilo auto nějakého člověka. Ženské v obchodě říkaly, že je to s ním vážné,“ dozvěděl jsem se.
Nebyla by to první a bohužel ani poslední nehoda, která se v těch místech stala. Široká a rovná silnice v sídlišti lákala řidiče, aby tam šlápli na plynový pedál. Lidé, hlavně důchodci, ji zase nepochopitelně přecházeli jak se jim zlíbilo. Přechody pro chodce ignorovali. „Ženské toho napovídají,“ odvětil jsem tenkrát a šel večeřet.
V té chvíli mi to pořád ještě nedocházelo. Teprve na druhý den. Dopravní nehoda se poblíž našeho bydliště skutečně stala. A co víc: ten silnici přecházející sedmdesátiletý muž, kterého rychle jedoucí osobní auto nabouralo, ji nepřežil. Až pak jsem si vzpomněl na krajnici, na níž ležela osamělá bota. Určitě patřila jemu.
S odstupem času jsem v jakémsi časopise narazil na pojednání o dopravních nehodách, v nichž figurují chodci. Kromě jiného jsem se tam dočetl o botách. Přesněji řečeno o tom, že pokud člověk při střetu s vozidlem přijde o botu, je to zlé znamení. Taková nehoda končí podle statistik ve většině případů smrtí.
Já si vzpomněl na botu u té „naší“ silnice a řekl si, že autor článku zřejmě dobře ví, o čem píše. Přinutil mě k zamyšlení a dokázal ve mně vzbudit i představu. Toho, že auto zkrátkachodce z té boty vyrazí. Stejně jako z něho vyrazí život.
Žádnou další osamělou botu na vozovce už jsem nikdy nespatřil. Doma ano, třeba když vypadla z botníku. S nepříjemným pocitem kolem žaludku jsem ji pokaždé rychle zvedl a položil tam, kam patří. K té druhé.
Ocitl se na místě zvaném buzerplac. Tak mu říkali kluci, kteří už měli vojnu za sebou. Tenhle prostor byl vybetonovaný, skoro čtvercový, obehnaný zdmi čtyřpatrových budov. V přízemních oknech se na nováčky škodolibě pitvořily obličeje jejich budoucích spolubojovníků.
Bylo to horší, než si představoval i v těch nejčernějších snech: ponurý vchod do jedné ze čtyřbudov, schody nahoru, podlouhlá místnost. „Civil dolů,“ zavelel jakýsi důstojník. Poslední pozůstatky svobodného života v podobě oblečení končily ve velkém papírovém pytli. Nahý předstoupil před lékaře v bílém plášti a s brigadýrkou na hlavě. Ten člověk ho očima přeměřil od hlavy až k patě a řekl jediné slovo: „Další.“
Byl to začátek jakoby špatného, odporného, nepříjemného filmu. U dlouhé řady stolů sedící vojáci s papíry před sebou. Každý z nich se vyptával na cosi. Pak sousední místnost. V ní fasování samých zelených a nazelenalých věcí. Spolu s nimi pyžamo v překvapivé a dost nepochopitelné kombinaci žlutohnědé barvy. Nejcennější byly trenýrky. Konečně nebudu nahý, zaradoval se.
Sotva si uložil hromadu čerstvě nabytých vojenských věcí do poměrně malé skříňky, už ho spolu s dalšími nováčky kdosi v uniformě hnal jinam. Na stříhání. Byť měřil rovných sto osmdesát centimetrů, po vstupu do místnosti si připadal jako trpaslík. Připrclíka z něho udělal řev majitelů šťastných tváří, které viděl nedávno za okny z buzerplacu.
Jakási dvě děvčata stříhala téměř dohola stejný počet nováčků, další dvě židle vedle nich byly volné. „Tenhle je můj,“ vyřvával jakýsi voják s velkou hlavou, prázdnými výložkami na ramenou a stříhacím strojkem v ruce. Ukazoval na jednoho z čerstvě nastoupivších vojínů. Podobně se zachoval další. Jeho hlava byla jen o málo menší, zato elán znatelně větší.
Mám kliku, říkal si, když usedal na židli, za níž stála jedna z holčin učících se stříhat. Pořád lepší, než skončit pod nástroji těch primitivů, blesklo mu hlavou. Výsledek byl sice skoro stejný, ale zato pocit výrazně jiný.
