Kdyby skutečně existovaly pohádkové sudičky, bezesporu by dvojčatům Kvasnicovým předpověděly smysl pro humor, živost a taky slabost pro nůžky všeho druhu. Na matku, která potomky vychovávala sama, by přitom nemyslely.
Honzík a Jakub byli skutečně povedená kvítka. Poprvé svou matku přivedli na pokraj infarktu tehdy, když jí vystříhali z drahé obrázkové knihy s věnováním od zaměstnavatele fotografie zvířat, jimiž si pečlivě polepili zdi svého pokojíčku. Podruhé se staly důvodem matčiny srdeční slabosti zánovní záclony.
Honza s Jakubem se do nich pustili rukou společnou a nerozdílnou. Nejprve je důkladně zkrátili a do zbytku vystříhali otvory nejrůznějších tvarů. Prý aby byly ještě hezčí. Do třetice ostříhali kočce potulující se před domem vousy a měli legraci z jejího chování.
Stranou jejich pozornosti nezůstal ani velký záhon květin před domem, pečlivě udržovaný jednou z důchodkyň. Zručná, už poněkud odrostlejší dvojčata upravila ozdobu po svém: ponechala na záhonku jen květiny ve tvaru pěticípé hvězdy.
Snad jen jednou měla jejich matka důvod k pochvale. Tehdy, když její přítelkyně při návštěvě obdivovaly papouška Lorinku, jak ve své kleci pěkně metá kozelce. Po odchodu návštěvnic rodičku zajímalo, jak se to klukům s papouškem podařilo. Mlčeli, jen krčili rameny.
Na druhý den už Lorinka kozelce nemetala. Pro změnu zase padala z bidýlka a chovala se vůbec nějak divně. Matka se s ní proto vydala k veterináři. Tam ji čekalo překvapení a taky šok.
"Milá paní," prohlásil veterinář, "ten váš pták prodělal mrtvičku."
Žádné komentáře:
Okomentovat