Část druhá: POPRVÉ V UNIFORMĚ
Ocitl se na místě zvaném buzerplac. Tak mu říkali kluci, kteří už měli vojnu za sebou. Tenhle prostor byl vybetonovaný, skoro čtvercový, obehnaný zdmi čtyřpatrových budov. V přízemních oknech se na nováčky škodolibě pitvořily obličeje jejich budoucích spolubojovníků.
Bylo to horší, než si představoval i v těch nejčernějších snech: ponurý vchod do jedné ze čtyř budov, schody nahoru, podlouhlá místnost. „Civil dolů,“ zavelel jakýsi důstojník. Poslední pozůstatky svobodného života v podobě oblečení končily ve velkém papírovém pytli. Nahý předstoupil před lékaře v bílém plášti a s brigadýrkou na hlavě. Ten člověk ho očima přeměřil od hlavy až k patě a řekl jediné slovo: „Další.“
Byl to začátek jakoby špatného, odporného, nepříjemného filmu. U dlouhé řady stolů sedící vojáci s papíry před sebou. Každý z nich se vyptával na cosi. Pak sousední místnost. V ní fasování samých zelených a nazelenalých věcí. Spolu s nimi pyžamo v překvapivé a dost nepochopitelné kombinaci žlutohnědé barvy. Nejcennější byly trenýrky. Konečně nebudu nahý, zaradoval se.
Sotva si uložil hromadu čerstvě nabytých vojenských věcí do poměrně malé skříňky, už ho spolu s dalšími nováčky kdosi v uniformě hnal jinam. Na stříhání. Byť měřil rovných sto osmdesát centimetrů, po vstupu do místnosti si připadal jako trpaslík. Připrclíka z něho udělal řev majitelů šťastných tváří, které viděl nedávno za okny z buzerplacu.
Jakási dvě děvčata stříhala téměř dohola stejný počet nováčků, další dvě židle vedle nich byly volné. „Tenhle je můj,“ vyřvával jakýsi voják s velkou hlavou, prázdnými výložkami na ramenou a stříhacím strojkem v ruce. Ukazoval na jednoho z čerstvě nastoupivších vojínů. Podobně se zachoval další. Jeho hlava byla jen o málo menší, zato elán znatelně větší.
Mám kliku, říkal si, když usedal na židli, za níž stála jedna z holčin učících se stříhat. Pořád lepší, než skončit pod nástroji těch primitivů, blesklo mu hlavou. Výsledek byl sice skoro stejný, ale zato pocit výrazně jiný.
Zbytek dne mu připomínal hustou londýnskou mlhu, o níž četl v jakési knížce. Moc si toho nepamatoval, s výjimkou jakési nechutné omáčky na večeři. Ještě včera si představoval, že už dneska napíše a pošle své Jitce první dopis z vojny. Teď věděl, že byl hodně naivní, že se mýlil. Promiň, Jituško, šeptal, když na vojenském kavalci načínal první noc v zeleném.
Trvalo mu dlouho, než usnul. Vyslechl spoustu nesrozumitelných zamumlání i jasně vyslovených vět od těch spáčů, kteří na tom byli stejně jako on. Ještě než ho spánek konečně přemohl, uvědomil si, že to bude horší, než si myslel.
Netušil, že slovo horší je jen slabým odvarem toho, co bude v dalších dnech a týdnech následovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat