NA BŘEHU ČÍHALA SMRT

V nesprávnou chvíli na nesprávném místě. I tak se dá přijít o život.

Člověk se domluví spíše s cizími než s vlastními, ulevoval si padesátiletý horník František Kazda cestou od svého bratra. Nepohodli se. Nebylo to poprvé, poslední dobou mezi nimi docházelo k půtkám stále častěji.

Vykašlu se na něho, už za ním nepůjdu. Ať si tam žije jako kůl v plotě, rozhodl se havíř a přidal do kroku. První domky rodné vísky měl na dohled. Hostinec, do něhož mířil, se nacházel hned za nimi. Po letmém pohledu na hodinky ještě zrychlil: Tchán už tam určitě sedí, zase bude bručet, kde jsem tak dlouho.

Moc nebručel. „To je dost, že už jdeš,“ prohodil pouze a věnoval se sklenici pěnivého moku. Ani Kazdovi nebylo do řeči. Chvíli svorně mlčeli, pak už to horník nevydržel: „Dneska jsem s Petrem skončil. Vyčítá mi kdeco, málem i manželku. Jako kdybych já mohl za to, že jemu utekla. Chlastá. Já chlastám taky, ale problémy nemám, nikomu nic nevyčítám.“

„Co máš z toho,“ mávl rukou starý. „Každý jsme nějaký a Petra to časem přejde.“ František Kazda byl jiného názoru, ale tchánovi neoponoval. Když kolem půlnoci přišli na dvorek domku, v němž žili, rozhlédl se havíř po květnové obloze: „Dneska je tak hezky, že se mi ani jít spát nechce.“ Popřál tchánovi dobrou noc a vzdálil se.

„Chlap jeden, kde se zase toulá?“ zanadávala si jeho manželka po druhé hodině v noci, když se probudila a zjistila, že jejího muže není. Šla ho hledat. K řece, k přívozu, kde měl své oblíbené místečko. Tam často chodíval, hlavně v noci, vysedával pod stromem, pokuřoval, přemýšlel, pozpěvoval si.

Jenže tentokrát tam nebyl. Ani nikde poblíž. Marně volala, křičela. Po půlhodině to vzdala. „Až se vrátí, dám mu co proto,“ zařekla se.

***

Horník se ale nevrátil. Vyděšená manželka přiběhla před polednem na policii: „Ztratil se mi manžel, nepřišel domů.“ Dostalo se jí ujištění, že manžel se mohl někde zatoulat, určitě se objeví. „Mám strach, jestli se třeba neutopil,“ zavzlykala nešťastná žena. Policista si všechno zaznamenal. „Jestli se nevrátí do večera, dejte nám vědět. Pak vyhlásíme pátrání,“ řekl.

Horníka Kazdu našli po čtyřech dnech. Ve vodě. Vzápětí vyšlo najevo, že má na hlavě pět ran. Všechny na levé straně. Jak ukázala pitva, v plicích mrtvého voda nebyla. Podtrženo a sečteno: v okamžiku, kdy se ocitl v řece, už nežil. Tedy vražda.

***

Kdo to udělal? Proč? A kde? Odpověď na poslední otázku na sebe nenechala dlouho čekat. Pečlivá prohlídka místa, na němž Kazda s oblibou sedával, ukázala mnohé. Kmen stromu skrýval stopy krve. Specialisté objevili na kůře také vlasy. Kapky životodárné tekutiny byly nalezeny i na zemi. Směrem od stromu k řece. K místu, kde jsou zakotvené loďky. Jedna z nich, vytažená na břeh, byla přivázaná k vedlejšímu stromu. Očko řetězu však někdo zcela nedávno nařízl pilkou na železo.

Kriminalisté chodí, vyptávají se. Dozvídají se věci se zločinem související, ale i takové, které – alespoň na první pohled – s ním nemají nic společného. K nim patří i skutečnost, že během noci, kdy Kazda zmizel, někdo u přívozu ukradl dvě loďky. Našly se o tři kilometry po proudu řeky dál. Potopené, s proraženými dny. Nemůže to mít nějakou souvislost s vraždou? Případně jakou?

***

Vesnice byla toho případu plná. „Kdopak mu to jen mohl udělat?“ ptali se chlapi v hospodě. „Jestli to nebyl ten jeho brácha. Neměli se rádi, pořád se hádali,“ uvažoval kdosi. Kriminalisté zjistili, že nikdo z rodiny pachatelem být nemohl. Kdo tedy? Nějaký pytlák, jehož Kazda přistihl? Někdo jiný, cizí? Náhodný kolemjdoucí? Vzniká seznam lidí z okolí, kteří mají na svědomí nějaké pytláctví nebo krádež. V seznamu se objevují i takzvaní tuláci. Jde asi o třicet lidí. Je mezi nimi vrah?

Expertízy prokázaly, že Kazda seděl před smrtí u stromu. Všechny údery na jeho hlavu dopadly zleva. Pachatelem je tedy nepochybně levák. V seznamu podezřelých je jenom jeden: jedenatřicetiletý horník Karel Zezula. Kazdův dobrý známý. Pytlák a zloděj.

„Pane Zezulo, víte, proč jsme si vás předvolali?“ zeptal se ho kriminalista. Oslovený znejistěl. Když došla řeč na nedávno vykradenou chatu geologů nedaleko od vesnice, znatelně se mu ulevilo. Nebo se to kriminalistovi jen zdálo? Zezula čin přiznal – bez vytáčení. Jeho alibi na noc, kdy zemřel František Kazda, však bylo víc než chatrné: „Před půlnocí jsem si chystal u řeky nádobíčko na ryby, asi půl kilometru od přívozu. Kolem jedné jsem šel domů. Frantu? Toho jsem tam neviděl.“

Trvalo dlouho, než se přiznal. Šel si prý pro dvě loďky. Chtěl je rozmontovat a postavit z nich pramici. Když se dal do díla, všiml si ho Kazda. „Sbal se a táhni, nebo uvidíš,“ zařval na mě – vypověděl Zezula. Jeho známý prý byl opilý, chytil ho pod krkem a začal škrtit. „Proto jsem ho párkrát bouchl klackem po hlavě. Spadl na zem, já začal zmatkovat. Hodil jsem ho do vody.“ Jenže něco nehrálo. Rány na hlavě mrtvého nemohly být způsobeny klackem. Šlo o něco tvrdšího, ostřejšího. Zřejmě pilku. Navíc pachatel nemohl stát před obětí, ale byl za ní.

Jaká tedy byla pravda? Zezula už loďky ukradl. Nadělal do nich díry, počítal s tím, že zůstanou u dna řeky někde po proudu. Když dílo dokončil, zjistil, že u jednoho ze stromů někdo sedí. Sedí a pozpěvuje si. Určitě mě viděl – napadlo ho okamžitě. Vzápětí, při svitu měsíce, muže poznal. Ten mě udá, letěly Zezulovi myšlenky hlavou.

Bleskově se rozhodl pro akci: zezadu se ke známému připlížil a několikrát ho pilkou udeřil zpoza stromu do hlavy. Zbývalo jediné: hodit ho do vody.