BARVY: NEPOCHOPITELNÁ VĚDA

Říká se, že nic není černobílé. Život nevyjímaje. Přesto právě v životě jsou některé barvy pevně dané. Začíná to hned narozením. Děvčátkům patří růžová, klukům modrá. Ať dělají co dělají, ať se jim barva líbí nebo ne, nic na tom nezmění. Pohlaví zkrátka rozhoduje za ně.

Existují i další barevné, pevně stanovené mezníky. Například se svatbou je pevně spojená bílá (už dávno ne výhradně pro nevěsty), s pohřbem a smutkem jednoznačně černá. Jedna výjimka však v tomto případě existuje: bílá rakev zemřelého dítěte.

Hlavně muži mohou zasvěceně mluvit o vojenské barevné vazbě. Zelené. Přestože jsem mockrát přemýšlel, proč charakterizuje zbrojení, války a zabíjení právě barva, která podle odborníků lahodí lidskému oku, nepřišel jsem na to. Podle mého názoru se ke střílení hodí mnohem víc krvavě červená. Jenže ta by zřejmě potenciální zájemce o vojenskou službu odrazovala.

Stejně tak jsem ani ve svém zralém věku stále ještě nepochopil důvod modré barvy nádražáckých uniforem. Mají snad charakterizovat modravé dálky? A pokud ano, proč měli svého času stejnokroje i auta téže barvy příslušníci Veřejné bezpečnosti? Protože modrá je dobrá? Nebo proto, že všechno řídili na dálku a posílali některé lidi ještě dál? Fakt nevím.

Barvy jsou zkrátka věda. Až si člověk někdy říká, jestli to nemají jednodušší barvoslepí. I když ti se zase potýkají s úplně jinými problémy, které jim určitě nikdo nezávidí. Nebo snad ano?

ZÁVIST A TOUHA

Máme ji v sobě všichni. Je jako zhoubný nádor, pohotově připravený se kdykoli rozbujet. Záleží jen na nás, zda jí k tomu dáme šanci. A jak velkou. Řeč je o závisti. Dětské, sousedské, kolegiální či jakékoli jiné. O závisti, která jde ruku v ruce s touhou po tom, co mají druzí.

Nemusí jít jen o věci. Vzpomínám si, jak za dávného socialismu jeden z mých kolegů v práci záviděl ženám. Často na ně zasněně hledíval a říkal: „Chtěl bych být ženská. Aspoň trochu pěkná. Do hladka bych si oholil nohy, natáhl bílé silonky, oblékl minisukni a šel bych na to. Člověče, umíš si představit, jak bych se měl dobře?“

Moje současná kolegyně s třicítkou na krku zase pro změnu závidí mužům. „Kdybych byla chlap, neobstála by přede mnou žádná žena. Ani kdyby utekla třeba do koruny stromu. Lovila bych a lovila. To by bylo pořádných zářezů na té mé pomyslné pažbě,“ slyšel jsem od ní už několikrát.

Závist poletovala ve vzduchu i na restaurační zahrádce pod stromy, do níž jsem se před několika dny uchýlil před žhnoucím odpoledním sluncem. Ke stolu si přisedli dva přibližně čtyřicetiletí muži. Jeden z nich si nepochopitelně víc než rychle teplajícího pěnivého moku hleděl rušného chodníku. Mlčky.

Druhý rovněž mlčel. Po chvíli to už nevydržel. „Prosímtě, co na tom chodníku pořád máš?“ položil kolegovi otázku. Dozvěděl se, že my lidé z města máme zkrátka ve všem výhodu a že nám závidí. I ty chodníky, na nichž se prochází tolik pěkných, mladých, nádherně poodhalených žen.

„U nás na dědině pořádný chodník nenajdeš. A pěkné mladé ženské už vůbec ne. Po návsi si to dupou babky v šátcích, nanejvýš pak naše stárnoucí manželky. Mladice se stěhují do měst a jsou potěchou pro vaše městské oči,“ konstatoval ten závistivec z vesnice.

