O paroháčích se jen mluví. Kdyby tuhle ozdobu opravdu nosili, život by byl složitější. Vypadal by úplně jinak.
Paroháč, ukazují si potají muži (a někdy i ženy) na toho či onoho nešťastníka. Vědí to skoro všichni, jen on ne. Naštěstí žádnému z podvedených či podváděných mužů na hlavě parohy neraší. Pokud by vyrůstaly, musel by život vypadat úplně jinak.
Jen si představte ten zástup nádherných šestnácteráků jdoucích třeba po chodníku. Vždyť by se na něj ani nevešli a už vůbec by si na něm ani při nejlepší vůli nevyhnuli. To už nemluvím o potřebném rozšiřování veškerých dveří, či o tom, jak by takový parohatý muž chtěl nastoupit do auta. A pokud by se mu to nějakou náhodou povedlo, jak by se byl schopný třeba na křižovatce rozhlížet, zda se odněkud neblíží nějaké jiné auto – až už taky s paroháčem za volantem, nebo náhodou s nějakým šťastlivcem, který takovouto ozdobu postrádá.
Žijeme v zázračné době. Není v ní problém nahradit téměř jakýkoli orgán jiným, lepším a užitečnějším, stejně jako se zbavit všeho, co nám vadí, co nás obtěžuje a třeba nám i může zkracovat život. Případné parohy nevyjímaje. I těch bychom se mohli zbavit. Jenže jakým způsobem?
Chirurgicky? To by mohlo jít. Jenže onen náš neposedný protějšek by je nám zřejmě rychle nasadil a rozkošatěl znovu. Účinnější by zřejmě byla rázná výměna partnerky. Pak bychom možná parohy shodili stejně snadno jako jeleni, a mohli začít znovu, takříkajíc s čistým štítem.
Ale i tohle má háček, či spíše pořádný hák. Jak včas a s jistotou zjistit, zda nám i tentokrát nehrozí ozdoba na hlavě – a třeba ještě větší?
Žádné komentáře:
Okomentovat