KAPESNÍK NEBO ČISTONOSOPLENA?

Čeština je jazyk krásný, ale také těžký a občas nesmyslný. Vezměme si třeba takové slovo kapesník. Člověk do něj především smrká, občas jím setře nějakou tu slzu, utře si ruce, případně jej využije i k něčemu jinému (fantazii se meze nekladou, že?).
Tak proč se mu říká kapesník? Co má společného s kapsou? Pravděpodobně to, že se v ní nosí? Vždyť ani to není tak úplně pravda. Ženy si jej ukládají většinou do kabelky, některé taky do záňadří. Přimlouval bych se za změnu. Místo matoucího názvu kapesník by bylo mnohem vhodnější začít používat krásný staročeský a hlavně jednoznačný – čistonosoplena.
Když už jsem se do toho tak pustil, ještě jedna věc by naší rodné řeči určitě neuškodila. Omezení cizích slov a jejich častější nahrazování českými. Jen tak namátkou: třeba šílený epilátor nádherným chlupoškubem.

I PŘÁTELÉ KOUŠOU

Pes je sice přítel, ale žádný stroj.
Psi koušou a napadají lidi. Už dokonce i slepečtí. Jeden z nich před časem zranil v Brně dvouleté dítě. Laici žasli a odborníci se nestačili divit. Od speciálně cvičeného zvířete, které lidem pomáhá, by totiž takovýto skutek nikdo nečekal.
Ne nadarmo se říká, že pes je nejlepší přítel člověka. Jenže není žádný stroj. Má svou povahu, reaguje na podněty z okolí. Do jeho myšlení nikdo nevidí a nikdy vidět nebude. S tím se lidé musejí smířit. Stejně jako se skutečností, že psi občas koušou. Ale jen kvůli tomu bychom neměli své nejlepší přátele odsuzovat a zavrhovat.

DĚLALA ČEST SVÉMU JMÉNU. KRADLA JAKO STRAKA

Titul před jménem nemusí znamenat, že je člověk poctivý. Opravdu se stalo?

Začalo to pomalu a nenápadně. V kancelářích malé firmy se nejprve tu a tam ztratila nějaká drobnost. Mizely propisovací tužky, nůžky a dosud nepoužité bloky. Časem však ztráty nabraly na obrátkách.

„Franto, neviděls někde mou sešívačku?“ obrátil se Vladimír na svého kolegu. Ten otázku sotva vnímal. Přemýšlel, kam se jen mohl podít rámeček s fotografií jeho rodinky, který stál ještě do včerejška na psacím stole.

Rušno bylo i ve vedlejší kanceláři. Z ledničky tam záhadně zmizela nejen láhev sektu, ale i kilo klobásů a litr mléka. „To je snad nějaký hloupý vtip,“ nevěřícně zírala do chladného prostoru Jiřina. Důvod k jásotu neměla ani její kamarádka Slávka. Ta zase pro změnu marně hledala dvě stokoruny na společné kafe, které si včera nechala v zásuvce stolu.

„Někdo tady krade,“ shodli se zaměstnanci firmy. Začali podezírat jeden druhého, zkoušeli zloděje přistihnout a dopadnout. Nedařilo se. Věci se ztrácely dál. Nikoho nenapadlo, že pachatelkou by mohla být jejich nadřízená inženýrka Straková, která přišla do firmy nedávno.

Tato svobodná pětatřicetiletá žena už vystřídala řadu zaměstnavatelů. Teď seděla v jednom z pokojů svého bytu, jedla klobásky, popíjela sekt a z křesla zálibně hleděla na obývací stěnu s pootvíranými dvířky. Uvnitř se nacházelo její bohatství. Stovky tužek, desítky sešívaček, spousta nůžek. A taky rámečky s fotografiemi rozesmátých mužů, žen a dětí.

Inženýrka Straková ještě jednou přejela pohledem svou vzácnou kořist, pak se zvedla a šla k počítači. Napsat výpověď.

VYŠETŘOVÁNÍ VE TŘÍDĚ

V sedmé bé panovalo takové ticho, že by bylo slyšet upadnout i špendlík. Nenáviděná fyzikářka Stromečková přejížděla přísným zrakem z jednoho žáka na druhého.
„Tak kdo to udělal?“ prořízl hluboké ticho její nepříjemný skřehotavý hlas.
Sedmáci seděli bez hnutí, klopili oči a nadále zarytě mlčeli. Dokonce i upovídaný třídní sígr Koroptvička vypadal, jako by zčista jasna oněměl. V momentě, kdy jeho ohnivě zrzavá kštice přitáhla učitelčin zrak to dokonce vypadalo, že se začervenal.
„Ty o tom taky nic nevíš, Koroptvičko?“
Žák neodpověděl. Nehnul ani brvou. Jen jeho pohled se zaryl ještě hlouběji do lavice.
Fyzikářka vypadala, že jí došly síly. Šla k tabuli a otočila se k dětem zády. Po chvíli se došourala ke katedře. Na ní ležela příčina neúspěšného vyšetřování.
Papír ve tvaru kosočtverce, v jehož středu byla nalepená učitelčina fotografie. Taky kosočtvercová.

zamyšlení: HROZNÉ SNY

Bezpečně poznám, kdy už mám práce plné zuby, kdy jsem přepracovaný a hodně unavený. Podle snů. Najednou se mi o práci zdá. A nejsou to sny ledajaké, nýbrž podivné, divoké a nesmyslné. Chodím v nich do zaměstnání třeba po zuby ozbrojený, nebo naopak úplně nahý, mými kolegy bývají i upíři, vlkodlaci či úplně obyčejné pohádkové postavy. Například princezny, princové, králové a královny.

Jen pohádkový dědeček se jaksi ne a ne zjevit. Přepracovanost tedy jednoznačně poznám. Jenže většinou nevím, co s tím dělat. A tak čekám, až se zase všechno vrátí do normálního stavu. Ono to dříve či později přijde, mně se pak zdají sny normální. O lásce, touze, přátelích a jiných příjemných věcech.

DUSNO V KUCHYNI

Atmosféra v kuchyni byla tak hustá, že by se dala krájet. Markéta si promáčeným kapesníkem utírala střídavě uslzené oči a nos, hleděla sveřepě do země a vzlykala.

„Jak si mi to jen mohl udělat? Něco tak strašného? Jak jsi jen mohl?“

Její manžel Jiří se rozvaloval na gauči, spokojeně polykal tlusté krajíce chleba s olomouckými tvarůžky a zapíjel je vychlazenou lahvovou plzní. Mlčel. Tedy pokud se dá nazvat mlčením i hlasité mlaskání.

Markéta najednou nečekaně vyrazila směrem ke gauči. V půli cesty ji však spolehlivě zabrzdil manželův přísný pohled. Zastavila se a pokračovala ve výčitkách.

„Tohle se mezi slušnými lidmi nedělá. Přece jsme se dohodli. Co teď mám dělat? Jak budu před těmi ženskými vypadat?“ teď už brečela Markéta nahlas.

Jiří neodpovídal. Dál si hleděl svých krajíců s olomouckou pochoutkou a pěnivého moku ze západních Čech. Ať si ty baby trhnou, patří jim to, pomyslel si v duchu. Vždyť mně je tady dobře, dodal ještě sám pro sebe.

Na poslední chvíli totiž odmítl jít do hospody a vyklidit byt. Tím tentokrát narušil a možná dokonce znemožnil pravidelný dámský dýchánek, který Markéta organizovala pro své kolegyně z práce.

PONORKOVÁ NEMOC

Další příběh v brněnském hantecu. Včetně minislovníčku.

