Blahopřání

čtvrtek 30. července 2009

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (26)


CHARITA PRO POLICAJTA

Nemám rád policajty. Je to s nimi jako s doktory: jakmile člověka jednou dostanou, už ho nepustí. Doktoři kvůli nekonečné řadě nemocí, které u vás objevili, a o nichž jste dosud ani netušili, že vůbec existují. Policajti se zase neobejdou bez těch jejich pokut. Nemáte od nich pokoj, dokud vám nějakou nedají.


Jako tuhle v městečku v parku. Seděl jsem na lavičce, zíral jen tak doblba a zaregistroval policajta. Hrdě si vyšlapoval po cestičce a najednou ho cosi zaujalo v blízkém křoví. Chvilku to mlází pozoroval, pak zařval: „Stůj! Kdo tam?“ Husté větvičky se zamlely a těsně nad zemí z nich vykoukla hlava jakéhosi mladíka. Nervózně si muže v uniformě prohlížel.


„Co tam děláte?“ vypálil otázku policajt. „Souložím,“ zněla odpověď. „Jo? Souložíte? Tak to bude za sto korun,“ spokojeně konstatoval strážce parkového zákona. Než chudák mladík stačil cokoli říct, z hustého křoví se ozval anonymní, ale moc příjemný dívčí hlas: „Miláčku, co tam děláš tak dlouho? Mně je tady smutno.“


Policajt sebou překvapeně trhl. Rychle se však vzpamatoval a mladíkovu nadále vykukující hlavu si patřičně vychutnal: „Jo ták, vy jste tam dva! Tak to nebude jen za stokorunu, ale rovnou za dvě!“


Dál už jsem to sledovat nevydržel. Nešlo to. Zvedl jsem se z té své lavičky a šel pryč. Po přejítí světelné křižovatky na zelenou se za mnou ozval pronikavý hvizd. Policajt. Ukazoval na mne pendrekem, běžel za mnou a já rychle přemýšlel, co se děje. Vždyť jsem nic neudělal. Nebo ano? A co?


„Nazdar Příhodo,“ oslovil mě ten břichatý uniformovaný muž hodně zadýchaným hlasem. Vtom jsem ho poznal. Dolfík Vidlička, přezdívaný Příbor. Soused ze školní lavice na základce. Po patřičném vydýchání si začal stěžovat, jak to mají policisté těžké. Lidi je ani trochu nemilují, platy jsou nízké a plány pokut naopak hrozně vysoké.


„Neplním je. Příhodo, nemohl bys mi nějak pomoct?“ zažadonil Dolfík a nasadil výraz, jenž mi připomněl naše společné lumpárny ve škole. „To víš, že jo,“ řekl jsem mu. Jakmile na semaforu zasvítila červená, vkročil jsem na zebru pro chodce. Za mnou se ozval pronikavý hvizd píšťalky.


Poslušně jsem se otočil, sáhl do kapsy a s peněženkou v ruce se vydal vstříc spravedlivému potrestání za svůj přestupek.

středa 29. července 2009

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (8)


NEJSTARŠÍ ŽENA MÉHO ŽIVOTA

Míval jsem kdysi dávno v práci o hodně staršího kolegu Tondu. Nebyl to žádný krasavec, ale ženy si za ním mohly nohy uběhat. Získával si je svým smyslem pro humor, pověstí milovníka a hlavně galantností.


V té době byl například jediný, koho jsem viděl ženám líbat ruce. „Naučil jsem se to v Polsku, tam to dělají všichni,“ vysvětlil mi jednou svoje počínání, které vedlo zaručeně úspěšně k ženské přízni.


Jednou ke konci pracovní směny za mnou Tonda přišel, zatvářil se převýznamně a povídá: „Zvu tě do vinárny. Užijeme si.“ Copak jsem mohl odmítnout? Kdo by si nechtěl užít? A navíc s Tondou? Snad jen blázen.


Ve vinárně bylo příjemně a taky hodně šero. Po chvíli si k nám přisedla jakási žena. Tonda se s ní pozdravil a pak mi ji představil. Jmenovala se Maria. Polka. Byla, jak se tenkrát říkávalo, pěkně napucovaná. Česky neuměla, ale ten jazyk ze sousední země žádnou překážkou nebyl. Hudba hrála, řeč plynula. Zkrátka pohoda.


Pak Tonda kamsi zmizel a dlouho se nevracel. Maria ve svém monologu používala čím dál častěji jakési slovo česky znějící podobně jako srneček. Než jsem se nadál, byli jsme na ulici. Držela mě za ruku, neustále cosi vykládala a táhla mě kamsi do neznáma.


