KOLIK ŘEČÍ ZNÁŠ...

Seděl jsem výjimečně sám v hospodě, hleděl kamsi do neurčita a v hlavě si dával dohromady scénář náročného zítřka. Najednou slyším: „Šám ydat onlov?“ U mého stolu stojí Karel. Kdysi jsme toho spolu prožili dost, v práci i v soukromém životě. Teď jsem ho už pár měsíců neviděl.

„Čau, rád tě zase vidím. Co blbneš? Spadls z Marsu?“ říkám mu. Posadil se, pohlédl na mě tak, jak to umí jen on a povídá: „Oc chyb lunblb? Kaj es šám?“ On se snad za tu dobu, co jsme se neviděli, úplně zbláznil – napadlo mě. Říct nahlas jsem se to ale neodvážil.

„Tak dost. Už toho blbnutí nech,“ vypustil jsem jakousi svou slovní sondu do jeho psychického stavu. „Ékaj tsod? Kat kaj es šám? Oc dářop šálěd?“ Přestávalo mě to bavit. A taky mně ho bylo líto. Býval to veselý, vtipný a úplně normální kluk. Teď je z něho blázen. Snad ne nebezpečný, pevně jsem doufal.

„Čorp šíčlm? Olats es it ocěn? Ocěn ohénžáv?“ přerušil tok mých myšlenek Karel. Než jsem stačil něco říct, objevil se u stolu vrchní. „Co si dáte?“ obrátil se na kamaráda. „Ovip a mur,“ objednal si Karel. Vrchní se na něj díval stejně nechápavě jako já doposud.

„Prosím?“ zeptal se pingl znovu. „Lakíř mesj ovip a mur,“ s klidem ve tváři odvětil můj spolustolovník. Vrchní znervózněl. Obrátil se na mě: „Rozumíte mu? Nevíte, co chce?“ Netušil jsem. „Nevím, ale zkuste mu přinést pivo a rum. Nic jiného nikdy nepil,“ odvětil jsem.

Vrchní pokrčil rameny, otočil se, cosi si zabrumlal a celou cestu k výčepu kroutil hlavou. „No vidíš, že mi ruzumíš,“ vypadlo najednou z Karla.

„Seš vůl. Korunovanej. Co to mělo znamenat?“ rozčílil jsem se.

„Co by? Jen jsem se z dlouhé chvíle naučil mluvit pozpátku. Používám to, přivádím lidi do rozpaků a bavím se tím. To bys netušil, jak se někteří dovedou hádat o tom, jakým jazykem vlastně hovořím,“ smál se na plné kolo Karel.

„Ot chyb adet lišuten,“ chtělo se mi říct. Jenže kamarád mě předběhl. „Com máv ujukěd,“ uslyšel od něj číšník, když na stůl postavil pivo a rum.