Všici gómó, co to „ponorková nemoc“ je. My sme ju jednó těžce lapli na dovolené. Nikdo už skoro nemluvil s nikým, zvlášť manželský páry, ty už se nemohly ani čut. Bylo mně tenkrát jasný, že se s tým musí něco ufachčit. A to čím spíš, tím líp.

Ta naša dovolená byla vlastně taková expedica po fanóšské krajině. A tak dyž sme se jednó přesóvali v kárách, a ty káry se tó ponorkovó nemocó přímo nadóvaly, vosvítil mě spásné nápad. Musíme ufachčit nejakó neskutečnó čurinu, keré se budó všici eště po moc jařinách lochčit. Trovna sem seděl za kolečkem a tak hlásím kamošovi, keré sicnil vedle: „Smoldo, nadešel čas rozehnat mraky a rozveselit partyju.“

A Smolda, protože to byl špicové borec, kévl na sóhlas, aniž eště věděl, vo co kráčí. A tak mu hlásím: „Stáhni si gatě a vystrč z vokna holó prdel!“ Smolda se na nic neptal a hned to zmákl. V ten moment sem přidal plyn a začal předjíždět našu kolonu. Poblikával sem u teho dálkovéma a brnkal na klakson. V ten moment nastal na té silnici takové tanec, že to vypadalo na těžký smyky do škarpy, jak se všici aji se šoférama lochčili.

Jeden fanóšské manželské pár, keré se zrovna mezi nás namotal, dokonce lehce vypochodoval do lánu zrovna rozkvetlé levandule. A ten Fanóš se lochčil, eště dyž z teho pola vyjížděl. Tak sme tenkrát se Smoldem nekompromisně zametli s tó sviňskó ponorkovó nemocó.

SLOVNÍČEK

ani čut ani cítit

fanóš Francouz

fanóšská francouzská

lochči smát se

Zdroj: Pavel Čiča Jelínek – Velká kniha podělávek

PŘÍHODY strýčka Příhody 2

Pozdní seznámení.
Jsem od přírody nesmírně plachý. Proto mi taky kdysi dělalo velké problémy seznámit se s nějakou ženou. Spolehlivě jsem se červenal, zadrhával, koktal, plácal nesmysly. Tím jsem každou svou potenciální oběť odradil. „Příhodo, Příhodo, takhle to dál nepůjde,“ promlouval jsem stále častěji sám k sobě. A pak začal hledat tu svou pěknou a správnou ženu do života prostřednictvím inzerátu.
Nabídek přišlo dost. Jedna mě zvlášť zaujala. Z dopisních řádků vyzařovala něha, porozumění, nechyběly ani city. Z fotografie na mě navíc hleděla andělská tvář olemovaná zlatými kadeřemi. Domluvili jsme si první rande – v cukrárně na náměstí okresního města. Dorazil jsem tam o dvacet minut dřív, abych si dal na kuráž dvojitý rum. Víla z inzerátu však nešla. Měla zpoždění. Pět, deset, patnáct minut. Nakonec to dělalo půlhodinu.
Vplula do cukrárny a neomylně zamířila k mému stolu. Já na ni nevěřícně zíral a vzápětí uslyšel: „Promiňte, že jsem přišla o něco později. Mrzí mě to.“ Můj rum na kuráž udělal své. Plachost byla ta tam, když jsem na ni vypálil: „O něco? Vy jste měla přijít tenkrát, když vám dělali tu fotku!“

NA BŘEHU ČÍHALA SMRT

V nesprávnou chvíli na nesprávném místě. I tak se dá přijít o život.

Člověk se domluví spíše s cizími než s vlastními, ulevoval si padesátiletý horník František Kazda cestou od svého bratra. Nepohodli se. Nebylo to poprvé, poslední dobou mezi nimi docházelo k půtkám stále častěji.

Vykašlu se na něho, už za ním nepůjdu. Ať si tam žije jako kůl v plotě, rozhodl se havíř a přidal do kroku. První domky rodné vísky měl na dohled. Hostinec, do něhož mířil, se nacházel hned za nimi. Po letmém pohledu na hodinky ještě zrychlil: Tchán už tam určitě sedí, zase bude bručet, kde jsem tak dlouho.

Moc nebručel. „To je dost, že už jdeš,“ prohodil pouze a věnoval se sklenici pěnivého moku. Ani Kazdovi nebylo do řeči. Chvíli svorně mlčeli, pak už to horník nevydržel: „Dneska jsem s Petrem skončil. Vyčítá mi kdeco, málem i manželku. Jako kdybych já mohl za to, že jemu utekla. Chlastá. Já chlastám taky, ale problémy nemám, nikomu nic nevyčítám.“

„Co máš z toho,“ mávl rukou starý. „Každý jsme nějaký a Petra to časem přejde.“ František Kazda byl jiného názoru, ale tchánovi neoponoval. Když kolem půlnoci přišli na dvorek domku, v němž žili, rozhlédl se havíř po květnové obloze: „Dneska je tak hezky, že se mi ani jít spát nechce.“ Popřál tchánovi dobrou noc a vzdálil se.

„Chlap jeden, kde se zase toulá?“ zanadávala si jeho manželka po druhé hodině v noci, když se probudila a zjistila, že jejího muže není. Šla ho hledat. K řece, k přívozu, kde měl své oblíbené místečko. Tam často chodíval, hlavně v noci, vysedával pod stromem, pokuřoval, přemýšlel, pozpěvoval si.

Jenže tentokrát tam nebyl. Ani nikde poblíž. Marně volala, křičela. Po půlhodině to vzdala. „Až se vrátí, dám mu co proto,“ zařekla se.

***

Horník se ale nevrátil. Vyděšená manželka přiběhla před polednem na policii: „Ztratil se mi manžel, nepřišel domů.“ Dostalo se jí ujištění, že manžel se mohl někde zatoulat, určitě se objeví. „Mám strach, jestli se třeba neutopil,“ zavzlykala nešťastná žena. Policista si všechno zaznamenal. „Jestli se nevrátí do večera, dejte nám vědět. Pak vyhlásíme pátrání,“ řekl.

Horníka Kazdu našli po čtyřech dnech. Ve vodě. Vzápětí vyšlo najevo, že má na hlavě pět ran. Všechny na levé straně. Jak ukázala pitva, v plicích mrtvého voda nebyla. Podtrženo a sečteno: v okamžiku, kdy se ocitl v řece, už nežil. Tedy vražda.

***

Kdo to udělal? Proč? A kde? Odpověď na poslední otázku na sebe nenechala dlouho čekat. Pečlivá prohlídka místa, na němž Kazda s oblibou sedával, ukázala mnohé. Kmen stromu skrýval stopy krve. Specialisté objevili na kůře také vlasy. Kapky životodárné tekutiny byly nalezeny i na zemi. Směrem od stromu k řece. K místu, kde jsou zakotvené loďky. Jedna z nich, vytažená na břeh, byla přivázaná k vedlejšímu stromu. Očko řetězu však někdo zcela nedávno nařízl pilkou na železo.

Kriminalisté chodí, vyptávají se. Dozvídají se věci se zločinem související, ale i takové, které – alespoň na první pohled – s ním nemají nic společného. K nim patří i skutečnost, že během noci, kdy Kazda zmizel, někdo u přívozu ukradl dvě loďky. Našly se o tři kilometry po proudu řeky dál. Potopené, s proraženými dny. Nemůže to mít nějakou souvislost s vraždou? Případně jakou?