Bylo po půlnoci a my skončili v jakémsi bytě, od něhož měla klíče. Někdy po šesté ráno jsem se probudil. Po rozhlédnutí kolem sebe následovaly hned tři šoky. Z toho, že jsem v úplně neznámé místnosti. Z toho, kdo to vedle mě leží: jakási stařenka, která měla k té napucované ženě z přítmí vinárny hodně daleko. A taky z toho, že ve vedlejší místnosti, zřejmě kuchyni, někdo chodil a mluvil.


Bleskově jsem se oblékl a potichu se vytratil pryč. Před domem jsem se dokonce rozběhl. Kolega Tonda se v práci uculoval: „Tak co? Jak bylo?“ Měl jsem chuť ho něčím praštit. Agresivitu jsem však potlačil a místo toho na něj udeřil slovně: „Toníku, s pravdou ven! Kolik je jí let?“


Vykrucoval se a tvrdil, že neví. „Tipoval bych, že je v letech Inky Zemánkové nebo Ljuby Hermanové,“ vypadlo ze mě. „To ne, Maria je určitě o něco mladší,“ kontroval Tonda s potutelným úsměvem.


Mariin věk jsem se nikdy nedozvěděl a teď už mě samozřejmě vůbec nezajímá. Jedno však vím určitě: byla to nejstarší žena mého života.

úterý 28. července 2009

ZÁKAZY. NUTNOST NEBO ZBYTEČNÉ ZLO?


Uvědomil jsem si to nedávno. Napadlo vás někdy, na kolik nejrůznějších zákazů kolem sebe denně narážíme? Co všechno pod hrozbou pokut či jiných sankcí dělat nesmíme – nebo bychom dělat neměli?


Jen tak namátkou, co si vzpomínám a uvědomuji: existuje zákaz kouření, mluvení s řidičem za jízdy, telefonování v autě s mobilem v ruce, zákaz vstupu se zmrzlinou nebo na travnaté plochy. Máme taky zákazy venčení a volného pobíhání psů, používání otevřeného ohně, vstupu se zbraní, konzumace alkoholu na veřejnosti, nalévání alkoholu mladistvým. Nebo zákaz jízdy na kole či dokonce také fotografování. A mnohé, mnohé další.


Už mě párkrát napadlo, zda by nebylo jednodušší a možná i levnější místo zákazů upozorňovat ne na to, co je zakázáno, nýbrž co člověk vlastně smí. Třeba: tady se můžete libovolně, s chutí a neomezeně (zatím) nadechnout. Nebo: po tomhle chodníku se lze pohybovat jakýmkoli směrem, třeba i opilý (pokud nemáte smůlu a neodvezou vás na záchytku).


Být na mně, a hlavně mít tu moc, zakázal bych cokoli zakazovat. Lidé stejně zákazy, tak jako zákony, obcházejí a porušují. Čím víc jich je, tím častěji. Myslím, že moc by se toho nezměnilo. Jen bychom v tom našem nebohatém státě ušetřili za materiál a práci na zákazových tabulkách a cedulích.

středa 22. července 2009

deníček: HLAVA, NEBO EMENTÁL?


Párkrát jsem se přistihl, že přes sebevětší snahu si na něco nemůžu vzpomenout. Tu se mi z hlavy jaksi vypařilo nějaké to slovo, tam zase (což je mnohem horší) pro změnu jméno. Více či méně důležité.


Znervózňuje mě to. Pokaždé, když na tenhle problém narazím, začnu přemýšlet a ptát se sám sebe: Začíná se takhle projevovat stáří? Může za to opotřebovaný mozek? Alkoholem definitivně zlikvidované buňky, které mi daly sbohem po mnohých oslavách či zcela bezdůvodných pitkách? Jak to všechno bude pokračovat? Dá se tenhle nepříjemný proces nějak zastavit? Nebo alespoň přibrzdit?


Zatím rozhodně nejde o žádnou tragédii. Přesto mi moje hlava čas od času připomíná ementál - s těmi jeho nepravidelně rozmístěnými děrami v jinak zachovalé a kvalitní sýrové hmotě. Podivné přirovnání, že? Taky si říkám.


Mladí s největší pravděpodobností vůbec nevědí, o čem je řeč. Zatím. Lidé od určitého ročníku narození však zřejmě přinejmenším tuší, co mám na mysli.