Zbytek dne mu připomínal hustou londýnskou mlhu, o níž četl v jakési knížce. Moc si toho nepamatoval, s výjimkou jakési nechutné omáčky na večeři. Ještě včera si představoval, že už dneska napíše a pošle své Jitce první dopis z vojny. Teď věděl, že byl hodně naivní, že se mýlil. Promiň, Jituško, šeptal, když na vojenském kavalci načínal první noc v zeleném.
Trvalo mu dlouho, než usnul. Vyslechl spoustu nesrozumitelných zamumlání i jasně vyslovených vět od těch spáčů, kteří na tom byli stejně jako on. Ještě než ho spánek konečně přemohl, uvědomil si, že to bude horší, než si myslel.
Netušil, že slovo horší je jen slabým odvarem toho, co bude v dalších dnech a týdnech následovat.
„Jak jste mohli žít bez počítačů? Co jste vlastně v dětství dělali?“ Takovou otázku mi kdysi položil malý syn, když jsem ho u monitoru vyrušil při hraní jakési střílečky, při níž krev stříkala proudem. Rád jsem odvrátil oči od té spousty červeně a rozpovídal se.
O tom, jak jsme měli partu, která chodívala na průzkumné výpravy do lesů obklopujících naše malé město. Jak jsme tam jednou objevili jakýsi lom a v něm prostory připomínající jeskyni.
Vyprávěl jsem tomu svému malému klukovi taky o tom, že jsme vymýšleli a organizovali různé sportovní soutěže: třeba turnaj tří ulic ve fotbale, štafetové závody v běhu kolem tří paneláků, v nichž jsme bydleli, stejně jako cyklistickou časovku na našich milovaných bicyklech.
Zavzpomínal jsem tenkrát na kluziště, které jsme si vyráběli v zimních mrazech před domem. Na tvrdé hokejové boje nás kluků i rádoby krasobruslařské exhibice děvčat, jež se tam odehrávaly. Na smutek, když zima předávala vládu jaru a led nám mizel před očima.
Nemohl jsem se mu nezmínit ani o knížkách, které jsem v dětství a mládí doslova hltal. O radosti z těch, co jsem dostal na Vánoce a četl je ve svém oblíbeném křesle hned vedle stromečku. O návštěvách knihovny a nepopsatelně šťastných pocitech z tašky plné knih při cestě domů.
„A to jste neměli ani televizi?“ využil mého krátkého odmlčení ten můj kluk. Evidentně mu vrtalo hlavou, že jsem se o této vymoženosti techniky nezmínil. Když uslyšel, že televize existovala, podivil se ještě víc. „Tak proč jste se na ni nedívali?“ vyzvídal.
„To víš, že jsme se na ni dívali. Jenže jen někdy a poměrně málo. Víc nás bavilo být venku s kamarády,“ vysvětloval jsem. Syn na mě zkoumavě pohlédl. Vypadalo to, že mi nevěří. „Ale stejně,“ řekl po chvíli, „ale stejně nechápu, jak jste mohli žít bez počítačů.“
Vzápětí se pokojem roznesl ohavný zvuk střelných zbraní a monitor začala znovu pokrývat rozstřikující se rudá krev.
„Kdo lže, ten taky krade,“ říkávala mi v raném dětství často babička. Její slova jsem si k srdci moc nevzal. Když mi bylo přibližně pět, ukradl jsem v samoobsluze žvýkačku. Dodnes sám nevím proč. Jen si pamatuju, že jsem si pak dával velký pozor, abych ani jednou nezalhal. Bál jsem se, aby na mně nikdo nepoznal, že jsem zloděj.
Později jsem pro změnu neméně často slýchával od rodičů, že s poctivostí člověk dojde nejdál. Přestože jsem jim bezmezně věřil, tohle se mi moc nepozdávalo. Kolem sebe jsem totiž vídával spoustu evidentně poctivých lidí, jimž tato vlastnost nepřinášela nic dobrého. Přesto spokojeně žili a pracovali v šedém průměru až podprůměru – na rozdíl od těch, kteří o poctivosti nikdy nic neslyšeli. Nebo nechtěli slyšet.
