Bez mučení se přiznám k jedné věci. Bývaly doby, kdy jsem dost záviděl. Klukům vlastnícím kytaru, majícím hudební sluch a umějícím zpívat. Děvčata se na ně lepila jako vosy na med, hltala je očima, nadbíhala jim a já nevím co všechno ještě. Mladí kytaroví hráči pro ně byli bohové, pro něž není žádná oběť dost velká.
„Musíš mě to naučit,“ obrátil jsem se jednou na svého skvělého bratrance Pepu. Vyklubal se z něho trpělivý světec v rouše pedagoga. Svůj boj s větrnými mlýny v podobě mé tuposti nevzdával. Nevadily mu moje dřevěné prsty ani zpěv, jímž by se dali úspěšně odhánět hejna špačků z vinic.
„Neboj, ono to půjde,“ povzbuzoval mě donekonečna. Nešlo. Mně potřebná trpělivost chyběla. Taky mi došlo, že já si mohu o nějaké dívkolapce v podobě kytary nechat jen zdát. Po tvrdě naučených dvou akordech jsem to zabalil. „Nemá to cenu. Končíme,“ uslyšel ode mne bratranec. Nepřemlouval mne. Viditelně se mu ulevilo.
Nadále jsem závistivě pokukoval po mladících se sladkým dřevem a ještě sladšími hlasy a sledoval ty dlouhé průvody děvčat, které se za nimi táhly. Časem mi konečně došlo, že kytara a zpěv nejsou zdaleka všechno. Dívky lze totiž úspěšně ohlupovat i jinak.
Jazyk a oči jsou taky nástroje – pochopil jsem. Jen je potřeba umět je vhodně používat. Vodopády slov a hluboké tmavohnědé pohledy skutečně fungovaly. Kytaristé sice měli ty své dívčí průvody delší, ale mně to nevadilo.
Stačila mi jedna jediná obdivovatelka. Hudba ji nezajímala, zato mé dlouhé monology poslouchala s pootevřenou pusou. A hlavně: tvrdila, že by pro mě udělala všechno. Já nezkušený panic tomu tenkrát naivně a bezmezně věřil. Ke štěstí mi to stačilo.
2 komentáře:
No hlavně Jardo, jestli jí dlouhé monology nenahrazovaly něco jiného, dlouhého...
:-D
Okomentovat