Konce života se nebojím, ze své smrti žádný strach nemám. Ale toho, že postupně přijdu o paměť, že mi z ní jednoho dne nezbude vůbec, ale vůbec nic, se děsím. Jsou totiž vzpomínky a zážitky, o které bych přijít nechtěl. Za žádnou cenu.


Člověk má i v těch nejhorších věcech, problémech, potížích hledat to dobré, příjemné, přínosné. Pozitivní. Tak usilovně pátrám. A docházím k tomu, že díry v hlavě nejsou děrami v ementálu. Zatímco sýr s nimi nic dělat nemůže, člověk s těmi svými ano.


Proto jdu trénovat a posilovat paměť. Okamžitě

úterý 21. července 2009

DĚTI ZA RODIČE NEMOHOU


Přišel mi mail. Plný zloby, zášti, nenávisti, polourážek, slovního napadání a podobných věcí. Po jeho přečtení mě napadlo: kdyby jen polovina těch vlastností obsažených v onom elektronickém dopise uměla zabíjet, tak jsem na místě mrtvý.


O co šlo? Před více než rokem jsem na svém bývalém blogu publikoval článek nazvaný „Rodiče ubližují dětem. Jmény.“ Snažil jsem se udělat si smutnou legraci z toho, jak neuvěřitelná křestní jména dostávají někteří potomci. Hlavně ti s typicky českými příjmeními. Bylo tam i poměrně dost příkladů.


Příspěvek od té doby přečetly tisíce lidí. Někteří na něj zareagovali pochvalně, jiní do svých komentářů přidali další ukázky. Nenašel se jediný, kdo by se vyjádřil negativně, nesouhlasně.


Až teď. Onen autor mailu s typicky českým příjmením mě kromě jiného napadl, že na internetu ubližuji a škodím jeho synovi i celé rodině. Neurvale požadoval vysvětlení, proč to dělám a trval na nápravě. Na jedno však ve svém rozčilení zapomněl: uvést, o co konkrétně vlastně jde.


Napravil to v dalším mailu. Tentokrát pro změnu přesyceném arogancí. A já si na to jméno jeho potomka uvedené v článku vzpomněl. Křestní byla hned dvě a obě poměrně exotická. Už tenkrát, při psaní článku, jsem nad nimi nevěřícně i nechápavě kroutil svou opotřebovanou hlavou.


Udělat totéž teď by bylo zbytečné. Při korespondenci s otcem dítěte jsem totiž leccos pochopil. Článek jsem z blogu stáhl, v mailu se tomu muži omluvil (i když sám pořádně nevím za co) a popřál jemu i jeho synovi v životě jen to nejlepší.


Zvlášť kluk to bude zřejmě hodně potřebovat. Děti totiž za své rodiče nemohou. A vybírat si je už vůbec ne.

pondělí 20. července 2009

JAKO KŮL V PLOTĚ


Zatracenej život, pomyslel si v duchu. Pak to vykřikl nahlas. Jen slovo zatracenej pozměnil za jiné. Nepublikovatelné. Seděl na rozvrzané židli v tom kutloušku, jak s oblibou říkal svému minipodnájmu, hleděl do zdi a snažil se na nic nevzpomínat. Nedařilo se.


Do hlavy se mu neustále tlačily myšlenky na láskou překypující začátky manželství. Na narození obou dětí. Na šťastné chvíle, když se nastěhovali do svého nového bytu. Na vážnou nemoc jejich syna.


Proseděli tehdy u jeho lůžka dlouhé hodiny, nekonečné dny. Drželi se s manželkou za ruce, moc toho nenamluvili. Sedávali tehdy mlčky, s očima plnýma strachu, jenž později přešel v naději. A nakonec ve štěstí ze synova uzdravení.


Jak se to mohlo všechno pokazit? Co toho bylo příčinou? napadlo ho už mnohokrát. Odpověď na tuhle otázku dodnes najít nedokázal. Žena mu časem začala dávat najevo, že je pro ni jakousi onucí, že si ho neváží a už s ním nechce žít. Našla si jiného. On přistoupil nejen na rozvod, ale i na to, že opustí byt.


Skončil na ulici. Přišel o práci. Dospívající děti, které tolik miloval, se za něj styděly. Teď už byly dospělé a nestyděly se o nic méně. Kdy jsem je vlastně naposledy viděl? zamyslel se. Bylo to dávno, hodně dávno. Před třemi lety? Čtyřmi? Pěti? Nevěděl.


Teď tu seděl na rozvrzané židli a opět (pokolikáté už?) se sám sebe ptal, jaký má vlastně život smysl. Žádný – odpovídal si. Stále častěji měl pocit, že jediný, s kým si může promluvit, je jeho vnitřní hlas.


Ozýval se hlavně v koupelně, kde na ušmudlané poličce ležela břitva. Jedna z mála věcí, které mu patřily a z minulosti zůstaly. „Stěžuješ si, že tvůj život nemá žádný smysl? No tak ji popadni a ukonči to. Rychle a bezbolestně,“ nabádal ho ten hlas.


Párkrát se přistihl, že drží otevřenou břitvu v ruce. Pokaždé ji zase zaklapl a štítivě odložil. Dnes ne. Tentokrát ji nechal otevřenou. Pečlivě se s ní oholil a šel si hledat práci.

pátek 17. července 2009

BLESK JAKO POSTRACH



V práci chodíváme kouřit na takový poměrně příjemný dvorek. Tentokrát to nešlo. Venku pršelo, po sedmé hodině večer už byla tma jako v pytli, hrom burácel o sto šest a oblohu co chvíli křižovaly ohnivé blesky. Zkrátka výjev jako z nějakého hororu.


Nikotinu chtivá kolegyně potahovala z cigarety v průjezdu a klepala se strachem. Při dalším ohromném blesku a silném zahřmění se v tom průjezdu s otevřenými vraty snažila ukrýt v mělkém výklenku tvořeném dveřmi.


„Taky se schovej, ať tě to nezabije,“ nabádala mě. Na můj smích zareagovala ještě vystrašenějším hlasem. „Četla jsem, že dlouhé průjezdy jako je tento, bývají nebezpečné. Blesk do nich vnikne raz dva,“ třásla se.


Začalo mě to bavit a tak jsem jí řekl: „Mě žádná škoda nebude, ale ty si dej bacha. Kousek tě přečnívá.“ Není žádný drobeček. Snažila se do dveřního výklenku vtáhnout i zbytek svého břicha, leč marně.


Evidentně kouřila co nejrychleji. Přitom mě seznamovala se svými dalšími kdesi vyčtenými poznatky o nebezpečnosti a záludnosti blesku. „Taky bys měl vědět, že chodit ven i po skončení bouřky je hodně nebezpečné. Blesk je pořád tam kdesi ve vzduchu a reaguje na živočišné teplo. Představ si, že ho můžeš přitáhnout až na vzdálenost čtyřiceti kilometrů,“ snažila se mě ohromit.


Nepovedlo se jí to. A můj smích se jí vůbec nelíbil. „Jsi stejný jako jiní chlapi. Ze všeho si děláte jen srandu,“ vyčetla mi a na chvíli se zapomněla. Z výklenku mi ukázala o něco víc než to své vyčuhující břicho.


„Srandu? Kdo si tady dělá srandu?“ snažil jsem se bránit. „Pokud je něco skutečně sranda, pak ty tvoje bleskové teorie. Jsou fakt k popukání,“ uslyšela ode mě. Cítila se dotčená. „Nevím, proč mi nevěříš,“ řekla zklamaně a vydala se směrem k chodbě vedoucí z průjezdu na pracoviště.


„Jo, a až taky půjdeš, nezapomeň tyhle dveře z průjezdu do chodby pořádně zavřít. Ten blesk si prý najde jakoukoli volnou cestičku. Nerada bych se dočkala, aby nás navštívil uvnitř,“ zvýšila kolegyně hlas a práskla za sebou dveřmi.


Já je o něco později zavřel taky. Potichu, bez prásknutí a vůbec ne kvůli strachu z blesku. Nesnáším totiž průvan.

středa 15. července 2009

zamyšlení: PENÍZE, DARY LESA A BĚHÁNÍ


Častý obrázek těchto dnů v brněnských ulicích: jeden si chce nějakou tu korunu přivydělat, druhý zase snadno přijít k houbě do polévky nebo na smaženici. Prodávající a zákazník. Prvně jmenovaný spoléhá na sezonní hlad potenciálního kupce, druhý často bezmezně věří, že narazil na skutečného profesionála.


Ne, o peníze nejde. Těch pár korun dá mnohý člověk za překrásné a voňavé dary lesa určitě rád. Problém nemusí být ani v tom, že prodávajícímu houbaři chybí takový či onaký papír, opravňující ho lesní plody zpeněžovat.


