Někdo dával víc bodů blondýnám, jiný nahoře hodně vyspělým, další upřednostňoval plnoštíhlé před hubenými.
Kolik nám tenkrát bylo? Patnáct, šestnáct? Hormony se v našich tělech bouřily, my posedávali na nejrůznějších veřejných místech, sledovali procházející ženy, potlačovali Pavlovův reflex (aniž bychom o něm tehdy něco bližšího věděli), a bodovali.
Pokud si vzpomínám, známkovalo se jako ve škole. Od jedné do pěti. Byla to rychlost, čísla padala bleskově jedno za druhým. Někdo měl vždycky smůlu. Ten, jenž si vytáhl krátkou sirku a hodnotit nesměl. Musel totiž zapisovat a vzápětí vyhodnocovat výsledky. Co nejrychleji. Tudíž mu ani nezbýval čas dívat se a posuzovat, jak – a koho - hodnotí druzí.
Každý z nás favorizoval jiný typ žen a dívek. Jenda dával bez výjimky plný počet bodů blondýnám, Radek upřednostňoval ty nahoře hodně vyvinuté, Karel zase „soutěžící“ s co nejširším pozadím (a pokud vím, tahle slabost mu zůstala dodnes). Možná i právě proto se často stávalo, že z našeho posuzování žádná jednoznačná vítězka nevzešla.
K čemu nám to bylo? Proč jsme to vlastně dělali? Po dlouhých letech se ptám úplně stejně. A odpověď neznám. Jedno však vím jistě. Ještě jednou bych si chtěl tuhle bodovací hru s naší bývalou partou zopakovat. Nedával bych nejlepší známky blondýnám, rusovláskám, prsatým, plochým, plnoštíhlým ani hubeným. Všechny moje jedničky by patřily ženám a dívkám, které mají něco v hlavě. Bez ohledu na to, jak vypadají. Neboť – jak už řekl dávno v minulosti kdosi vzdělaný – krása pomíjí, ale blbost je věčná.
Žádné komentáře:
Okomentovat