„Kdo nekrade, okrádá rodinu,“ snažili se tenkrát slovně zdůvodňovat své činy nepoctivci. Činili se ostošest. Hlavně v zaměstnání. Dělali pro zvýšení své životní úrovně všechno možné, ba dokonce i nemožné. A sršeli nápady.
Vzpomínám si, jak mi jistý člověk vyprávěl až neuvěřitelnou historku od nich z továrny. Jeden ze zaměstnanců tam každý týden projížděl vrátnicí ven se stavebními kolečky plnými pilin. Vrátní připomínající Hlustvisiháky z proslulých historických rozhlasových i televizních scének se na ta kolečka vrhali a piliny pilně prohrabávali. Nikdy v nich nic nenašli. Ani najít nemohli. Ten člověk totiž úspěšně kradl ona stavební kolečka.
Doba se výrazně změnila, ale poctivci i zloději zůstávají. Poctivci jsou na tom snad ještě hůř než v minulosti, zloději a podvodníci volí jiné metody a mnohdy se ani netají tím, co dělají.
O okrádání rodiny nemluví, nepoctivost je pro ně zcela neznámé slovo. V jejich slovníku i hlavách je nahradilo synonymum, které nazývají podnikáním.
Žárlím na tebe, protože tě miluju. Kdo nežárlí, nemá toho druhého dost rád. Tak a podobně vysvětlují chorobní žárlivci svou nemoc. Nemoc, která jejich protějšky obtěžuje, znechucuje, ničí a která umí dokonce i zabíjet. Hlavně vztahy.
Chorobní žárlivci bývají nejprve podezíraví. Masochisticky si v hlavách donekonečna promítají scény nevěry svých partnerů. Pak jim to přestane stačit. Chtějí důkaz. Vnikají doma do soukromí toho druhého, prohledávají jeho kapsy, šuplíky, protřepávají stránky knih (co kdyby v nich byl nějaký zapomenutý milostný dopis?).
Rádoby nenápadně se vyptávají, co jejich milý nebo milá celý den dělal, a přitom v každé větě odpovědi důsledně pátrají po lži. Po sebemenší skulince, v níž se ukrývá nevěra, nebo alespoň její náznak. Pokud na nic takového nenarazí, kladou sami sobě za vinu, že byli málo šikovní a ve svých otázkách nedostatečně vynalézaví. Příště budu chytřejší – říkají si.
Znal jsem člověka, který podrobil svou ženu poměrně originálnímu testu. Začal jí jménem neznámého obdivovatele psát a posílat dopisy. Ve třetím ji pozval na rande. Čekal, jak se manželka zachová, zda na schůzku půjde. Když místo toho seděla doma a v klidu se dívala na televizi, neuklidnilo ho to. Žárlil dál a pídil se ještě důsledněji po tom, co jeho žena dělá, když je mimo domov.
Znal jsem jiného člověka, jenž měl pro změnu naopak neuvěřitelně žárlivou manželku. Štrachala mu v kapsách, v psacím stole, několikrát denně volala na pevnou linku do práce – aby se ujistila, že někde nelítá za ženskými.
„S tím vším bych se nějak vyrovnal,“ povídal mi jednou ten nešťastník. „Ale víš, co je nejhorší? Nejméně jednou denně se s ní musím milovat. Prý abych neměl roupy a neběhal za jinými. Už mě to s ní nebaví a po jiných se asi začnu skutečně poohlížet,“ povzdychl si.
Právě toto je chorobným žárlivcům zbytečné a marné vysvětlovat. Nepochopí, že partnera uhlídat nelze. A že čím víc na něho dorážejí, tím je pravděpodobnost nevěry větší. Skoro každý si totiž dříve nebo později řekne: Když si myslíš, že jsem ti nevěrný, tak ať máš teda proč.
Seděl jsem výjimečně sám v hospodě, hleděl kamsi do neurčita a v hlavě si dával dohromady scénář náročného zítřka. Najednou slyším: „Šám ydat onlov?“ U mého stolu stojí Karel. Kdysi jsme toho spolu prožili dost, v práci i v soukromém životě. Teď jsem ho už pár měsíců neviděl.