Koneckonců nejčastějším místem směny hub za peníze a naopak nebývají frekventované městské ulice, na nichž hrozí kontroly přísných úředníků. Mnohem víc takovýchto transakcí se děje v hospůdkách a hospodách. Při svlažování hrdla pěnivým mokem a vzájemného hecování se štamgastů.


Ani tady o peníze za houby nejde. Nebezpečí popisovaných obchodů s dary lesa tkví v něčem úplně jiném. Na jedné straně se říká, že každá houba je jedlá. Některá však skutečně jen jednou jedinkrát.


Na straně druhé se ale není potřeba na záležitost dívat přes černá skla brýlí. Existuje totiž i další možnost, jak lákavý obchod s houbami skončí. Slušně a spisovně řečeno: řídkým případem s častým běháním.

úterý 14. července 2009

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (25)


SAMOSER

Z našeho hospodského se stal podnikavý člověk. Pořád něco vymýšlí, snaží se přitáhnout do té své putyčky co nejvíc lidí. Jako bychom mu my, věrní štamgasti a pravidelní návštěvníci, nestačili. Třeba ta jeho včerejší akce. Škoda, že jste na ní nebyli, přišli jste o hodně.


Ne, nebyla to žádná obsluha nahoře bez ani polonahé tanečnice u tyče. Připravil degustaci několika druhů piva z jakéhosi neznámého pivovaru. „Měli bychom být opatrní, určitě to bude nějaký samoser,“ varoval nás i sebe spolustolovník Karel.


„No a co? Člověk má vyzkoušet všechno,“ huhlal s plnou pusou tvarůžkového chleba jeho soused Vilém. V podstatě jsem s ním souhlasil a brzy podlehl atmosféře hospůdky, v níž nebylo jediné volné místo.


Když všechno, tak všechno. Objednával jsem si těch pět druhů neznámého piva hezky jeden po druhém. Když ono pomyslné pivní kolečko skončilo, udatně jsem zahájil a zdárně dokončil druhé. Na třetí mi jaksi nezbyl čas. Spokojený hospodský zavíral, už se nemohl dočkat, až začne přepočítávat tučnou tržbu.


„No vidíš, ty skeptiku, vždyť to bylo docela dobré,“ obrátil se cestou domů kdosi z nás na Karla. Ten chvíli mlčel a pak povídá: „Nechválil bych dne před večerem. Na má slova dojde. Cítím to ve střevech.“


Za noc jsem si na něj vzpomněl několikrát. O půl druhé, pak o půl třetí, čtvrté a taky o půl páté. Mezi třetím a čtvrtým trůněním mě napadlo, jestli ten náš hospodský neuzavřel nějakou smlouvu o provizi ze spotřeby toaletního papíru.


Byla to hrozná noc, co vám mám povídat. Vlastně už ani nemůžu, i kdybych chtěl. Ve střevech se mi začíná opět ozývat důvěrně známý zvuk. Mějte se líp než já. Moje letecká noc plynule přechází v letecký den. Běžím zase trůnit...

pondělí 13. července 2009

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (7)


NÁRUŽIVÁ PANÍ ŠKOLNÍKOVÁ

Poprvé jsem si jí všiml někdy v deváté třídě. Mladá a pěkná paní školníková se občas hrdě a vyzývavě nesla některou z chodeb. Měla takový zajímavý pohled. Teprve až mnohem později, po nabytí jistých životních zkušeností, jsem zpětně pochopil, o jaký šlo. Pátravý, lačný, nenasytný.


Náhoda tomu chtěla, že rodiče se spřátelili právě se školníkovými. Vzájemně se navštěvovali, chodili do kina, divadla. O deset let starší Milada, jak se školníkova manželka jmenovala, mi byla čím dál sympatičtější. Ke své plnoletosti jsem od ní dostal pozoruhodný a neobvyklý dárek. Nabídku tykání.


Čas plynul a nadešel svatební den mé sestry. Maruščin manžel na ní dělal šoféra, jeho žena se v restauraci v onen horký letní den evidentně nudila. Stále častěji a vyzývavěji hleděla mým směrem. Nakonec jednoznačně pohodila hlavou a očima ukázala směrem ke dveřím. Tu výzvu ignorovat ani odmítnout nešlo. Fakt ne.


Venku mě uchopila za ruku a rychle táhla pryč. K nedaleké zahrádkářské kolonii. Co se dělo pak, je nevyjádřitelné a nepopsatelné. Byla to nádhera a taky neuvěřitelná škola. Koneckonců ona do ní patřila, ne?


