zamyšlení: ZÍTRA SE BUDE TANČIT VŠUDE?

Když před Silvestrem od někoho slyším dobře míněnou radu, abych se moc neopil, už několik let se v duchu usmívám. Ty tam jsou totiž doby, kdy i pro mě byl poslední den v roce důvodem k bujarým oslavám, při nichž proteklo hrdlem kde co. Proto teď na slova oněch radílků buď nereaguji vůbec, nebo odpovídám stručně a jasně: Na Silvestra se opíjejí jen amatéři. Profesionálové se věnují alkoholu průběžně po celý rok.

Poslední den v roce je pro mě už dlouho dnem, v němž se pokouším vzpomínat, hodnotit a přemýšlet. Vzpomínat na všechno to dobré, co mě potkalo (a nejen v uplynulých dvanácti měsících), hodnotit hlavně své úspěchy (ale také se poučit z nezdarů) a přemýšlet o tom, co mě asi v budoucnu může potkat. Netvrdím, že alkoholu se na Silvestra vyhýbám. Většinou si dlouho před půlnocí otevřu láhev sektu a labužnicky, pomalu, ty milované bublinky popíjím.

Už se ani nepamatuji, kdy mě na Silvestra zmohl alkohol tak, že jsem strávil Nový rok léčbou jeho následků. Taky proto, že často mě v onen první den roku čekala v práci služba. Letos je tomu jinak, práce počká až do pondělka. Přesto se ani tentokrát opíjet nemíním a nebudu. Nepočítám se totiž mezi amatéry. To už si raději zatančím – i když v tomto směru naopak amatér jsem.

ÚSTA JAKO KANÁL

Tou naší ulicí se to rozlehlo jako pořádné prásknutí bičem. Stál jsem před vchodovými dveřmi domu, lovil v tašce klíče a uslyšel: „Ty p..o, tos mu nemohla říct, že jsem byla celou noc s tebou?“
Něžnému hlásku kdesi za mými zády vzápětí odpověděl jiný: „P..o, copak si myslíš, že by to sežral?“ Nebyl jsem dost rychlý. Než se mi podařilo klíče najít, vylovit, dveře odemknout a zase zevnitř zamknout, padlo nejen těch p..í, ale taky p....í a k...v nepočítaně.
Jsi sprostý jako dlaždič – říkává se. Tahle dvoje mladá dívčí ústa však připomínala kanál. Neuvěřitelně špinavou stoku, v níž plave to úplně nejhnusnější, co je člověk schopen vyprodukovat. Za jistých okolností by mě to ani moc nepřekvapilo. Už několik let totiž bydlím v místech, jimž se neřekne jinak než brněnský Bronx. I proto se tu mnohdy dějí věci, které snad ani přesně a věrohodně popsat nelze. Vulgární mluva je vedle nich slabounký čajíček.
Jenže tyhle dvě ústní kanálové techničky nepatřily mezi ty obyvatele, kvůli nimž se mnozí lidé brněnskému Bronxu raději zeširoka vyhýbají. Možná sem docházely na školení. Pokud ano, tak se učily - a vyučily - moc dobře.
Nad jejich mluvou se totiž člověku zvedal žaludek stejně úspěšně jako nad tou už zmíněnou špinavou a hodně páchnoucí stokou. Možná dokonce ještě o něco víc.

KONEC DOPISŮ V ČECHÁCH A NA MORAVĚ

Babička tu hromádku zažloutlých dopisů od dědy, převázaných vybledlou stužkou, přechovávala ve starobylé truhle. Maminka měla psaníčka od tatínka z doby, kdy já byl ještě kdesi na houbách, uschovaná mezi prádlem. Pamatuji se, že dopisy schraňovala i moje bývalá žena. Hlavně ty od mých předchůdců.