Měl jsem co dělat, abych se nezačal nahlas smát. Jenže vzápětí mě napadlo, že na tom k smíchu nic není. Závist je totiž skutečně jako zhoubný nádor. Když se pořádně rozbují, může hodně ublížit nejen tomu, kdo jej v sobě nosí, ale i lidem kolem. A úspěšně operovat se bohužel nedá.

VZPOMÍNKA HOŘKÁ JAKO PELYNĚK

Už jsme ho dlouho neviděli. Ta myšlenka určitě nenapadla jen mě. Stejně jako já, ani ostatní si nechtěli připustit, že ho neuvidíme už nikdy.

Je tomu rok, co náš kolega a kamarád Svaťa odešel. Navždy. Bez jakéhokoli náznaku, beze slova rozloučení. Na poznávacím zájezdu, v daleké Francii.

Seděli jsme v tom klubu, v němž jsme spolu s ním v minulosti strávili nespočet hodin. Seděli jsme tam, vzpomínali a oči nám co chvíli sklouzly na jeho prázdnou židli v rohu místnosti. Velká fotka, z níž se na nás usmíval, ani hořící svíčka na místě, kde míval postavené pivo, kávičku či tolik oblíbený rum, nám ho nahradit nemohly. Bohužel.

Na nebe ani peklo nevěřím. V onom Svaťově domovském klubu jsem ale teď, rok po jeho smrti, na nebe málem věřit začal. Představoval jsem si svého nejlepšího kamaráda, jak si hoví na některém z obláčků, shora sleduje to naše smutnění a vzkazuje nám: „Vykašlete se na to, mně je tady dobře.“ Až se mi chtělo vykřiknout: „Jenže nám tady ne! Moc nám všem chybíš!“

Nic jsem nevykřikl. Jaksi mi odešel hlas. Zavrhnout jsem musel i další náhlý nápad: zatelefonovat Svaťovi na jeho číslo, které v mobilu stále ještě mám. Bylo by to zbytečné. V nebi, pokud nějaké skutečně existuje, náš pozemský telefonní signál stejně bohužel nemají.

A tak se alespoň utěšuji, že se Svaťa tam někde daleko třeba naučil číst myšlenky. A že teď čte to, čeho mám plnou hlavu: Je tu bez tebe prázdno i smutno. Moc prázdno a ještě víc smutno.

zamyšlení: HLEDÁ SE TÁTA A MÁMA. TAKHLE?

Pro někoho vážná a důležitá věc, pro jiného zábava či legrace. Občas až k popukání. Na televizní obrazovce se hledá táta a máma. Před kamerami, prakticky v přímém přenosu, za asistence celého národa. Přiznám se, že tahle reality show mě baví a těším se na každý díl. Ale současně si kladu další a další otázky.

Třeba co je to za lidi, kteří se rozhodnou shánět potenciálního manžela, manželku, otce či macechu prostřednictvím kamer. Nemají skutečně jinou možnost, nebo se hlavně chtějí vidět v televizi? Co je to za lidi, kteří v houfu usilují o přízeň toho jednoho, jenž si mezi nimi vybírá a postupně je vyřazuje? Být na jejich místě, připadal bych si jako někde na trhu s otroky.

Na druhé straně nebýt jich, žádná reality show by se nekonala. Nepadala by přesvědčivá slova o srdíčku od muže, který v každém díle jen potvrzuje svůj pokřivený charakter. Divák by nespatřil třiadvacetiletou matku dvou rozmazlených dítek, jež si pohrává s nápadníky jak kočka s myší, ale evidentně sama neví co chce.

Na obrazovce by chyběl taky jednoduchý a neuvěřitelně nerozhodný týpek, který dlouho volil mezi ženskou krásou a smyslem pro rodinu. Mezitím dával svému harémku, z něhož si vybíral, hodně najevo, že o ženu už dlouho nezavadil. Časté osahávání svých nápadnic pak střídal s blouděním při cestě za nimi.

Na hledání táty a mámy se každý čtvrtek dívám rád. Chvílemi kroutím nechápavě hlavou, ale moc si to užívám. Tenhle pořad je totiž určitě lepší než jakékoli červenoknihovnové seriály. Chvílemi dokonce připomíná až detektivku. S pachatelem, jenž nevraždí lidi, nýbrž jen potenciální vztahy. A hlavně city.