Běžel svůj další maratón. Kolikátý v pořadí ani nevěděl. Nepočítal je. Stačilo mu, že pokaždé doběhl a že je v této náročné atletické disciplíně v zemi jedničkou. Málokdy ho doma někdo ze soupeřů porazil.
Venku to bylo jiné. Tam na nějaké velké vítězství stále čekal. Pořád věřil, že se ho jednou dočká. Zatím mu musela stačit účast na olympiádě i na mistrovství světa, byť na nich skončil hluboko v poli poražených. Příště to bude lepší. Musí být, říkal si tehdy. A dál co nejpoctivěji trénoval.
Znovu běžel a lidé kolem trati domácího šampionátu ho povzbuzovali. Také jim mohl děkovat za své výsledky. Fandili mu a věřili. Tím mu vlévali do žil novou energii. Přece je nemohl zklamat. Přece nemohl porušit své dávné vnitřní předsevzetí, že ani jeden maratón v životě nevzdá. Nejsem přece slaboch, přesvědčoval sám sebe.
Do cíle, k vavřínovému věnci vítězů, mu zbývalo už jen pár kilometrů. Jen pár, ale těch nejtěžších z celkových dvaačtyřiceti, jak dobře věděl. Jeho nohy polykaly další metry rozpáleného asfaltu z jakési setrvačnosti, hlava mu ve velkém horku třeštila, zrak se kalil, pot stékající z čela v očích nepříjemně štípal.
Všechno to překonal. Opět protrhl vítězně cílovou pásku, stanul nejvýše na stupních vítězů. „Jsi fakt dobrý. Miluju tě,“ uslyšel od manželky tak dobře známou větu. Vyslechl ji už mockrát, ale pokaždé mu zněla nově. „Vyhrál jsem pro tebe,“ předal jí současně s polibkem kus své radosti.
Netušil, že to byl jeho poslední maratón v životě. Teď se mu odvíjel na jakémsi pomyslném filmovém pásu v hlavě. Ležel v horečkách na nemocničním lůžku a neměl nohy. Lékaři mu je museli amputovat po těžké dopravní nehodě.
Žádné komentáře:
Okomentovat