Čas je běžec s dlouhým krokem. Letí čím dál rychleji. Taky doba se mění. Kde jsou ty časy, kdy milenci nakupovali dopisní papíry a vyměňovali si psaníčka plná něžností? Kdy ještě nevypsanou a roztřesenou rukou pracně smolili řádky plné nedočkavosti a touhy? Kdy na obálky láskyplně lepili poštovní známky patřičně nakřivo, případně si pod ně psali krátké tajné vzkazy?
Marně bych své dávno zemřelé babičce vysvětloval, co je to SMS a co elektronická pošta. Marně mamince říkám, že emailová zpráva má taky své výhody. Třeba tu, že nepotřebuje žádného pošťáka a je u adresáta v podstatě okamžitě. Po jediném stisknutím klávesy. Jen mé bývalce nic povídat nemusím. Ani nechci.
Žijeme elektronicky a často jaksi neosobně. Vzpomínáte si třeba, kdy jste naposledy někomu napsali dopis? Nebo alespoň pohlednici? Já už skoro ne. Dokonce mě párkrát napadlo: uměl bych to ještě vůbec?
Doba je taková, jaká je. Dnešní mladá děvčata možná ani netuší, o co přicházejí. Stužku na balíčku dopisů nikdy nerozvážou, nad vybledlými a kostrbatými řádky si nepřipomenou čas mládí a malin nezralých.Ledaže by si mezi prádlo uschovala své SMSky nebo maily na kompaktním disku. Jenže není jisté, zda si jej při současném tempu rozvoje techniky budou mít za nějaký ten rok na čem otevřít a přehrát.

PTÁKOJEDY

Bylo nebylo? Stalo se nebo nestalo?
Existoval jistý okres. V něm žili funkcionáři, kteří možná měli rádi i svou práci, ale mnohem víc milovali moc, zábavu a také ženy. Pořádali večírky, o jakých se jiným ani nesnilo. Kvalitní alkohol na nich tekl proudem, stoly se prohýbaly pod vybranými lahůdkami, prověřené a pozvané ženy byly krásné, milé, mlčenlivé. A hlavně patřičně povolné.
Scénář večírků pro vyvolené byl pořád stejný. Jednoduchý, ale o to víc vzrušující. Obsahoval nejprve patřičné ukojení žízně a hladu, poté i jiných neméně důležitých tělesných potřeb. Nejmocnější z přítomných mocných vždy dal pokyn provoláním „do práce!“, v místnosti záhy nastala tma. Následovalo to, co mnozí oprávněně označují za orgie, případně za Sodomu a Gomoru.
Až jednou...
Pokročilá část bezuzdného večírku byla v plném proudu, když se v setmělé místnosti ozval nelidský, až zvířecí křik. Trval poměrně dlouho. Tak dlouho, že se kdosi dokonce odvážil rozsvítit. Původcem řevu byl jeden z účastníků, důvodem krev tekoucí z jeho citlivého orgánu a příčinou žena, které ke spokojenosti nestačil jen jeden muž.
Lékař, u něhož zraněný skončil, se samozřejmě ptal na původ onoho hodně neobvyklého zranění. „Napište, že soudruh se zranil při přenášení psacího stroje,“ nadiktoval mu pacientův průvodce. Pokud si někdo myslel, že se tenhle citlivý problém dá utajit, zmýlil se. Netrvalo dlouho a správný název okresu na mnoha tabulích u silnic byl přeškrtnutý. Místo něj tam kdosi pečlivě napsal: PTÁKOJEDY.

