Titul před jménem nemusí znamenat, že je člověk poctivý. Opravdu se stalo?
Začalo to pomalu a nenápadně. V kancelářích malé firmy se nejprve tu a tam ztratila nějaká drobnost. Mizely propisovací tužky, nůžky a dosud nepoužité bloky. Časem však ztráty nabraly na obrátkách.
„Franto, neviděls někde mou sešívačku?“ obrátil se Vladimír na svého kolegu. Ten otázku sotva vnímal. Přemýšlel, kam se jen mohl podít rámeček s fotografií jeho rodinky, který stál ještě do včerejška na psacím stole.
Rušno bylo i ve vedlejší kanceláři. Z ledničky tam záhadně zmizela nejen láhev sektu, ale i kilo klobásů a litr mléka. „To je snad nějaký hloupý vtip,“ nevěřícně zírala do chladného prostoru Jiřina. Důvod k jásotu neměla ani její kamarádka Slávka. Ta zase pro změnu marně hledala dvě stokoruny na společné kafe, které si včera nechala v zásuvce stolu.
„Někdo tady krade,“ shodli se zaměstnanci firmy. Začali podezírat jeden druhého, zkoušeli zloděje přistihnout a dopadnout. Nedařilo se. Věci se ztrácely dál. Nikoho nenapadlo, že pachatelkou by mohla být jejich nadřízená inženýrka Straková, která přišla do firmy nedávno.
Tato svobodná pětatřicetiletá žena už vystřídala řadu zaměstnavatelů. Teď seděla v jednom z pokojů svého bytu, jedla klobásky, popíjela sekt a z křesla zálibně hleděla na obývací stěnu s pootvíranými dvířky. Uvnitř se nacházelo její bohatství. Stovky tužek, desítky sešívaček, spousta nůžek. A taky rámečky s fotografiemi rozesmátých mužů, žen a dětí.
Žádné komentáře:
Okomentovat