O pár dnů později máti prala. Nečekaně se objevila vedle mě, v ruce mávala mou „svatební“ košilí a ptala se, co to má znamenat. Na obou loktech se skvěly výrazné zelené skvrny od trávy. Na to nebylo co říct. „Nevím, byl jsem trochu opilý, asi jsem někde upadl,“ zalhal jsem tenkrát. Matčin zkoumavý pohled byl jednoznačný. Nevěřila mi ani slovo.


Milada mně těch svých lekcí udělila několik. Párkrát znovu v přírodě a jednou dokonce i v bytě ve škole. Její manžel byl vášnivý autoturista a tehdy odjel spolu s dětmi kamsi do ciziny. Ženu nechal doma. Za trest, protože prý zlobila. Mě zlobila taky. Jenže úplně jinak. A příjemně.

neděle 12. července 2009

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE


Část osmnáctá: DIVOČINA V DIVADLE

Po Kundýskovic zaběhnutém jezevčíku Pajdovi jsem pátral dlouho, předlouho. Prosmýčil jsem v městečku každý kout, vyptával se lidí. Všechno marně. Po psovi jako by se zem slehla. Nápad, jak se znovu nenápadně vetřít do přízně té nenormální, ale pozoruhodné rodiny – či spíše hlavně matky Kundýskové – byl zbytečný. Rozplynul se jako pára nad hrncem.


Ač nerad, začal jsem se s tímto seriálem pomalu loučit. A taky přemýšlet, co dál. Jenže jednoho dne vypadla z mé dopisní schránky obálka. Byl v ní list papíru vytržený z nějakého sešitu a taky jakási vstupenka. Svým typickým kostrbatým písmem mi psala Máňa Kundýsková. „Autore, co zme si to zme si. Zvu vás do divadla, z našeho Přemečka bude hvjezda, hraje tam hlavní roly. Volnou vstupenku do první řady přykládám.“


O představení, které nacvičovali místní ochotníci, jsem už slyšel. Jmenovalo se Lásky není nikdy dost. Doneslo se ke mně, že je to jakási supermoderní moderna napsaná zdejším vyhlášeným plejbojem Rakvičkou. O obsazení jsem nevěděl nic, Přemkovo působení na prknech znamenajících svět pro mne byla novinka. Hodně zajímavá novinka.


Copak jsem si to mohl nechat ujít? Před začátkem představení se ke mně od šatny hnala Máňa Kundýsková. Měla na sobě šaty s velmi odvážným dekoltem a taky s neuvěřitelně dlouhým rozparkem na boku. Pohled mých očí na obou místech ulpěl jen na okamžik. Nebyla to hezká podívaná.


„To jsem ráda, že jste pžišel. Moc jsem tomu nevěžila. Pžemeček bude moc rád, místo v první žadě už na vás čeká,“ chrlila ze sebe žena, která mi ještě nedávno nemohla přijít na jméno. Cosi jsem zablekotal a raději se rychle vzdálil do divadelního sálu. Mezi jinými tam mezi diváky seděl i Kundýskovic děda Cyril. Se sousedkou, která ho před časem Kundýskovým ukradla – jak s oblibou tvrdila matka Máňa.


Dědova partnerka ho držela majetnicky za ruku a pyšně se rozhlížela kolem sebe. Děda pro změnu pošilhával po kapsičce svého saka, z níž nenápadně vykukoval konec lžíce. No, jestli má u sebe taky hrášek, může být sranda, napadlo mě okamžitě.


Hra mě moc nezaujala. Přemek se svou hereckou partnerkou, dcerou zdejšího lékárníka, si neustále dokazovali, jak se mají rádi. Milenci statečně překonávali partnerské krize, vodili se za ručičky a asi tisíckrát si vyznali lásku. Jak říkám: nuda. Jenže závěrečné dějství divákům všechno vynahradilo.


Přemek se po všech těch nekonečných dotycích z ničeho nic vrhl na dívku. Zbavil šatů nejprve ji a vzápětí bleskově i sebe. Jako smyslů zbavený začal kopulovat. V hledišti bylo ticho jako v kostele. Lidé chvíli nevěřícně zírali, ale pak se probrali.


„Pžemku, to pžece nesmíš. To ve scénáži nebylo!“ křičela matka Kundýsková. „Jůůů, já chci taky,“ hlesl jakýsi ženský hlas v řadě za mnou. Když jsem se ohlédl, abych spatřil jeho majitelku, uviděl jsem dědu Cyrila. Jednou rukou právě tahal z kapsičky lžíci a druhou lovil kdesi dole. Hrášek – bylo mi jasno.