***

Vesnice byla toho případu plná. „Kdopak mu to jen mohl udělat?“ ptali se chlapi v hospodě. „Jestli to nebyl ten jeho brácha. Neměli se rádi, pořád se hádali,“ uvažoval kdosi. Kriminalisté zjistili, že nikdo z rodiny pachatelem být nemohl. Kdo tedy? Nějaký pytlák, jehož Kazda přistihl? Někdo jiný, cizí? Náhodný kolemjdoucí? Vzniká seznam lidí z okolí, kteří mají na svědomí nějaké pytláctví nebo krádež. V seznamu se objevují i takzvaní tuláci. Jde asi o třicet lidí. Je mezi nimi vrah?

Expertízy prokázaly, že Kazda seděl před smrtí u stromu. Všechny údery na jeho hlavu dopadly zleva. Pachatelem je tedy nepochybně levák. V seznamu podezřelých je jenom jeden: jedenatřicetiletý horník Karel Zezula. Kazdův dobrý známý. Pytlák a zloděj.

„Pane Zezulo, víte, proč jsme si vás předvolali?“ zeptal se ho kriminalista. Oslovený znejistěl. Když došla řeč na nedávno vykradenou chatu geologů nedaleko od vesnice, znatelně se mu ulevilo. Nebo se to kriminalistovi jen zdálo? Zezula čin přiznal – bez vytáčení. Jeho alibi na noc, kdy zemřel František Kazda, však bylo víc než chatrné: „Před půlnocí jsem si chystal u řeky nádobíčko na ryby, asi půl kilometru od přívozu. Kolem jedné jsem šel domů. Frantu? Toho jsem tam neviděl.“

Trvalo dlouho, než se přiznal. Šel si prý pro dvě loďky. Chtěl je rozmontovat a postavit z nich pramici. Když se dal do díla, všiml si ho Kazda. „Sbal se a táhni, nebo uvidíš,“ zařval na mě – vypověděl Zezula. Jeho známý prý byl opilý, chytil ho pod krkem a začal škrtit. „Proto jsem ho párkrát bouchl klackem po hlavě. Spadl na zem, já začal zmatkovat. Hodil jsem ho do vody.“ Jenže něco nehrálo. Rány na hlavě mrtvého nemohly být způsobeny klackem. Šlo o něco tvrdšího, ostřejšího. Zřejmě pilku. Navíc pachatel nemohl stát před obětí, ale byl za ní.

Jaká tedy byla pravda? Zezula už loďky ukradl. Nadělal do nich díry, počítal s tím, že zůstanou u dna řeky někde po proudu. Když dílo dokončil, zjistil, že u jednoho ze stromů někdo sedí. Sedí a pozpěvuje si. Určitě mě viděl – napadlo ho okamžitě. Vzápětí, při svitu měsíce, muže poznal. Ten mě udá, letěly Zezulovi myšlenky hlavou.

Bleskově se rozhodl pro akci: zezadu se ke známému připlížil a několikrát ho pilkou udeřil zpoza stromu do hlavy. Zbývalo jediné: hodit ho do vody.

MUŽI SE DĚLÍ NA HORŇÁKY A DOLŇÁKY. KTERÝCH JE VÍC?

O univerzálech se mlčí. Existují vůbec? Seděli jsme s mým svobodným třicetiletým kolegou z práce v klubu, do něhož chodíme na oběd snad odnepaměti. Jenže tentokrát s ním evidentně nebylo něco v pořádku. Pořád klopil hlavu, nezvedal ji a neustále se rádoby nenápadně ohlížel kamsi do uličky mezi stoly. Komu by to nebylo divné?
Po nějaké době jsem to už nevydržel. „Jsi dneska nějaký zvláštní. Co je s tebou?“ zeptal jsem se ho. Aniž by tu svou hlavu zvedl, zakroutil s ní a odpověděl: „Co by bylo. Nic. Ale pokud sis nevšiml, mají tady novou servírku. A jestli jsi to ještě nezaznamenal, tak já jsem typický dolňák. A ona jednoznačně můj typ,“ prohlásil kolega nadšeně. S pusou plnou řízku a bramborového salátu.
Tentokrát jsem zakroutil hlavou já. Můj pohled dosud průběžně mířící do zcela jiných partií nové mladé servírky pak sklouzl o něco níž. V tu chvíli jsem v duchu svého kolegu omluvil. I tam toho totiž měla víc než požehnaně. Taky mě napadlo: je mezi muži víc dolňáků nebo nás horňáků?
A co třeba takoví univerzálové? O těch se kupodivu nějak nemluví. Že by neexistovali? Tomu nevěřím. Možná se jen drží známého hesla, že hrdinové mlčí.

zamyšlení: VADÍ NEVADÍ?

Nevím proč jsem si tuhle najednou vzpomněl na poměrně oblíbenou hru Vadí nevadí. Možná proto, že jsem ji naposledy hrál už hodně dávno, snad někdy v pubertě nebo krátce po ní. Ve smíšené partě jsme my kluci vymýšleli co nejzáludnější otázky, abychom se pak mohli kochat odkládáním fantů v našich očích tolik přitažlivých děvčat. Po náušnicích, prstýncích a jiných drobnostech pak přicházely na řadu punčocháče a jiné části oděvu. Bylo to dráždivé, vzrušující a pro nás puberťáky moc přitažlivé. Později tuto hru vystřídala takzvaná flaška. Ale to už je úplně jiná kapitola.

PŘÍHODY strýčka Příhody

Zákaz kouření. A nejen toho...

Jmenuji se Příhoda. Miloš. Jestli jsem něčím zajímavý nebo výjimečný? Nevím o tom. Ale stejně jako kdokoli jiný denně zažívám situace, o něž bych se chtěl s někým podělit. Co vám mohu za vaši trpělivost slíbit? Trochu smíchu a možná i pláče, případně oboje najednou. Nebo taky možnost si do sytosti a hezky nahlas zanadávat, že jste se mnou ztratili drahocenný čas a zklamali jste se.

Tak jako se já včera zklamal v takovém malém krámku. Za pultem stál sympatický prodavač a já dostal chuť na dobrý voňavý doutník. „Prosím, jen si poslužte. Vyberte si sám,“ ukázal ten dobrý muž směrem k příslušnému regálu. Tak jsem se obsloužil a chystal se, že si tam tu dobrotu hned zapálím. „Zadržte,“ zakřičel najednou prodavač. „Tady se kouřit nesmí!“

Přiznám se, že mě to zaskočilo a taky dost rozčílilo. Nehodlal jsem však prodat svou kůži lacino. „Proč, když tady ty doutníky prodáváte?“ udeřil jsem na přísného muže. Toho to ale z míry nevyvedlo. „Milý pane, my tady prodáváme taky toaletní papír,“ odpověděl mi s kamennou tváří.

zamyšlení: DĚDEČEK HŘÍBEČEK

Potkávám ho často. Cestou do práce. Začal jsem mu říkat dědeček Hříbeček. Netroufám si odhadnout, kolik je mu let, ale určitě hodně. Neměří víc než metr šedesát, malými krůčky cupitá na svých krátkých nožkách, hlavu hustě porostlou šedivými vlasy trčícími do všech stran nosí hrdě vztyčenou vzhůru.
S kulatými brejličkami na nose hledí přímo před sebe a pokaždé vypadá, jako by někam spěchal. Vypadá to, že má jen dvoje oblečení a stejný počet bot. Na léto a na zimu. Kolikrát mě už napadlo, kdo to vlastně je, jak žije, co dělával dřív. Dědeček Hříbeček pro mne zůstává obestřený jakýmsi tajemstvím. A tak to taky zůstane. To vím.

