Část osmnáctá: DIVOČINA V DIVADLE
Po Kundýskovic zaběhnutém jezevčíku Pajdovi jsem pátral dlouho, předlouho. Prosmýčil jsem v městečku každý kout, vyptával se lidí. Všechno marně. Po psovi jako by se zem slehla. Nápad, jak se znovu nenápadně vetřít do přízně té nenormální, ale pozoruhodné rodiny – či spíše hlavně matky Kundýskové – byl zbytečný. Rozplynul se jako pára nad hrncem.
Ač nerad, začal jsem se s tímto seriálem pomalu loučit. A taky přemýšlet, co dál. Jenže jednoho dne vypadla z mé dopisní schránky obálka. Byl v ní list papíru vytržený z nějakého sešitu a taky jakási vstupenka. Svým typickým kostrbatým písmem mi psala Máňa Kundýsková. „Autore, co zme si to zme si. Zvu vás do divadla, z našeho Přemečka bude hvjezda, hraje tam hlavní roly. Volnou vstupenku do první řady přykládám.“
O představení, které nacvičovali místní ochotníci, jsem už slyšel. Jmenovalo se Lásky není nikdy dost. Doneslo se ke mně, že je to jakási supermoderní moderna napsaná zdejším vyhlášeným plejbojem Rakvičkou. O obsazení jsem nevěděl nic, Přemkovo působení na prknech znamenajících svět pro mne byla novinka. Hodně zajímavá novinka.
Copak jsem si to mohl nechat ujít? Před začátkem představení se ke mně od šatny hnala Máňa Kundýsková. Měla na sobě šaty s velmi odvážným dekoltem a taky s neuvěřitelně dlouhým rozparkem na boku. Pohled mých očí na obou místech ulpěl jen na okamžik. Nebyla to hezká podívaná.
„To jsem ráda, že jste pžišel. Moc jsem tomu nevěžila. Pžemeček bude moc rád, místo v první žadě už na vás čeká,“ chrlila ze sebe žena, která mi ještě nedávno nemohla přijít na jméno. Cosi jsem zablekotal a raději se rychle vzdálil do divadelního sálu. Mezi jinými tam mezi diváky seděl i Kundýskovic děda Cyril. Se sousedkou, která ho před časem Kundýskovým ukradla – jak s oblibou tvrdila matka Máňa.
Dědova partnerka ho držela majetnicky za ruku a pyšně se rozhlížela kolem sebe. Děda pro změnu pošilhával po kapsičce svého saka, z níž nenápadně vykukoval konec lžíce. No, jestli má u sebe taky hrášek, může být sranda, napadlo mě okamžitě.
Hra mě moc nezaujala. Přemek se svou hereckou partnerkou, dcerou zdejšího lékárníka, si neustále dokazovali, jak se mají rádi. Milenci statečně překonávali partnerské krize, vodili se za ručičky a asi tisíckrát si vyznali lásku. Jak říkám: nuda. Jenže závěrečné dějství divákům všechno vynahradilo.
Přemek se po všech těch nekonečných dotycích z ničeho nic vrhl na dívku. Zbavil šatů nejprve ji a vzápětí bleskově i sebe. Jako smyslů zbavený začal kopulovat. V hledišti bylo ticho jako v kostele. Lidé chvíli nevěřícně zírali, ale pak se probrali.
„Pžemku, to pžece nesmíš. To ve scénáži nebylo!“ křičela matka Kundýsková. „Jůůů, já chci taky,“ hlesl jakýsi ženský hlas v řadě za mnou. Když jsem se ohlédl, abych spatřil jeho majitelku, uviděl jsem dědu Cyrila. Jednou rukou právě tahal z kapsičky lžíci a druhou lovil kdesi dole. Hrášek – bylo mi jasno.
Přemkovi vřava ani trochu nevadila. Nenechal se vyrušovat, důsledně se věnoval svému dílu. Se zalíbením ho pozoroval otec, popelář a amatérský básník Hubert Kundýsek. Nahlas si recitoval: „Ať se mládí vydovádí, neberme mu zábavu. Ke hříchu tahle hra svádí. Nevyužít toho? Vždyť by byli na hlavu!“
Žádné komentáře:
Okomentovat