Přemkovi vřava ani trochu nevadila. Nenechal se vyrušovat, důsledně se věnoval svému dílu. Se zalíbením ho pozoroval otec, popelář a amatérský básník Hubert Kundýsek. Nahlas si recitoval: „Ať se mládí vydovádí, neberme mu zábavu. Ke hříchu tahle hra svádí. Nevyužít toho? Vždyť by byli na hlavu!“

pátek 10. července 2009

NOČNÍM MĚSTEM KRÁČEL JEŽÍŠ


Vyzvánění mobilu o půl druhé v noci nevěštívá nic dobrého. „Když se mi to stalo, lekla jsem se,“ vyprávěla mi kolegyně. Volal jí dlouhovlasý kamarád Jiří. Byl v nouzi, požádal ji, zda by u ní mohl výjimečně přespat. „Přišel asi za půl hodiny. Trochu jsem se lekla. Stál přede dveřmi od baráku jen v riflích, bez košile. Když jsme stoupali po schodech, zarazilo mě, že jde nějak potichu. Byl nejen polonahý, ale i bosý,“ vzpomínala Klára.


Doma si všimla strachu a hrůzy v kamarádových očích. Trpělivě vyslechla jeho příběh. Najednou prý stál před svým domem a močil u stromu. Nic si nepamatoval, nevěděl, co se stalo. V oknech jeho bytu se svítilo, klíče, stejně jako košili a boty, neměl. Jen v kapse riflí ho tlačil mobil. Pak si vzpomněl, že manželka odjela na služební cestu a vrátí se až zítra.


„Stál jsem před tím naším barákem, nevěděl, co jsem v bytě předtím dělal. Jestli tam třeba není něco na plotně sporáku,“ vyprávěl Jiří Kláře. Telefonoval strážníkům, pak hasičům. Dozvěděl se od nich, že není v nouzi, ať kvůli otevření bytu zavolá nějakému zámečníkovi. Absolvoval deset pokusů. Devět řemeslníků na jeho telefonáty vůbec nezareagovalo, desátý ho – slušně řečeno – poslal do háje.


„Když jsem šel k tobě,“ řekl Kláře, „míjel jsem na rohu dvou ulic nějaké dva hochy sedící u zdi na zemi. Jeden se po mně chvíli díval a pak tomu druhému povídá: Vole, už nechlastejme. Vidím Ježíše!“ Ani se tomu nezasmál. Problém s oknem, či spíše výkladní skříní v hlavě, mu to nedovolil.


Klára mi ten podivný noční příběh líčila už s úsměvem na rtech. Zdůraznila, že Jiří má čas od času problém s úplňkem. Je zkrátka trochu náměsíčný, což jí před časem potvrdila kamarádova manželka. Párkrát prý Jiřího přistihla, jak se v noci potuluje po bytě a štrachá se v zásuvkách.


Zbývá jen dodat, že Klára Jiřímu na druhý den půjčila košili čerstvě koupenou pro svého přítele, a taky pantofle. Svoje. „Ráno jsem odešla do práce a nechala ho spát. Po příchodu domů byl Jiří pryč, lednička byla jako vymetená. Zanedlouho mi telefonovala jeho manželka. Košile se jí moc líbila, manželovi prý velice sluší. Postavila mě před hotovou věc: Koupí ji ode mě,“ slyšel jsem od Kláry.


Nevěděl jsem, co na to říct. Moje mlčení přerušila Klára: „A víš, co Jiří před svým úplňkovým oknem dělal? Četl jakousi knihu o duchařině.“

čtvrtek 9. července 2009

PŘÍBĚH MARATÓNSKÉHO BĚŽCE


Běžel svůj další maratón. Kolikátý v pořadí ani nevěděl. Nepočítal je. Stačilo mu, že pokaždé doběhl a že je v této náročné atletické disciplíně v zemi jedničkou. Málokdy ho doma někdo ze soupeřů porazil.


Venku to bylo jiné. Tam na nějaké velké vítězství stále čekal. Pořád věřil, že se ho jednou dočká. Zatím mu musela stačit účast na olympiádě i na mistrovství světa, byť na nich skončil hluboko v poli poražených. Příště to bude lepší. Musí být, říkal si tehdy. A dál co nejpoctivěji trénoval.