NA KOLEJÍCH PŮSOBIL VETŘELEC

Neobvyklý případ. Dějištěm se staly vysokoškolské koleje.

Na policisty se jednoho dne obrátil vedoucí brněnských vysokoškolských kolejí. „Informoval o muži, který s největší pravděpodobností neoprávněně využívá jeden z pokojů v areálu,“ uvedl policejní mluvčí. Dodal, že kriminalisté v průběhu vyšetřování podezření vedoucího potvrdili.

Šestadvacetiletému muži původem z Uničova se podařilo získat klíč od jednoho z pokojů. Obdržel jej od studenta, který už své působení na univerzitě ukončil.

„Přicházel dopoledne, kdy byl pokoj prázdný. Používal sociální zařízení a pokaždé se tam vyspal. Nebyl přitom studentem, neměl ke škole ani žádný jiný vztah,“ konstatoval mluvčí. Sami studenti i pracovníci kolejí po čase pojali podezření, že zmíněný pokoj navštěvuje někdo cizí. Na vetřelce si počíhali.

Přistihnout záhadného cizince se jim podařilo krátce před sedmou hodinou ráno. Neváhali a přivolali policisty. Hlídka podezřelého zadržela a převezla ho na služebnu. Policejní komisař zahájil stíhání šestadvacetiletého muže pro trestný čin porušování domovní svobody. Trestní zákon umožňuje za tento skutek uložit peněžitý trest nebo až dvouleté odnětí svobody.

Studenti nad zmíněným případem jen nechápavě kroutí hlavami. „Proslýchá se, že se s kolejemi různě kšeftuje. Ale mezi studenty. Aby někdo ze školy odešel a prodal klíč od pokoje někomu úplně cizímu, to by mě v životě nenapadlo,“ vyjádřila se k případu dvacetiletá studentka univerzity.

POSAĎTE SE. MÍSTA JE TU DOST

Koukám, že jste přišli v předstihu. Nemohli jste se dočkat? Nevadí. Všechny vás tu vidím moc rád. A nikdo snad strádat nebude.

Stěhoval jsem, vymýšlel, několikrát to tady přestavoval, natíral, leštil a při tom všem se hlavně pořád moc těšil na vás. Známé, méně známé i ty zatím úplně neznámé. Na spřízněné duše, čtenáře, kamarády a přátele, bez nichž by žádný blog nebyl tím správným blogem. Jsem z toho všeho dost utahaný, ale mám ohromnou radost, že jste se objevili a nezapomněli na mě.

Co vám nabízím? Kromě pohodlných zelených křesílek a příjemného teplíčka nekuřáckou i kuřáckou (sleduješ, Maglisko?) část, taky uklidňující pohled do akvária i vzrušující na Eiffelovu věž (možná se jednou společně podíváme i opačným směrem – z jejího vrcholku dolů). Jak už jste určitě zaregistrovali, nechybějí ani fotografie a videa. A hlavně: kromě už starších textů jsem vám připravil pohoštění v podobě nových článků (viz níže).

Na dárky pro hostitele zapomeňte. Jediné, které přijímám, mohou být v podobě slov o tom, co se vám tady líbí nebo nelíbí. Nebo taky o tom, co tu postrádáte, o čem byste rádi četli.

Jsem skutečně rád, že vás mám. V onom uplynulém týdnu jste mi chyběli. Moc se mi stýskalo. JARDA

ŽÁRLIVEC MĚŘIL I TOALETNÍ PAPÍR

Žárlivost vede některé lidi k neuvěřitelným činům.
Ferda Zrnéčko nebyl špatný chlap. Mysleli si to o něm kamarádi, kolegové v práci i sousedé v baráku. Manželka Markéta si tím už tak jistá nebyla. Dělal jí totiž ze života peklo. Svou až neuvěřitelnou žárlivostí.

Jako by v něm každým rokem košatěla a sílila. Bylo to k nevydržení. Žárlivcova vynalézavost neznala mezí. Pravidelně své ženě prohrabával prádlo ve skříních a hledal tam jakékoli stopy po milenci. Zkoumal manželčiny použité kalhotky. Nezanedbával ani Markétin mobilní telefon. Jednou v něm našel smsku se vzkazem: BYLO TO MOC PRIJEMNE. JIRKA. Zezelenal, pak zrudl, zfialověl a možná i trochu zmodral. Byl vzteky bez sebe.

Když předložil jasný důkaz o milenci manželce, ta se jen usmála: „Ten tvůj údajný milenec je kamarádka Jiřka. Je dlouhodobě nemocná, tak jsem ji byla navštívit.“ Ferdu však stejně nepřesvědčila. Dál doma důsledně slídil, ze zaměstnání ženě telefonoval na pevnou linku, aby se ujistil, zda je už doma. Z falešné emailové schránky jí psával jménem neznámého ctitele dopisy, zval ji v nich na rande a sledoval, jak se jeho žena zachová.

Pak jednou přišel s dalším trumfem v ruce. Doslova. Mával před manželkou rolí toaletního papíru a vykřikoval: „V poslední době nějak rychleji ubývá. Měřil jsem to. Za tebou sem musí někdo chodit, jinak to není možné.“

Žena mlčela. Co se na to taky dalo říct? Na druhý den vyprávěla o Ferdově zatím posledním žárlivém výstupu kamarádce v práci. „Já už to s ním nevydržím. To se nedá,“ postěžovala si. Zkušená kolegyně Markétu vyslechla a pak pronesla: „Milá zlatá, na to je asi jen jediný lék. On by potřeboval milenku, pak by ti dal pokoj.“ Neměla pravdu. Ferda totiž milenku už několik let měl. A právě proto si myslel, že jeho žena je na tom stejně.

PATNÁCTILETÝ ŠIKANOVAL ŽÁKY. JEDNOMU HROZIL SMRTÍ

Ve škole se někdy dějí hrůzostrašné věci.

Násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci. Výtržnictví, omezování osobní svobody, loupež, vydírání. Krádež a dokonce také pohlavní zneužívání. Všechny tyto skutky měl na svědomí teprve patnáctiletý hoch z Brna.

Dvanáct trestných činů spáchal na sedmi žácích nebo spolužácích. „Jednalo se o žáka deváté třídy jedné ze základních škol. Na problém nás tenkrát upozornil její ředitel,“ vzpomíná na případ bývalá policejní mluvčí. Z už zmíněných dvanácti skutků, které jsme tehdy školákovi prokázali, byl jeden horší než druhý,“ dodává dřívější policistka.

Nad počínáním mladého násilníka zůstával a zůstává rozum stát. Jednoho z žáků například chytil u zábradlí, popadl ho za nohy a v třímetrové výšce ho držel hlavou dolů. Vyhrožoval, že svou oběť pustí. Jinému chlapci zase hrozil zabitím. „Stát se tak mělo v případě, že hoch od něho nekoupí za tři sta korun boxer. Vystrašený žák tak učinil, ale později o boxer stejně přišel. Mladý pachatel si jej totiž nakonec vzal násilím stejně zpátky,“ zavzpomínala žena.

Ve výčtu trestných činů patnáctiletého pachatele nechyběl ani případ, kdy jinému stejně starému žákovi vytrhl z ruky mobilní telefon za tři tisíce korun. Přístroj mu vrátil teprve poté, co od okradeného vyinkasoval padesátikorunu. Násilník také pořezal dalšího školáka nožem.