deníček: LÁSKA A KNIHY

Už jako malý kluk jsem miloval knihy. A taky je často dostával. K svátku, k narozeninám i na Vánoce. Přelouskal jsem snad úplně všechny, které jsme doma v knihovně měli – a že jich nebylo málo. Mnohým dospěláckým jsem tenkrát sice ještě moc nerozuměl, ale žádnou z nich jsem před dočtením poslední stránky neodložil. Bylo by mi to líto.
Moje láska ke knihám přežila desetiletí a přetrvala dodnes. Neumím najít ta správná slova, jimiž by se dalo popsat vzrušení, které zažívám už při pouhém pohledu na novotou vonící či naopak mnohýma rukama osahaný a opotřebovaný svazek. Stejně tak neumím věrohodně vyjádřit pocity, s nimiž se nořím do prvních řádků, s nimiž se přesouvám ze svého reálného života do světa knižních hrdinů nebo darebáků.
Nechápu lidi, kteří knihy nečtou. Nerozumím jim. Nehodlám je však přesvědčovat, že dělají velkou chybu, že se o hodně připravují. Bylo by to zbytečné plýtvání energií i časem. Láska se nedá nadiktovat. Ať už je to láska člověka k člověku nebo člověka ke knize.

ŠTĚDRÝ VEČER

„Tak ať se tu za rok zase všichni ve zdraví sejdeme,“ řekla u slavnostně prostřeného štědrovečerního stolu Hedvika. Obě děti mezitím zkoumaly, zda mají pod talířem minci, a rádoby nenápadně pošilhávaly po stromečku obloženém dárky.
Julek jedl rybí polévku a cítil, jak se mu v těle rozlévá teplo. Z dobrého jídla i nepopsatelného pocitu štěstí. Je škoda, že Vánoce nemohou být každý den, napadlo ho.
To bylo přesně před rokem. Letos v listopadu se s Hedvikou rozvedli. „Už s tebou nechci žít,“ sdělila mu na jaře úsečně. O deset let mladšího muže zatajila. O něm se dozvěděl od teď už bývalého rodinného přítele.
„To víš, Héďa cítí, že jí ujíždí vlak. Chce si ještě něco užít,“ uslyšel od něj Julek. Ta slova příšerně bolela. Řezala, pálila a trhala mu srdce.
Teď ležel ve svém vyhnanství, jak říkal obýváku, hleděl do stropu a přes tenkou panelákovou stěnu chtě nechtě slyšel všechno, co se v kuchyni dělo. Cinkot chystaných příborů, pokládání prázdných talířů na stůl i vůně smažícího se kapra mu orosily oči a začaly v hlavě promítat film vzpomínek. Ve chvíli, kdy se v něm radoval z narození syna, vedle v kuchyni všechno ztichlo.
„Dobrou chuť,“ uslyšel Hedviku.
„Dobrou chuť,“ zašeptal Julek sám pro sebe.
Pak se zakousl do bagety, kterou si včera pro tenhle slavnostní večer koupil.

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY 6

Vousy a prst v nose

Já těm ženským nerozumím. Teda přesněji řečeno nerozumím tomu, jak někdy vychovávají své potomky. Třeba proč se je snaží odradit od toho či onoho nejrůznějším strašením.
Když byla naše dcera hodně malá, manželka jí pořád vyhrožovala, že když bude zlobit, přijde si pro ni a odnese si ji někam hodně daleko vousatý pán. Pak se u nás doma jednou objevil můj nadřízený z práce. Měli jste vidět ten cirkus. Ten neustávající dceřin řev. Copak jsem mohl šéfovi říct, že se ho to dítě bojí? Že má strach, aby si ji neodnesl jako čert Káču?
Nejhorší na tom je, že tahle ženská vlastnost se zřejmě dědí. Dcera teď má syna a ten se neustále vrtá prstem v nose. Holku to samozřejmě štve, a tak jednou klukovi řekla: „Jestli si nepřestaneš strkat ten prst do nosu, budeš brzy tlustý jako strýček Pepa!“
Já o tom samozřejmě nevěděl. Jednou jsem tam přijel na návštěvu. S vnukem jsme se vydali na výstavu modelů vláčků. Kluk v tramvaji pořád pokukoval po jedné těhotné paní. Ta to po chvíli nevydržela: „Chlapečku, ty mě odněkud znáš?“
Vnuk se jen potutelně uculil: „Ne, neznám. Ale vím, co jste dělala!“

