Komu není rady, tomu není pomoci. Někteří lidé si to ale neuvědomují. Nebo nechtějí uvědomit?
Na kamarádu Michalovi bylo vidět, že svou manželku i po letech miluje. Přesto si při našich občasných setkáních nikdy neodpustil postesknutí, že bohužel patří mezi takzvané podpantofláky. „Člověče, já ti ani nevím jak se to stalo. Postupně mě tak ovládla, že teď už nemám sílu, ba dokonce ani odvahu jí vzdorovat. Natož pak se jí nějak postavit,“ přiznal se mi jednou.
Pak jsme se nějakou dobu neviděli. Michal nevolal, jeho mobilní telefonní číslo bylo beznadějně hluché. Trvalo to hezkých pár měsíců. Přiznám se, že když se mi ozval ze zcela neznámého mobilu, měl jsem radost. „Musíme se vidět. Co nejdříve. Mám spoustu novinek. Určitě tě budou zajímat,“ chrlil ze sebe Michal.
Na druhý den se u piva rozpovídal. „Jsem zase svobodný člověk, můžu si dělat co chci. S manželkou jsme se rozvedli, i když se přiznám, že to chtěla ona. Ale to je jedno. Hlavně že je mi fajn, že mě nikdo nekomanduje,“ sálala z mého kamaráda mohutným proudem radost. Přál jsem mu to. Je to slušný, hodný kluk a takovou megeru si fakt nezasloužil.
Po nějaké době se Michal ozval znovu: „Mám nový objev. Budeme se brát. Co bys říkal tomu, kdybychom se tentokrát sešli ve třech?“ Jeho nastávající byla atraktivní, pravděpodobně přírodní blondýna. Mlčení evidentně nepatřilo k jejím silným zbraním. Málokdy pustila ke slovu mě, natož pak Michala. Po jejím přibližně hodinovém skoromonologu napomenula budoucího manžela, že to s tím pitím piva poněkud přehání. Vzápětí zavelela: „Už toho bylo dost. Zaplať a jdeme domů.“
Michal mlčky vytáhl peněženku, zaplatil, řekl mi ahoj a poslušně odkráčel. Mně se v tu chvíli začala honit hlavou nejrůznější přísloví a pořekadla. Taky mě napadlo: komu není rady, tomu není pomoci. Ale bylo mi ho líto. Moc.
Žádné komentáře:
Okomentovat