Ani to nebylo ještě všechno. V seznamu násilníkových skutků figurovalo rovněž sexuální obtěžování patnáctiletých a šestnáctiletých školaček. Pachatel děvčata pevně držel, nedal jim šanci uniknout, a osahával je na intimních partiích.

„S tak rozsáhlým a intenzivním případem šikany jsme se v Brně předtím nikdy nesetkali. Nemohu na něj zapomenout dosud,“ říká bývalá policistka.

zamyšlení: MALÁ SOBOTA

Už je to hodně dávno. V hospůdce, kam jsme chodívali pravidelně na oběd, s námi často sedával jistý řemeslník. Jídlo pokaždé spláchl několika pivy, zpátky do práce nijak nespěchal. V pátek už vůbec ne. Zastával teorii, kterou uplatňoval v praxi: „Pátek je jakási malá sobota. Dopoledne něco málo udělám, v poledne posedím u pivečka s kamarády, pak se jdu do práce převléknout a vyrážím vstříc víkendu.“
Časy se pravda změnily. Ale změnili se taky někteří řemeslníci?

STRAŠENÍ

Povídka v brněnském hantecu.

Ten borec se vyžíval ve strašení. Jednó chcel postrašit děcka, kerý lágrovaly na zahradě ve stanu. Nachystal si vyřezanó dyňu, že do ní mázne večer svíčku a děcka vyleká. Že pré jim pak za to dá bobříka odvahy. Na tu dyňu si ale potmě šlápl a tak hledal náhradu.

Napřed si dal na řepu koš, ale voni v něm měli vodpoledne ježka, takže byl plné blech. Nakonec tedy splašil staró plechovku, do kerý ufachčil lochny jako do tý dyně. Pak nachystal svíčku a plížil se k temu hangáru, kde byly ty děcka. A u teho fňukal jako hyena, aby děcka vykókly, co se děje. Nakonec hodil blesk, zapálil tu svíčku a mázl ju do plechovice. Ty děcka se tenkrát všecky posraly strachem, protože takovó prdu eště neslyšely. Hára a vobočí ten borec neměl, protože ta plechovka, jak ráno zjistil, byla vod acetonu.

Svó stařku jednó postrašil taky. Von chcel totiž zjistit, jestli vo něho eště stojí a jestli mezi nima všecko probíhá jako zamlada. Stařka byla u sósedů na kafisku a von natíral rýnu. A furt špizoval, kdy se bude z teho plku vracet. A jak zgóml, že se lóčí a klape zpátky, tak položil žebřík na zem, vedle rozlil trochu červenýho laku s kerým natíral, praskl sebó řepó k tý červený lóži, zatáhl rolety, zatajil dech a lehce vyplázl jazyk. Byl z něho tuháč jak vyšité.

Stařka vklózla na dvorek, špizla na pohromu, hópla k němu a úpěla jak Viktorka: „Pavli, proboha, co se ti stalo?“ Už se asi viděla, jak sama živí pět harantů. Pavli v ten moment, dyž měl důkaz, že vo něho eště stojí, votevřel augle, sedl si a hlásil: „Nic, já sem tě chcel jen tak vystrašit.“ V ten moment kópil takové granát, že se znovu svalil. Muhammad Ali by mu takovó pecku nedal. A jak tam ležel, uslyšel: „To mně už nikdy nedělé!“

SLOVNÍČEK:

haranti děcka

kópit granát dostat ránu

tuháč mrtvola

zatáhnót rolety zavřít oči

Zdroj: Pavel Čiča Jelínek – Velká kniha podělávek

NOCÍ KRÁČELA SMRT

Alkohol je špatný rádce. Předlistopadový krimipříběh.

Ráno padla na město mlha. Pouliční světla už zhasla a pod okny domu zbyla jen vážná šeď dne. Vážná jako smrt. Jan Daniel si protřel dosud ospalé oči a jen nerad se vzdal příjemného tepla lůžka. Žízeň však byla silnější. Když ji uhasil, zamířil zpátky do pokoje. „Hano, vstávej,“ vyzval v ten předvánoční den svou čtyřiatřicetiletou družku. Neměla se k tomu. Po chvíli zavolal znovu, silněji. Zase marně. „Tak sakra budeš konečně vstávat?“ přiskočil a zacloumal s ní.

Zbytečně. Hana Sršilová byla mrtvá.
***
Začalo to před třemi roky. Tu ženskou znám, napadlo Jana Daniela, když před sebou v jedné z brněnských ulic spatřil povědomou tvář. Kde jen jsme to spolu dělali? – snažil se rozpomenout. Ále, vždyť je to jedno, mávl rukou. Všiml si totiž podstatnější věci: ti dva muži, kteří ženu doprovázeli, ji někam vlečou.

„Nechte ji,“ zasáhl. K jeho překvapení neprotestovali. Proč, to zjistil vzápětí: Hana Sršilová sotva stála na nohou. Byla opilá, neustále cosi mumlala, ale rozumět jí nebylo jediné slovo. Jak se jmenuje, zjistil až ráno.Tehdy se představila, hned nato svému hostiteli nabídla: „Cikánečku, zůstanu u tebe. Chceš?“

Neodmítl. Nedávno se rozvedl, nepřítomnost ženy v bytě byla znát. Té, která teď seděla před ním, všechno po pravdě řekl. Začal velkým počtem svých známostí, mezi nimiž byla samá bílá děvčata a jen jediná Romka. Pokračoval manželstvím, z něhož vzešli dva synové. Pavla, jak se jeho bývalá jmenovala, byla tělesně postižená – epileptička s částečně ochrnutou rukou a nohou.

„Kams dal oči? Ty, zdravý chlap?“ divili se jeho příbuzní a známí. Manželčin otec, ředitel, se nedivil. S manželkou dávali Janovi nepokrytě najevo, že jejich jediná dcera si mohla – a měla – vzít někoho úplně jiného.

Pravda, sem tam ji uhodil. Když neposlouchala. „Vždycky pak utekla k mamince a dělalo jí dobře, když jsem si tam pro ni přišel a odvedl ji zpátky domů. No vidíš, vydrželo nám to šestnáct let. Rozvedli jsme se kvůli blbosti. Hádce, jaký dárek koupíme k narozeninám tchýni,“ vyprávěl Daniel Haně.

Tu to moc nezajímalo. Bylo pro ni podstatné, že má kde bydlet. Právě se totiž rozváděla. Aspoň si nemáme co vyčítat – pomyslela si. Nahlas se ale tuhle myšlenku říct neodvážila.
***
Žili spolu a jejich pracovní morálka připomínala dubnové počasí. Byla stejně tak proměnlivá. Především Sršilová stále častěji střídala zaměstnání, až nakonec přestala pracovat úplně. O to víc pila. Kdo by v ní hledal bývalou aktivní sportovkyni?

„Za to může Sršil, to on mě naučil chlastat,“ tvrdila svému druhovi, který už odmítal alkohol pro ni platit. „A za to mu ještě svěřili do péče naše děcko,“ dodávala Hana.

„Půjdeš na léčení,“ rozhodl jednoho dne Daniel. „Taky jsem tam byl. Pít jsem sice nepřestal, ale od té doby aspoň nedělám binec a už se taky nervu,“ narážel na svých dosavadních třináct pobytů na záchytce a čtyři podmíněné tresty za rvačky a ublížení na zdraví.

Co řekl, prosadil. Dvakrát se spolu se Sršilovou objevil v ordinaci. Víckrát se mu však družku na ambulantní léčení přivést nepodařilo. „Jak myslíš. Když nechceš, tak půjdeš z domu,“ sdělil jí rezolutně. Několikrát ji skutečně vyhnal. Pokaždé se vrátila.