deníček: VÁNOCE ZA DVEŘMI

Je to jako přímá úměrnost. Čím jsem starší, tím méně mě vánoční svátky oslovují. Po sněhu není opět ani památky, obchody jsou nabité k prasknutí, lidé v ulicích s nákupními taškami v rukou a s vytřeštěnýma očima jako by pořádali běžecké závody. V televizi i v rádiu neustále reklamně masírují potenciální zákazníky, ze stránek novin a časopisů útočí nabídky jakýchsi výhodných, speciálně vánočních balíčků. Dokonce i lék na prostatu v zajímavé kombinaci s vícefunkčním šroubovákem. Neuvěřitelné...
Kam se poděly ty ladovské bílé Vánoce plné klidu? Vánoce, při nichž k sobě měli lidé blíž, byli na sebe hodní a kdy své třeba i skromné dárky balili do lásky, štěstí a porozumění? Pravděpodobně je odvála konzumní doba. Někam hodně daleko. Jen někteří lidé před ní prozíravě včas pozavírali okna a zamkli dveře. Jenže se obávám, že takových je málo. A bohužel jich ubývá.

JE LÁSKA JEN SLOVO?

Říkáváme leccos. Ale dá se tomu věřit?
Tu otázku pokládají bezesporu častěji ženy. „Máš mě rád?“ ptají se svých protějšků. Některé partnerům dokonce vyčítají, že od nich onu láskyplnou větičku neslyší spontánně a častěji.
Jsou muži, kteří své manželky, přítelkyně či družky bezmezně milují, ale slovní vyznání lásky jim jaksi ne a ne přejít přes ústa. Jsou zase jiní, kterým toho obsah slova láska moc neříká. O to častěji se jím přesto ohánějí, o to častěji je používají.
„Mám tě rád,“ tvrdí svým ženám před odchodem za milenkou. „Moc tě miluji,“ říkají po návratu od ní. Ale neplatí to jen o mužích. Podobně se chovají i některé ženy. Ty se dovedou přetvařovat ještě víc.
Trochu to připomíná jedno úsloví: „Nikdo ti nemůže za celý život dát tolik, kolik ti já mohu za minutu slíbit.“ Láska je skutečně jen pouhé slovo. Nezáleží na tom, kolikrát je člověk vysloví, mnohem důležitější je, jak je vyjádří svým chováním a hlavně skutky.
Dlouze vyprávět by o tom mohly právě milenky. Jen málokterá se může pochlubit tím, že by od ženatého milence uslyšela: „Mám tě bezmezně rád.“

MÍSTO ČINU

Slíbil si to u manželčiny smrtelné postele. Nedávno mu bylo sedmdesát, cítil, že i svíčka jeho života pomalu dohořívá. Teď seděl ve vlaku a jel na místo činu.

Za zavřenýma očima si promítal film vzpomínek na tu dobu před více než padesáti lety. Hlavní roli v něm hrál on. Urostlý, černovlasý, ve vojenské uniformě. V kasárnách, na vycházkách, s kamarády u piva i na tanečních zábavách.

„Jízdenky, prosím,“ vyrušil ho ze zahloubání průvodčí.

Podal mu ji a zjistil, že přetržený vzpomínkový film už slepit nedokáže. Hleděl nepřítomně z okna vagonu a těšil se, až konečně vystoupí.

Na nástupišti protáhl ztuhlé tělo a rozhlédl se. Skoro nic se tu nezměnilo. Jen nádražní budova od té doby hodně zchátrala. Vydal se do městečka a cítil, jak mu nemocné srdce bije čím dál rychleji. Už abych tam byl, říkal si.

Když se konečně dočkal, čekalo ho velké zklamání. Nevěřícně zíral na rozpadající se budovu bez oken i dveří. Posbíral v sobě poslední zbytky sil a vešel dovnitř. Šlapal po použitých a odhozených injekčních stříkačkách, jen lidským výkalům se pečlivě vyhýbal.