„Čau, rád tě zase vidím. Co blbneš? Spadls z Marsu?“ říkám mu. Posadil se, pohlédl na mě tak, jak to umí jen on a povídá: „Oc chyb lunblb? Kaj es šám?“ On se snad za tu dobu, co jsme se neviděli, úplně zbláznil – napadlo mě. Říct nahlas jsem se to ale neodvážil.
„Tak dost. Už toho blbnutí nech,“ vypustil jsem jakousi svou slovní sondu do jeho psychického stavu. „Ékaj tsod? Kat kaj es šám? Oc dářop šálěd?“ Přestávalo mě to bavit. A taky mně ho bylo líto. Býval to veselý, vtipný a úplně normální kluk. Teď je z něho blázen. Snad ne nebezpečný, pevně jsem doufal.
„Čorp šíčlm? Olats es it ocěn? Ocěn ohénžáv?“ přerušil tok mých myšlenek Karel. Než jsem stačil něco říct, objevil se u stolu vrchní. „Co si dáte?“ obrátil se na kamaráda. „Ovip a mur,“ objednal si Karel. Vrchní se na něj díval stejně nechápavě jako já doposud.
„Prosím?“ zeptal se pingl znovu. „Lakíř mesj ovip a mur,“ s klidem ve tváři odvětil můj spolustolovník. Vrchní znervózněl. Obrátil se na mě: „Rozumíte mu? Nevíte, co chce?“ Netušil jsem. „Nevím, ale zkuste mu přinést pivo a rum. Nic jiného nikdy nepil,“ odvětil jsem.
Vrchní pokrčil rameny, otočil se, cosi si zabrumlal a celou cestu k výčepu kroutil hlavou. „No vidíš, že mi ruzumíš,“ vypadlo najednou z Karla.
„Seš vůl. Korunovanej. Co to mělo znamenat?“ rozčílil jsem se.
„Co by? Jen jsem se z dlouhé chvíle naučil mluvit pozpátku. Používám to, přivádím lidi do rozpaků a bavím se tím. To bys netušil, jak se někteří dovedou hádat o tom, jakým jazykem vlastně hovořím,“ smál se na plné kolo Karel.
„Ot chyb adet lišuten,“ chtělo se mi říct. Jenže kamarád mě předběhl. „Com máv ujukěd,“ uslyšel od něj číšník, když na stůl postavil pivo a rum.
Bez mučení se přiznám k jedné věci. Bývaly doby, kdy jsem dost záviděl. Klukům vlastnícím kytaru, majícím hudební sluch a umějícím zpívat. Děvčata se na ně lepila jako vosy na med, hltala je očima, nadbíhala jim a já nevím co všechno ještě. Mladí kytaroví hráči pro ně byli bohové, pro něž není žádná oběť dost velká.
„Musíš mě to naučit,“ obrátil jsem se jednou na svého skvělého bratrance Pepu. Vyklubal se z něho trpělivý světec v rouše pedagoga. Svůj boj s větrnými mlýny v podobě mé tuposti nevzdával. Nevadily mu moje dřevěné prsty ani zpěv, jímž by se dali úspěšně odhánět hejna špačků z vinic.
„Neboj, ono to půjde,“ povzbuzoval mě donekonečna. Nešlo. Mně potřebná trpělivost chyběla. Taky mi došlo, že já si mohu o nějaké dívkolapce v podobě kytary nechat jen zdát. Po tvrdě naučených dvou akordech jsem to zabalil. „Nemá to cenu. Končíme,“ uslyšel ode mne bratranec. Nepřemlouval mne. Viditelně se mu ulevilo.
Nadále jsem závistivě pokukoval po mladících se sladkým dřevem a ještě sladšími hlasy a sledoval ty dlouhé průvody děvčat, které se za nimi táhly. Časem mi konečně došlo, že kytara a zpěv nejsou zdaleka všechno. Dívky lze totiž úspěšně ohlupovat i jinak.
Jazyk a oči jsou taky nástroje – pochopil jsem. Jen je potřeba umět je vhodně používat. Vodopády slov a hluboké tmavohnědé pohledy skutečně fungovaly. Kytaristé sice měli ty své dívčí průvody delší, ale mně to nevadilo.
Stačila mi jedna jediná obdivovatelka. Hudba ji nezajímala, zato mé dlouhé monology poslouchala s pootevřenou pusou. A hlavně: tvrdila, že by pro mě udělala všechno. Já nezkušený panic tomu tenkrát naivně a bezmezně věřil. Ke štěstí mi to stačilo.
Večírek na rozloučenou s kolegou ze zaměstnání, jehož nedávná svatba za pár dnů odvane kamsi na druhý konec republiky. Pivo teče proudem, číšník se činí. Vedle našich ještě nedopitých půllitrů se objevují plné.
„Všimli jste si? Ten číšník vypadá jako starší bratr jednoho brněnského herce,“ prohodí kdosi. Několik účastníků večírku to očividně zaujme a při příští dodávce pěnivého moku si hledí víc číšníka než svých nápojů.
S kolegyní jsme poměrně sehraná dvojice. Nenápadně na sebe mrkneme. „Nevypadá. Je to Igorův bratr,“ řeknu sebejistě. „Jasně. A jmenuje se Alexandr,“ podpoří moje tvrzení kolegyně. Překvapivě se neozve ani jediný pochybovačný hlas.
Než se vrátím z nezbytné návštěvy jistého hospodského zařízení, účastníků večírku přibude. „Víš kdo nás tady obsluhuje?“ ptá se mě jeden z opozdilců. „Vím,“ řeknu, a pro jistotu dodám i jméno. Tazatel je očividně zklamaný. Rozhlíží se, koho jiného by tou bombastickou zprávou ohromil.
Netrvá dlouho a číšníkovu uměle vytvořenou totožnost znají všichni. A nejen to. Dokonce začínají používat i jeho křestní jméno. „Ten Saša začal dobře, ale teď už přísun piva poněkud vázne,“ postěžuje si můj soused nad svým dlouho prázdným půllitrem.
Sašovi jako by ubývaly síly. Navíc je čím dál víc nevrlý a protivný. „Asi ho štve, že mladší brácha je poměrně známý herec a on tady musí pinglovat,“ zazní v salonku.
Hodinu před zavírací dobou přichází Saša z výčepu s lístkem plným pivních čárek v ruce. Zajímá ho, jak to bude s placením. Pár lidí to vzdává a nechává se zkasírovat. Jiní věří, že se ještě nějakého toho piva dočkají.
Před půlnocí je to v lokále jako u Suchánků. Číšník Saša definitivně zapečetil pípy a začíná se věnovat plnění své kasírtašky. Platím jako předposlední a ptám se, kolik zůstává na účtence piv. „Šestadvacet,“ ohromí mě číšník. Já jich měl šest, zbývající dosud neplatící kolega o dvě méně.
Odcházím z večírku bohatší o dva důležité poznatky. Manipulovat s lidmi je poměrně snadné. A s počtem pivních čárek na společné účtence ukryté kdesi za výčepem ještě snazší
Seděla v kuchyni na židli a ruka s cigaretou se jí mírně chvěla. Zvuk vody napouštěné do vany v koupelně téměř nevnímala. „Hnusnej, zatracenej život. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že je krásnej,“ hovořila nahlas sama k sobě.
Včera jí bylo dvacet a přítel jí dal k narozeninám vskutku originální dárek: rozchod. Po dvacetiměsíční známosti. Prý si našel jinou, lepší. „Parchant! Panchart jeden odpornej!“ ulevila si teď nahlas, ale líp jí stejně nebylo.
Tahle jizva na její duši nebyla jediná. Horší však byly šrámy na těle. Oči jí zabloudily na levé předloktí, poznamenané žhavými konci cigaret. Měla tam nesmazatelnou památku na permanentně opilého tátu, který ji v dětství tímto způsobem trestal pokaždé, když se mu zdálo, že je málo poslušná.
Dlouhá jizva s množstvím stehů na pravém předloktí jí zase připomínala bývalou partu. Na jednom z jejích večírků naplněných alkoholem, drogami a sexem se vzepřela a odmítla být po vůli šéfovi party. Přerazil jí ruku basebalovou pálkou. Tak důkladně, že to skončilo otevřenou zlomeninou.
