Častý obrázek těchto dnů v brněnských ulicích: jeden si chce nějakou tu korunu přivydělat, druhý zase snadno přijít k houbě do polévky nebo na smaženici. Prodávající a zákazník. Prvně jmenovaný spoléhá na sezonní hlad potenciálního kupce, druhý často bezmezně věří, že narazil na skutečného profesionála.
Ne, o peníze nejde. Těch pár korun dá mnohý člověk za překrásné a voňavé dary lesa určitě rád. Problém nemusí být ani v tom, že prodávajícímu houbaři chybí takový či onaký papír, opravňující ho lesní plody zpeněžovat.
Koneckonců nejčastějším místem směny hub za peníze a naopak nebývají frekventované městské ulice, na nichž hrozí kontroly přísných úředníků. Mnohem víc takovýchto transakcí se děje v hospůdkách a hospodách. Při svlažování hrdla pěnivým mokem a vzájemného hecování se štamgastů.
Ani tady o peníze za houby nejde. Nebezpečí popisovaných obchodů s dary lesa tkví v něčem úplně jiném. Na jedné straně se říká, že každá houba je jedlá. Některá však skutečně jen jednou jedinkrát.
Na straně druhé se ale není potřeba na záležitost dívat přes černá skla brýlí. Existuje totiž i další možnost, jak lákavý obchod s houbami skončí. Slušně a spisovně řečeno: řídkým případem s častým běháním.
Žádné komentáře:
Okomentovat