Vystoupal po schodech do prvního patra a neomylně zamířil k jedné z místností. Tady to bylo, tady se to stalo - vrátil se myšlenkami znovu do doby svého vojančení.

V této místnosti přišel o panictví. Se svou nedávno zemřelou ženou.

KRÁTKÁ PAMĚŤ. DÁ SE NĚJAK NASTAVIT?

Paměť se prý dá trénovat. Ale je to pravda?

Znám člověka, který ve společnosti za večer vypráví jeden a tentýž vtip snad desetkrát. Stejným lidem. Nepamatuje si, komu už ho říkal. Přítomní se pokaždé ze slušnosti zasmějí, ale za zády toho dotyčného pak obracejí oči v sloup a vyměňují si soustrastné pohledy.

Další zase odchází z práce a jen výjimečně se do ní po několika minutách nevrací. Jednou zapomene na stole klíče od bytu, jindy tam nechá deštník či nějaký svršek, někdy dokonce celou tašku.

Znám i jiného, který neustále něco hledá. Tuhle gumu (nejčastěji), tamhle tužku nebo časopis se sudoku. V tu chvíli, kdy součásti a nezbytnosti svého velkého koníčka odloží, zapomíná, kde je nechal. Ale zase je to velký šťastlivec. Přál bych vám vidět tu radost, když dávno oželenou pryž najde. Je snad ještě větší, než z obrovské výhry ve sportce.

Paměť je zkrátka prevít. Zvlášť ta krátká. Údajně se dá trénovat, na její zlepšení už dokonce existují i nějaké prášky. Osobně si myslím, že úplně nejúčinnější by bylo tu extrémně krátkou nějak nastavit. Jenže to nejde, paměť není žádný provázek.

Proto buďme rádi, že takové problémy nemáme.

Já totiž znám člověka, který ve společnosti vypráví jeden a tentýž vtip snad desetkrát. Stejným lidem. Nepamatuje si, komu už ho říkal. Přítomní se pokaždé ze slušnosti zasmějí, ale za zády toho dotyčného pak obracejí oči v sloup a vyměňují si soustrastné pohledy. Další zase odchází z práce... Ježiš, pardon...

zamyšlení: VĚK A RYCHLOST

Někteří zaměstnavatelé už diskriminují i mladé.
Je vám více než osmnáct a méně než dvacet? Máte smůlu. Alespoň v jedné z brněnských prodejen oděvů. V ní shánějí zaměstnance jakéhokoli pohlaví, ale jen takové, kteří už dvacetiny oslavili.
Nad jednoznačnou diskriminační podmínkou zůstává rozum stát. Ještě štěstí, že si nezačínají diktovat například majitelé rozlehlejších restaurací. Nápaditější z nich by pak mohli začít vybírat mezi uchazeči o místo číšníka třeba jen ty, kteří uběhnou sto metrů pod dvanáct sekund.

TAKOVÝ HODNÝ KLUK

Miloval svou matku. Tolik, že kvůli ní i vraždil. Předlistopadový krimipříběh.

Sedmačtyřicetiletý muž spí tvrdým spánkem opilců. Nevidí dvaadvacetiletého syna Zdeňka, jak zavírá okna ložnice, jde na dvůr, bere tam sekyru a vrací se s ní do domku. Jak s nástrojem za zády přistupuje ke gauči. Stojí nad spícím otcem, hledí na něho a přemýšlí. Uvažuje nad celým svým životem. Jak dlouho to trvá? Dvě minuty? Tři? Během té kratičké doby mu proběhne hlavou vše, co tomu předcházelo.

***

Dětství. Neradostné pro něho i jeho čtyři sourozence. Prožívané v kulisách křiku, vyhrožování, někdy i bití. „Nech maminku, proč ji nenecháš?“ volaly děti nejednou na otce potácejícího se po světnici. Chtěly ji bránit. Dostaly nářez taky.