„Žádné peníze ti nedám, prochlastávat je nebudeš,“ byl neoblomný alespoň v něčem. Jeho družka si je tedy obstarávala jinak. Prostřednictvím svého těla. Třikrát ji při tom Daniel přistihl. Dotyčného kamaráda vyhnal, s Hanou si to vyřídil tak, jak byl zvyklý. Ručně.

„Nebuď směšný,“ pověděl jednou Janovi u piva kamarád, jemuž se svěřoval s problémy týkajícími se Hany. „Víš, jak jí říkají U zvonu? Gulášovka. Jo, a ještě něco. Když nemá prachy na chlast, pije okenu. O tom jsi věděl?“

Daniel zbledl, oči se mu zúžily vztekem. Kdesi uvnitř v sobě měl už nějakou dobu hlubokou jizvu. Ta se teď ještě prohloubila.
***
Kalendář ukazoval pátek, šestnáctého prosince.

Jan Daniel po ránu dlouho neuvažoval: zítřejší svatba synovce Pavla je dost pádným důvodem, aby se na ni pořádně připravil, aby dnes nešel do práce. „Půjdeš mě omluvit,“ přikázal Haně. Ta z cesty do stavebního podniku nadšená nebyla. „Mám ti pomoct?“ napřáhl Daniel pádnou ruku, o které už věděla své. Raději se oblékla a odešla.

Hodiny v té chvíli ukazovaly pár minut před dvanáctou. Jejich ručičky ukrajovaly pravidelným tempem ze zbytku dne. „Kde jen může tak dlouho být?“ přemýšlel odpoledne, večer i pozdě v noci Daniel. Usnul, aniž by se jejího návratu dočkal.
***
„No konečně,“ řekl si, když se do ticha, panujícího v sobotu dopoledne v bytě, zařízl ostrý zvuk zvonku. „Teď mi to všechno pěkně vysvětlíš.“

Za dveřmi však stál synovec Pavel. „Jdu si pro tebe, abys tu mou svatbu třeba nezmeškal,“ vysvětlil svůj nečekaný příchod. „Obleč se a vyrazíme,“ pobídl strýce. O Sršilové nepadlo jediné slovo. O něco později Daniel pochopil, proč. Slavila už od časného rána v bytě svatebčanů. „Kdes byla?“ udeřil na ni.

„Kde by...spala jsem u našich známých...u Římalů,“ soukala ze sebe prostřednictvím už málo ohebného jazyka. Lesknoucíma se očima hleděla kamsi do rohu místnosti. „Jen aby,“ zapochyboval její druh, ale plně se oddal oslavám.

Přibývalo vypitého alkoholu, přibývalo veselí. Mnohým přítomným to rozvázalo jazyk. Mezi zpěvem a tancem se povídalo o všeličem. Taky o ženách. „A jak se mají paroháči?“ ozvalo se v místnosti pojednou. Nebylo pochyb: otec ženicha ta slova adresoval Janu Danielovi.

Ve vypjatých situacích obrůstají i obyčejná slova ostny a krutě zraňují. Natož takováhle, navíc pronesená v přítomnosti mnoha posluchačů. „Dej si bacha,“ řekl ledovým hlasem adresát. „Nerozčiluj se, však to zůstalo doma, ona u nás byla přes noc jen s Vojtěchem,“ smál se dál švagr. „Jen s Vojtěchem,“ opakoval jméno jednoho ze čtyř Danielových bratrů a sedmi sourozenců. Bratra o šest let staršího.

„Hano, domů!“ rozhodl okamžitě Jan a odebral se s družkou do svého bytu, nacházejícího se jen o pár desítek metrů dál. Tam začal výslech.

„Spala jsi s ním? Chci slyšet pravdu!“ Sršilová všechno popřela. „Výprask si stejně zasloužíš,“ zdůvodnil pár facek, které jí dal. „Na svatbu už nepůjdeš, vypereš moje kalhoty, které sis bez dovolení vzala a zašpinila je,“ uložil družce. Sám se mezi svatebčany vrátil.

Švagr tam od svého tvrzení neustoupil. Daniel vypil nepočítaně piv a taky asi dva litry vína. Kolem šesté večer se vydal domů. Na kontrolu. Hanu našel u televize. „Nepereš? Nepracuješ?“ Zbil ji znovu. „A teď půjdeš se mnou. Chci vědět, jak to všechno bylo.“

Bratr Vojtěch se po pronesené otázce jen ušklíbl. „Jestli jsem s ní spal? Spal. A co má být?“ Daniel zatnul zuby. Snažil se nedat na sobě znát, jak ho ta slova ranila, jak ho ponížila. Nechtěl však dělat ostudu.

Zato před půlnocí, po návratu domů, v něm zlost vzkypěla znovu. Naplno. „Potupilas mě, ponížila před celou rodinou, nic jiného si nezasloužíš,“ vykřikoval a bil Sršilovou rukama, násadou od smetáku, nešetřil ani kopanci. Rozbil jí o hlavu dřevěnou kuchyňskou židli, vyplácel ji naplocho těžkou mačetou, kterou měl doma na štípání dřeva. Soused za tenkou zdí pavlačového domu zesílil zvuk u televizoru.

Pak se Daniel alespoň trochu uklidnil. Oba ulehli do postele. „Tohle už ti neodpustím. Zítra půjdeš z domu. Tentokrát definitivně,“ upozorňoval Sršilovou, vzlykající do polštáře. Až k ránu se neprovzlykala. Vyhnání z domu se nedočkala.

Případ ohlásila na policii Danielova sestra, které se plačící Jan svěřil. Před vyšetřovatelem sedával zlomený osmatřicetiletý muž, který se poprvé v životě dostal za bránu věznice. Za ublížení na zdraví s následkem smrti na sedm a půl roku.

BABIČKO, NĚKDO PO MNĚ STŘÍLÍ!

Osmiletá holčička se na dětském hřišti najednou chytla za ruku. A pak se bolestí rozplakala.

„Terezko, neseď pořád u toho počítače. Venku je hezky, půjdeme na hřiště,“ vyzvala svou osmiletou vnučku babička. Dítě tím sice moc nadšené nebylo, ale poslechlo. Nemohlo tušit, že už za necelou půlhodinu na ně čeká drama.

Žena si na lavičce otevřela knížku a sem tam pohledem zkontrolovala dítě na prolézačkách. Najednou uslyšela jakési podivné zvuky. Co to? Jako by tady někdo střílel ze vzduchovky, napadlo ji. Vzápětí Terezka vykřikla, chytla se za ruku a seskočila z prolézačky. Začala plakat. Vystrašená babička se k ní rozběhla a uviděla na dívčině paži oděrku. Okamžitě přivolala strážníky.

Uniformovaní muži zjistili, že z nedalekého okna skutečně někdo střílel. Naštěstí ne ze vzduchové zbraně, nýbrž plastovými kuličkami z dětské pistole běžně prodávané v obchodech. Střelkyněmi byly dvanáctiletá dívka a její o rok mladší sestra. „Pistoli si vypůjčily od bratrů,“ řekla strážníkům jejich matka. „Teď se obě zamkly v pokoji a nechtějí s nikým mluvit. Ani se mnou,“ dodala. Prý by se rodině zraněné školačky ráda omluvila, jenže neví, kdo to je.

Tato střelba v Brně skončila poměrně dobře. Zarážející však je, že nebyla žádnou výjimkou. Jen od letošního ledna oznámili lidé v největším moravském městě podobných případů už šest. Děti střílely ze vzduchovky z oken nejen v okrajových částech, ale dokonce i v centru. „Měli jsme případ, kdy dítě přišlo po ráně ze vzduchové pistole na vzdálenost osmi metrů o oko,“ konstatovala brněnská soudní znalkyně.