Uhasila nedokouřenou cigaretu, rozhlédla se po kuchyni a se sklopenou hlavou se pomalu vydala do koupelny. Zastavila vodu, svlékla se a postavila před velké zrcadlo. Na čele jí svítila bílá jizva v místě, kam ji v dětství trefil kamenem jeden ze spolužáků v mateřské škole. Nechtěla mu tenkrát půjčit jakousi hračku.
Odvrátila se od zrcadla a ponořila do vody. Byla příliš horká, ale zatnula zuby a vydržela to. Když pokrčila kolena, jedno z nich jí připomnělo další jizvu. „Tu jedinou jsem si ve svém podělaném dvacetiletém životě udělala sama. Po pádu z kola, když jsem se na něm učila jezdit,“ uvědomila si.
O pět minut později už to nebyla pravda. Sáhla totiž po břitvě patřící jejímu teď už bývalému příteli, a podřezala si žíly. Pro jistotu na obou rukou.
Byla v tom věku, jaký mladé kluky, jímž jsem tehdy byl, přitahuje jako magnet. Šéfovala zahradnictví v jistém zemědělském družstvu na jižní Moravě, kam mě vyslali na služební cestu. Jezdila na motorce a měla takové hodně zastaralé a neobvyklé křestní jméno, za které se styděla. Jenže to mi dala najevo až později.
Říká se, že mezi některými lidmi odlišných pohlaví funguje jakási chemie, nebo že mezi nimi přeskočí jiskra. V našem případě tomu tak skutečně bylo. Nedá se to zapomenout: jiskra přeskočila téměř okamžitě. Z ní na mě. Byla tak silná, že mě málem popálila a snad i úplně sežehla.
Začali jsme se vídávat častěji a bylo jen otázkou času, kdy dojde k nejhoršímu. Nebo nejlepšímu? Pak mě pozvala do té jejich vesničky na hody a doma představila manželovi. Sympatickému, oproti ní o dost staršímu traktoristovi. Na hodové tancovačce se opil do němoty a konce zábavy se nedočkal. Odvedla ho předčasně domů a brzy se vrátila.
„Vůbec si mě nehledí. To ty budeš, že? Už dneska v noci. A neříkej že ne,“ útočila na mě slovně při tanci. Já nevěděl, co mám říct. Neuměl jsem si to nějak představit. Ona bezesporu ano. Po návratu do jejich rodinného domu mě popadla za ruku a doslova vtáhla do jedné z místností. Tam se na mě hladově vrhla.
Přisála se ke mně jako klíště, na jehož odstranění nepomáhá žádný z vyzkoušených a osvědčených prostředků. Co se dělo pak, popisovat nechci. Ani bych nemohl, neboť to popsat nejde. Jen jedno prozradím: její manžel se z hlubokého alkoholového spánku ve zbytku noci neprobudil (což ostatně ona tvrdila hned od počátku). Já se neměl probudit z čeho, protože ani chvilku spánku mi nedopřála.
V jejím případě to skončilo spokojeností, kterou mi dávala zřetelně najevo. Kromě jiného tím, že se ptala, kdy přijedu příště. V mém případě to bylo o něco horší. Ruce jsem měl plné modřin od stisků jejích neuvěřitelně silných prstů a záda poškrábaná do krve. Ty škrábance pálily jak čert a zkrátily mi několik příštích osamělých nocí.
Bylo to tenkrát na začátku léta. Několikrát mi pak telefonovala, abych se zastavil, že manžel je s kombajnem na žních někde na druhém konci republiky. Nakonec jsem jejímu naléhání podlehl. Podruhé a naposledy.
Bránil jsem se tomu jako čert kříži, ale nepomohlo to. Doktor byl neoblomný, poslal mě do lázní. První problém nastal už doma. Manželka se rozplakala a mezi vzlyky mluvila o nevěře, jiných ženách a hrozícím rozvodu.
„Prosím tě, nech toho,“ chlácholil jsem ji. „Vždyť dobře víš, že na ženské jsem nikdy nebyl. Proč bych to měl zkoušet teď, na stará kolena? Riskovat, že si trhnu ostudu?“ Jenže pláč té mojí ženské byl k nezastavení. Její slzy začínaly připomínat Niagarské vodopády, celá se třásla, vypadala jako osika ve větru.