Tehdy tomu moc nerozuměly. Až později pochopily, že otec je nenapravitelný alkoholik. Člověk, který je při vidině plné skleničky schopen udělat cokoliv. Nocí, kdy se budily kraválem, provázejícím jeho příchody z hospody, bylo nepočítaně. Krčily se v postýlkách, vyděšeně po sobě pokukovaly a čekaly, co se bude dít tentokrát.

Matka snášela příkoří statečně. „Tatínek za to nemůže, je nemocný. Však se nebojte, on se zase uzdraví,“ konejšívala je. Později už ne. Bylo jí jasné, že dospívající děti prohlédly. „Kolik mi vlastně bylo, když se s ním rozvedla? Šestnáct? Ne, sedmnáct“ – pomyslí si Zdeněk. Měla to udělat už dřív, říkal jsem si tehdy a měl z jejího rozhodnutí radost.

Ne nadlouho. Otec chodil za matkou, kupodivu střízlivý. Žadonil, prosil, sliboval: „Už pít nebudu. Fakt se polepším. Jen mě vem zpátky.“

Proč mu věřila? Proč k jeho návratu svolila? – honí se Zdeňkovi hlavou. Vždyť jí muselo být jasné, že se nic nezmění. On už jiný nebude. Taky nebyl. Jen málokdy dal matce peníze na domácnost. Pokud ano, tak je z ní zase brzy pod různými záminkami vytahal. Potřeboval pít.

Zdeňkovi se před očima vynoří scéna, jíž se stal nechtěným svědkem: Pootevřenými dveřmi do ložnice zaslechl otcův opilý hlas. Jeho slova, adresovaná bývalé manželce. „Tak ty chceš peníze? Podívejme.“ Následoval nespoutaný smích. „Dostaneš je, ale něco za něco. Musíš mi podržet. Teď hned.“ Dál už neposlouchal.

Film vzpomínek se ve Zdeňkově hlavě odvíjí dál. Je na něm otec, jak propíjí peníze získané za prodej kuřat ze synovy líhně. Zpeněžuje zrní. Vyčítá matce, že nevaří, nepere, nestará se o domácnost. Je na něm zachycena i maminka. Mlčenlivá, trpící, rezignující.

Právě kvůli otci jsem se odstěhoval nejprve k tetě a potom k babičce. Tam byl alespoň klid. Na vojně už méně, ale pořád to bylo lepší než doma, bilancuje Zdeněk další roky svého života. Jenže nemohl jsem nechat maminku jen s ním. Asi by to nepřežila. Proto jsem se vrátil domů. Domů? Dá se tomu tak vůbec říkat?

Na pomyslném filmovém pásu se objevují obrázky ze včerejšího večera. Otec přichází opilý. Vyhrožuje, nadává. „Vypadněte! Nechci vás tady vidět! Už vás mám dost!“ Odmlčí se, ale jen na chvilku. Jako by nabíral dalších sil. „Buď půjdete dobrovolně, nebo vám to zařídím jinak. Mám známého na soudu, on už se postará o to, abyste odtud letěli!“ Rozesměje se tím svým opileckým smíchem, který Zdeněk dobře zná. Jak jej nenávidí...

Otec se nakonec uklidní, jde si lehnout. Syn počká, až usne a jde spát také. Jenže nemůže usnout. Dlouho do noci se převaluje na lůžku.

***

Dnešní ráno. Zdeněk se budí, jako už tolikrát, křikem. „Stejně vás vyženu, domek bude můj. Jen můj!“ slyší otce hulákat z kuchyně. „Hned dneska pojedu na soud. Nepomůže vám nic.“

Je půl šesté. Otec s vyřváváním skončí až ve chvíli, kdy jeho bývalá manželka odchází na vlak, kterým odjíždí do práce. On ji následuje asi o deset minut později. Zdeněk do práce nejde. Včera ho bodla do víčka včela. Po téměř probdělé noci nakonec ještě na chvíli usne. V osm se nasnídá, pak se jde postarat o své holuby, kuřata. Taky v domku trochu uklidí.