Renomovaná psycholožka specializovaná na děti a mládež zase tvrdí, že příčina je zcela jasná: násilí bývá bohužel prezentováno jako běžná součást života. „Děti to vnímají a takové chování napodobují. Vidí to nejen u dospělých, ale především v televizi a v počítačových hrách,“ podotkla psycholožka.

HOLKA K NAKOUSNUTÍ

Krimipříběh, který se skutečně stal.

Dívka kráčející po šedivé asfaltce se zachvěla zimou. Vděčně zavzpomínala na seník, v němž strávila právě končící noc, a přidala do kroku. Sakra, to není možné, tudy snad nic nejezdí, poněkud znervózněla po několikaminutovém pochodování. Když se konečně dočkala a zamávala na blížící se náklaďák, stejně jí to nebylo nic platné. Řidič na ni z výšky své kabiny pohlédl sice se zalíbením, ale nezastavil.

Podobně se jí vedlo i v dalších dvou případech. Ti chlapi jsou snad slepí nebo co – přemítala sedmnáctiletá Zuzana. Zastavila se a vyzkoušela jakousi sexy pózu. Zabrala hned napoprvé. Zakrátko před ní zaskřípěly brzdy naleštěného žigulíku, mžiku se pohodlně uvelebila na předním sedadle. „Tak kampak to bude, madam?“ následovala otázka přibližně čtyřicetiletého řidiče.

Zarazila se. Bylo jí to vcelku jedno. „Do Brna, do Brna jedu,“ zareagovala po chvilce zaváhání a zadoufala, že tahle silnice nevede opačným směrem. „Máš štěstí,“ uklidnil ji řidič. „Jedu tam taky, aspoň nebudeš muset přesedat,“ pokusil se o vtip. Zapnul přehrávač, z něhož se vylinuly tóny jakéhosi slaďáku. Nějakou dobu mlčel a poočku si pohlednou mladou spolucestující prohlížel.

„Vypadáš, jako bys spala někde v seníku,“ snažil se rozbřednout debatu. Neodpověděla. Vytáhla hřebínek a začala se česat. „Fakt by ses měla dát do pořádku, jinak tě seberou hned na prvním rohu,“ zasmál se. Ani tentokrát se nedočkal Jakub Rozrazil od Zuzany odpovědi. Ruku ze stehna, kterou jí tam mezi řečí jakoby mimochodem položil, však neodstrčila. Ještě by ji mohl vysadit, a to teď, po desetidenním potulování, které následovalo po útěku z pasťáku, nemohla potřebovat. Nakonec za všechno se platí, říkala si.

Žigulík polykal další kilometry silnice. Cílové město se nezadržitelně blížilo. Řidičova ruka byla čím dál smělejší. V prvních brněnských ulicích se však stáhla. „Tak kde tě mám vysadit?“ zaznělo v autě do příjemných tónů hudby. Zuzana se polekaně rozhlédla kolem. Pojednou v ní začal hlodat červíček strachu.

„To je jedno,“ řekla přiškrceným hlasem. Rozrazil pokrčil rameny a vedl dál svůj vůz houstnoucím městským provozem. Dívka se plaše rozhlížela. !Kam to jedeme?“ zeptala se po chvíli. „Myslím, že na policii. Co tomu říkáš?“ tvrdě zaútočil řidič. „Nechci mít žádné oplétačky,“ dodal.

Krve by se v ní nedořezal. „Ne! Prosím vás ne. To nedělejte. „Co byste z toho měl?“ Jakub Rozrazil se spokojeně pousmál. Dívčinu situaci odhadl dobře. Proč na tom nevydělat? Rozhodl se k akci. „Víš co, ty mi teď řekneš o co jde a já ti pak možná něco nabídnu. Souhlasíš?“ Přikývla. Povyprávěla mu o útěku z dětského domova, za svobodou.

„Dobrá. Neprásknu tě. Vezmu tě k sobě do baráku. Bydlím v něm sám, postarám se o tebe. Ale zadarmo to nebude. Mou péči si odpracuješ. Uklidíš, vypereš a tak.“ Nebránila se. O ničem lepším stejně nevěděla.

***

Poněkud zanedbaný domek stál v jedné z okrajových částí města. „Běž se napřed dát trochu do pořádku, pak uděláš něco k jídlu. Koupelna je tamhle,“ ukázal Rozrazil. Napustila si plnou vanu a labužnicky se ponořila do vody až po bradu. Tohle jí už dlouho chybělo. Strávila v koupelně asi půlhodinu, když se ve dveřích objevil její domácí. „trvá ti to nějak dlouho,“ řekl zastřeným hlasem a osahával ji přitom očima. pojď ven, utřu ti záda,“ nakázal.

O jídle už nemluvil. Odvlekl dívku do ložnice a povalil ji na postel. Nebránila se. Počítala s tím. Nakonec co – domácí vypadá vcelku zachovale, konstatovala, když Rozrazil dozápolil se všemi knoflíky.

Dny plynuly. Zuzana žila v Rozrazilově domě, uklízela, vařila, úspěšně plnila i roli milenky. Čas od času jí pan Jakub – tak si od ní nechal říkat – koupil nějaký ten svršek. Jen ven nesměla. Nepřál si to. „Co kdyby tě viděli sousedé? Co by si o mě pomysleli?“ opakoval donekonečna.

Nějakou dobu to vydržela, jenže stále víc se jí vkrádala do hlavy myšlenka, že vyměnila jeden pasťák za jiný. Vykašlu se mu na to, odejdu – říkala si stále častěji. Vždyť mu dělám jen služku a matraci. Jednoho večera mu to pověděla. „Už toho mám dost. Sbalím se a odejdu. Hned zítra. Ráno.“ Nerozčílil se. Odpověděl jí v klidu. „Ty huso hloupá, buď ráda, že máš kde bydlet. Když odejdeš, zabásnou tě.“

„Nezabásnou. nechytnou mě,“ přesvědčovala domácího i sama sebe. „Nikdo a nic mě tady už neudrží. Chci si něco užít. Chodit do kina, na zábavy. Tohle tady je vězení,“ vykřikla.

„Jestli zmizíš, tak tě prásknu,“ odhodil Rozrazil dosavadní masku hodného pána. Vzápětí od dívky uslyšel, že by byl sám proti sobě. „Nebo si myslíte, že se nezeptají, jak dlouho tady žiju a co tu přes den i po nocích dělám?“

Pan Jakub zatnul pěsti a zbledl. „Couro jedna, dělej, jak myslíš. Jdu do hospody.“

***

Před půlnocí probudil Zuzanu rámus. Hlasy z kuchyně nasvědčovaly, že domácí si přivedl návštěvu. To ještě nikdy neudělal. Na přemýšlení jí nezbyl čas. Dveře do ložnice se rozletěly, stál v nich Rozrazil. Spolu s ním ještě dva muži.

„Tak tady ji máme, krasavici,“ hulákal opileckým hlasem pan Jakub. „Hybaj z peřin, holubičko, ať si tě můžou kámoši pořádně prohlídnout.“ Když se k tomu neměla, neurvale ji z postele vytáhl sám. „No řekněte, bude za tři stovky drahá?“

Jeden z návštěvníků ji zbavil prádla, které měla na sobě, a zálibně mlaskl. „Dobrý,“ zachrčel. „Pokud máme obchodovat, tak musíme vědět, jaké zboží nabízíme. Dneska ji vyzkoušíme sami, vydělávat začneme až zítra.“

Vystřídali se na ní všichni tři. „Když jsem ti nestačil já, tak dostaneš, co si zasloužíš,“ uslyšela při tom od Rozrazila.