„Hergot, tak dost,“ musel jsem zařvat a bouchnout do stolu. Kupodivu to zafungovalo. Žena si osušila slzy a podívala se na mne. „Tak jo, ale musíš odpřísáhnout, že mi budeš věrný a že se vrátíš. Nechci dopadnout jako Ochmelková. Ten její v lázních sbalil vdovu po majiteli pivovaru. Už ho neviděla. Jen jí napsal, že o tomhle snil po celý život,“ vyslechl jsem si od manželky.
V lázních jsem si na ni často vzpomněl. Chlap, který se mnou bydlel, byl totiž neuvěřitelně ukecaný a hlavně nesnesitelný. „Seš vůbec normální? Tady se kolem nás rojí nádherné baby a ty nic. Chováš se jako eunuch. Kamaráde, lázně, to je život. Nádhernej život. Tak proč nežiješ?“ vykřikoval.
Otravoval tak dlouho, až jsem s ním šel jednou večer na taneční zábavu. Abych měl pokoj. Než jsem se stačil ohlédnout, odněkud k našemu stolu přitáhl jakési dvě ženské. Spiklenecky na mě mrkl a dal se do díla. „Věřila byste tomu, že jste světlo mého života?“ povídá jedné z nich. Té výrazně hezčí a zachovalejší. Ženská si ho nejprve přísně změřila pohledem a pak ucedila: „Světlo života, jo? Tak na mě laskavě neprskejte, nebo vám tady rychle zhasnu.“
Asi ho to trochu zaskočilo. Začal totiž očima pečlivě zkoumat poněkud neobvyklý přívěšek, který měla na krku druhá žena. Nemohla si toho nevšimnout. „Líbí se vám to auto?“ zeptala se mého lázeňského spolunocležníka. Ten očividně ožil. „Auto taky. Ale jeho parkoviště mnohem víc,“ pronesl nadšeně.
Řeknu vám, byl jsem rád, když ten můj pobyt v lázních skončil a já mohl konečně odjet domů. Manželka mě už mezi dveřmi začala podrobovat křížovému výslechu. Musel jsem jí skočit do řeči. „Přestaň. Jak vidíš, žádná vdova po majiteli pivovaru, lihovaru či velkouzenářství tam nebyla. Jsem rád, že mám tebe. Jsi totiž světlo mého života,“ řekl jsem jí a snažil se neprskat. Neprskala ani ona.
V dobách mého - teď už dávného - mládí to bývalo nepsaným pravidlem. Výjimky snad ani neexistovaly. Děvčata se kamarádila, utvářela dvojice. Nevím, jak to ty holky tenkrát dělaly, ale jedno si dobře pamatuji: pokaždé byla polovina takovéhoto páru hezká a druhá, druhá... No, řekněme méně hezká. Alespoň měřeno našima tehdejšíma chlapeckýma očima.
Zpočátku nám to nevadilo. Později už ano. Pokusy o rande s těmi pěknými dívkami totiž bývaly sice často úspěšné, jenže věc měla háček. Ony krasavice s sebou na schůzku často přivlekly své méně pěkné kamarádky. Komu by to nevadilo?
Krasotinka se na rande naparovala a předváděla, naproti tomu ošklivka sice mlčela, zato hltala každé vyřčené slovo a pozorně sledovala i ten sebemenší pohyb či dokonce jeho náznak. To nebylo rande, nýbrž jakési tragikomické představení pro jednoho diváka. A nebyly to jen moje zkušenosti, stejný problém měli i mí vrstevníci.
V těch svých mladých dobách jsem nad důvodem, proč tomu tak bývá, nijak nepřemýšlel. Teprve později mi to došlo. Ty pěkné holky byly nejen pěkné, ale i pořádně podšité. Kamarádstvím s ošklivkami se snažily ještě více zdůraznit svou krásu a na tříčlenném rande dávaly rozechvělému a řekněme si to na rovinu – hodně nadrženému – klukovi najevo, aby si jich patřičně vážil.
Ty doby jsou dávno pryč. Nevím, jak to chodí dnes. Netuším, jestli se mladá děvčata vůbec kamarádí a kolik lidí se sejde na jednom rande. Díky svému věku a zkušenostem však vím jedno: ošklivá dívka neexistuje. Bývá to jen klam vyvolaný ještě nevycvičenýma očima kluků a mladíků v jistém věku.