Znovu běžel a lidé kolem trati domácího šampionátu ho povzbuzovali. Také jim mohl děkovat za své výsledky. Fandili mu a věřili. Tím mu vlévali do žil novou energii. Přece je nemohl zklamat. Přece nemohl porušit své dávné vnitřní předsevzetí, že ani jeden maratón v životě nevzdá. Nejsem přece slaboch, přesvědčoval sám sebe.


Do cíle, k vavřínovému věnci vítězů, mu zbývalo už jen pár kilometrů. Jen pár, ale těch nejtěžších z celkových dvaačtyřiceti, jak dobře věděl. Jeho nohy polykaly další metry rozpáleného asfaltu z jakési setrvačnosti, hlava mu ve velkém horku třeštila, zrak se kalil, pot stékající z čela v očích nepříjemně štípal.


Všechno to překonal. Opět protrhl vítězně cílovou pásku, stanul nejvýše na stupních vítězů. „Jsi fakt dobrý. Miluju tě,“ uslyšel od manželky tak dobře známou větu. Vyslechl ji už mockrát, ale pokaždé mu zněla nově. „Vyhrál jsem pro tebe,“ předal jí současně s polibkem kus své radosti.


Netušil, že to byl jeho poslední maratón v životě. Teď se mu odvíjel na jakémsi pomyslném filmovém pásu v hlavě. Ležel v horečkách na nemocničním lůžku a neměl nohy. Lékaři mu je museli amputovat po těžké dopravní nehodě.

středa 8. července 2009

TŘI SPLNĚNÁ PŘÁNÍ


Jeho nejoblíbenějšími pohádkovými postavami v dětství byli kouzelný dědeček a zlatá rybka. Obdivoval na nich jejich dobrotu a lehkost, s jakými pokaždé plnili jakákoli, i ta nejneuvěřitelnější a sebetěžší tři přání.


Později, už jako dospělý, si na ně mockrát vzpomněl. Škoda, že neexistují ve skutečnosti, že po nich nemůžu nic chtít, říkával si. Napadalo ho to čím dál častěji. Přímo úměrně počtu hysterických výstupů jeho hašteřivé manželky a přibývajících návštěv zákeřné tchyně. A taky stupňujících se schválností, které mu dělal závistivý soused.


Muž zašel dokonce tak daleko, že si opatřil rybářský lístek a dlouhé hodiny vysedával u vody. Taky začal chodit do lesa. Bezcílně tam bloumal a pozorně se rozhlížel po pařezech. Jenže na žádném nikdo nikdy neseděl. Až jednou...


„Jsem kouzelný dědeček, dneska mám narozeniny a splním ti tři přání,“ uslyšel z pařezu od člověka, jemuž snad nebylo ještě ani šedesát. Takhle to v pohádkách nechodilo, uvědomil si. Proto odvětil: „Já zase hloupý Honza a jdu do světa na zkušenou.“ Mladý dědeček se zakabonil. „Nedělej si legraci. Svou nabídku víckrát opakovat nebudu.“


Za zkoušku nic nedám, řekl si muž v duchu. Nahlas se pak dědovi omluvil. „Fakt si můžu něco přát?“ zeptal se poté opatrně a poněkud nevěřícně. Dědeček přitakal. „Můžeš. Jenže tě musím na něco upozornit. Všechno, co budeš chtít, dostane i tvůj soused. A hned dvakrát.“


Hodně divnej děda, blesklo mužovi hlavou. „Divnej možná jsem, ale kvůli tobě tady svůj drahocenný čas zbytečně ztrácet nehodlám. Čekají na mě i jinde,“ odvětil kouzelný dědeček. „Tak ven s tím,“ popoháněla podivná pohádková bytost muže.


Ten si přál nejprve milenku. Hezkou, příjemnou a hlavně němou. „Máš ji. Ale soused má dvě,“ konstatoval děda. Pak chtěl bazén plný šampaňského. „Je napuštěný před tvým domem. Soused má na zahradě dva,“ upozornila ho pohádková postava. Přišlo na třetí přání. „Dědo, víš co? Chci zbourat půlku svého baráku,“ vyhrkl. Dědeček pokýval hlavou a z ničeho nic se z pařezu vypařil.


Divný přelud, pomyslel si muž a šel domů. Před jeho napůl zbořeným barákem stála manželka, hleděla směrem k novému bazénu a nešťastně lomila rukama. Beze slov, jen posuňky, se ji snažila utěšovat jakási krásná mladá dívka. Vedlejší dům zmizel. Soused se evidentně upíjel obsahem jednoho ze dvou svých bazénů. Ve druhém se spokojeně koupaly dvě nádherné ženy.