***

Ráno se noční situace opakovala. Zuzana, pevně přivázaná k posteli, ještě předtím uslyšela z kuchyně rozmluvu tří kumpánů. „Tři stovky za ni dá každém. Ale musíme být opatrní, aby nás někdo neprásknul. A kdyby náhodou chtěla kecat, tak jí to vysvětlíme ručně,“ rozvášnil se jeden ze dvou cizích mužů. Totéž jí pověděl později a na důkaz, že nemluví do větru, přidal pár facek.

Přes den Zuzanu hlídal vždy některý z trojlístku mužů, dohlížel na to, aby uklidila, vyprala, uvařila. Večer pak zbývající dva vodili zákazníky. Jen jednou se pokusila odepřít poslušnost. Dostala co proto. V noci se často budila. Řetězy, jimiž ji připoutávali, tlačily. Později dívku zavírali do sklepa. Střídavě ji hlídali. Jenže po čase je to přestalo bavit.

„Mám nápad,“ pronesl jednoho dne Rozrazil. „Sebereme jí všechno oblečení. Nahá na ulici neuteče.“

Jedné noci jí přivedl hned sedm zákazníků. Na počest dobře prosperujícího obchodu se pak zpili do němoty. Tak, že zapomněli dveře do sklepa zamknout. Teď a nebo nikdy, řekla si Zuzana. Hodila na sebe potrhanou, špinavou a páchnoucí deku, kterou ve sklepě objevila, vyběhla ven, přelezla plot a utíkala, utíkala. Jedno kam, hlavně pryč odtud. Co nejdál.

Pak vyčerpáním padla a zůstala ležet. Objevila ji posádka policejního auta a odvezla ji do nemocnice. Trojice kumpánů se ocitla v zařízení poněkud jiného charakteru.

ŘIDIČ AUTOBUSU TOUŽIL PO SEXU

Šestačtyřicetiletý muž svezl skupinku lidí zadarmo. Nakonec se z něj vyklubal už trestaný násilník.

Šestnáctiletá dívka čekala spolu s dalšími třemi lidmi v obci poblíž Brna na autobus. Jeden tam nečekaně zastavil a ochotný řidič všem nabídl, že je do města dopraví zdarma. Trojice spolucestujících vystoupila hned na okraji Brna, studentka jela dál. Šestačtyřicetiletý soukromý dopravce ji zavezl na parkoviště ve Sportovní ulici. A pak ji začal osahávat.

„Nechte mě,“ bránilo se děvče. Jenže muž byl čím dál agresivnější. Začal se dobývat pod dívčino tričko. Přitom jí nabízel peníze, když se mu podvolí. Studentka odmítla. Nakonec se jí podařilo šoféra umluvit, aby ji nechal být a odvezl ji do města. Tam napadení oznámila policistům. Těm se podařilo řidiče najít za dva dny.

„Při vyšetřování případu jsme zjistili, že dotyčný už byl jednou ve vězení za podobný trestný čin. Vrátil se odtamtud letos na jaře,“ informoval policejní mluvčí. Agresivní šofér skončil ve vazební věznici. Pokud se prokáže podezření z trestného činu vydírání, půjde za mříže znovu. Tentokrát až na tři roky.

ŘÍKÁTE, ŽE ZÁLEŽÍ NA TECHNICE? MÁTE HO MALÉHO

Muži po sobě nenápadně pokukují ve sprchách i na toaletách. A někteří závidí jiným.

Začíná to už někdy v dospívání. Kluci nejrůznějšími způsoby zjišťují, jak jsou na tom s mužským vybavením jejich vrstevníci. Ti vyspělejší se rádi pochlubí, jak k nim byla příroda štědrá, jak bohatě je vybavila.

Pubertou to ale zdaleka nekončí. V dospělosti muži nenápadně pokukují po jiných, aby mohli srovnávat. Pokud z toho vycházejí vítězně, nejen v duchu se naparují. V opačném případě žehrají, jak je to všechno nespravedlivé. A ještě usilovněji pátrají po někom, kdo je na tom ještě hůř než oni.

Existuje jakýsi vtip založený na otázce: Je při sexu důležitější velikost nebo technika? V případě odpovědi technika (a ta bývá hodně častá), následuje pointa: Zase jeden s malým.

Průměrně vybavení muži závidí těm s "obry" jejich bezplatné přírodní dary. Jenže ono asi není co závidět. Štědře obdaření muži sice oslňují jiné příslušníky stejného pohlaví, ale s ženami mají často problémy. Leckterá se lekne a couvne při prvním pohledu, jiná to třeba sice vyzkouší, ale už nikdy nezopakuje.

Znám pár žen, které milování se štědře obdařenými muži absolvovaly. Shodně tvrdí, že to nebyl vůbec pěkný a příjemný zážitek. "V tomto směru není nad průměrnost, ale s dobrou technikou," říkají.

Co z toho pro nás muže vyplývá? Až nám někdo položí otázku, zda je důležitější velikost nebo technika, nebojme se zdůraznit to druhé. A navíc: S tímto vtipem stejně nejčastěji přicházejí muži, kteří toho v kalhotách skutečně moc nemají.

ZNIČILA PĚT ROBERTKŮ

I za socialismu se podnikalo. Třeba s půjčováním vibrátorů pro ženy.

Blanka Zkroucená patřila mezi ženy, které muži po právu označují jako náruživé. Jenže měla smůlu. Svého manžela, zahraničního montéra, už téměř rok neviděla. Nevěrná mu být nechtěla a tak se dost trápila. Její kamarádka Simona na tom byla podobně. Jen s tím rozdílem, že lék na onu „nemoc“ znala a užívala jej ve velkých dávkách.

Nemohla se na Blančino trápení dívat. „Vyléčím tě,“ řekla jednoho dne v oněch předlistopadových dobách své kamarádce. A zavedla ji tam, kam chodívala nejméně třikrát týdně. Do luxusní vily, patřící manželce jistého vysoce postaveného politického funkcionáře. Tahle žena byla už za onoho dávného socialismu hodně podnikavá. Přišla na trh s něčím, o čem si tenkrát mohly české ženy nechat jen zdát. Otevřela si totiž půjčovnu vibrátorů.

„Vyberte si. Podle chuti,“ vyzvala socialistická podnikatelka novou zákaznici a ponechala ji v pokoji samotnou. Jen s robertky, jak jim říkala, a taky s hromadou pornografických časopisů. Blanka prvotní šok rychle překonala a do sytosti si užila. Stala se z ní pravidelná návštěvnice vily.

Poměrná drahota servisu, jenž poskytovala politikova manželka, jí nedělala problémy. Manžel montér vydělával dost. „A taky to koneckonců dělám pro jeho dobro,“ zdůvodňovala si Blanka stále častější návštěvy vily.

A pak přišlo zklamání. Jednoho dne odešla s nepořízenou. „Moc mě to mrzí, ale skončila jsem,“ informovala zákaznici sexuální podnikatelka. A pak se rozpovídala o tom, že už nemá co půjčovat. Kvůli jedné zákaznici, která byla ve vilce pečená vařená.

„Všech pět robertků mi včera zničila. Zavařila jim motorky. A člověk, od něhož jsem ta udělátka měla, mi už nová nepřiveze. Prý je to moc riskantní,“ smutně konstatovala politikova manželka.