Kluk s holkou si hledí zamilovaně do očí, nešetří doteky, vyznávají si lásku. Pak se rozejdou (kolikrát kvůli hloupostem) a situace se opakuje. Jen s jiným partnerem. Ti, kteří se vezmou (nebo spolu začnou žít takříkajíc na hromádce), se časem nestačí divit.
Je velký rozdíl chodit spolu, vídat se jen občas, a společně žít. Zamilovanost postupně odchází, slábne. Najednou vidíme toho druhého úplně jinýma očima. To snad nemůže být on, říkáme si při pohledu na partnera ležícího u televize a jeho špinavé ponožky pohozené v koutě, či na ženiny otřesně vypadající vlasy.
Dříve nebo později zkrátka začíná všednění. Zaznamenáváme všechno to, čeho jsme si ve své předchozí zamilovanosti nevšimli, co nám uniklo a co nás také vůbec nezajímalo. Drobnosti se dají při troše velkorysosti a nadhledu přehlédnout. Jenže ono to někdy bývá mnohem horší.
Vyprávěl mi kamarád: s ženou se brali z lásky, dlouho nemohli mít děti. Pak se jim to podařilo. Hned dvakrát. "Budeme je vychovávat ke skromnosti," tvrdila mu manželka, která v dětství na malé vesnici nepoznala, co je to televize. Po letech manželství se vypracovala, začala vydělávat slušné peníze a stal se z ní někdo úplně jiný.
"Jsi neschopný postarat se o rodinu, málo vyděláváš, děti tě vůbec nezajímají. Už s tebou nechci žít," řekla jednoho dne mému kamarádovi. Ten nebojoval. Vzdal to. A po rozvodu ho místo klidu čekalo ve společně obývaném bytě peklo.
Ani v nejmenším mu nevadilo, že jeho bývalka střídá partnery málem tak často jako své prádlo. Mnohem hůř nesl její neustálé dorážení, výčitky a provokace. Byla v tom dokonalá, vždyť měla svého bývalého muže za ty roky dobře přečteného. "Po dvaceti letech jsem se nestačil divit, s kým jsem to vlastně žil. Ale neměl jsem kam jít," vzpomíná kamarád na smutné období.
Teď žije už pět let s jinou ženou. Je šťastný a spokojený. Jen znovu oženit se bojí.
Žádné komentáře:
Okomentovat