Je něco po jedenácté, když se otec vrací domů. Opilý. „Tak, a je to,“ vykřikuje. „Půjdete! Potáhnete! Zůstanu tady sám, na soudě to potvrdili. Domek bude patřit jenom mně.“ Motá se po kuchyni, nahlíží do hrnce, v němž syn vaří polévku. „Mám hlad. Chci jíst,“ poroučí.

Ve Zdeňkovi se zvedne vlna odporu. Nebude mlčet jako matka. „Nic nedostaneš. Nedáváš mamince peníze, tak nebudeš jíst,“ prohlásí rezolutně. Tohle otec nečeká. Zaskočí ho to. „No no, jsi nějaký drzý,“ prohlásí. „Můžeš si tu podělanou polívku strčit někam, já se bez ní obejdu.“ Ještě chvíli se potácí po kuchyni, pak za sebou práskne dveřmi od ložnice. Jde spát. Za okamžik je slyšet jeho chrápání až do kuchyně.

Syn se nají, nahlédne do ložnice a pozavírá okna, jimiž do místnosti nakukuje zvědavé červencové slunce. Všimne si ho soused odnaproti: „Proč je zavíráš? Táhne na tebe?“ vyzvídá. Zdeněk jen pokrčí rameny. Jde na dvůr, bere tam do špalku zaseknutou sekyru a vrací se do domku. S nástrojem za zády přistupuje ke gauči.

Tři minuty vzpomínek uplynuly. Zdeněk zasazuje otci ránu. Pak ještě jednu. Hodiny ukazují hodinu po poledni.

Pracoviště má Zdeněk kousek odtud. „Mistře, beru si dovolenou,“ poví nadřízenému. „Bodla mě včela. A taky budu zavřený, protože jsem zabil otce.“ Předá klíče od své skříňky, taky od skříňky s nářadím: „Vraťte je, prosím vás, abych to nemusel platit.“

***

Lidé ve vsi se diví. „Vždyť to byl takový hodný, pracovitý kluk,“ říkají. „Jak jen mohl udělat tak hroznou věc?“ Jedna ze Zdeňkových sester vyšetřovateli poví: „Otce jsem moc ráda neměla a myslím si, že on nás taky ne. Ale Zdeňka ano. Vždycky byl hodný, nejen na mě, ale i na ostatní sourozence. Často nám pomáhal i s úkoly do školy.“

Zabil otce. Ospravedlnit ho nemohlo ani to, jaký jeho rodič byl. Za vraždu šel do vězení na deset let.

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY 5

Cecky nebo kecky?

My ze staré školy to nemáme vůbec jednoduché. Třeba chudák moje mamina. Tuhle se vrátila z nákupů ve městě, byla plná dojmů a taky celá zmatená.

„Tak si představ, Příhodo, co se mi stalo,“ povídá. „Zastavil mě jakýsi člověk a ptal se, kde najde Úřad práce. Říkám mu, že tam a tam, naproti hotelu Continental. A on, že se to čte Kontynental,“ líčila manželka. A nebylo to zdaleka všechno, co v ten den zažila.

„Tak jsem se poučila. Pak jsem potřebovala poradit já a ptala se jakési ženy, kde je obchodní dům Kentrum. Myslíte Centrum, ne? uslyšela jsem. No a uvnitř jsem hledala utěrky Clarin. Prodavačka mě upozornila, že to není Clarin, ale Klarin. Příhodo, věřil bys tomu?“ kroutila hlavou.

Pak se zvedla a navrhla, že bychom si mohli dát tonic. „Tonyk,“ opravil jsem ji tentokrát já. K lednici už nedošla. Tvrdě usedla na židli, chvíli se na mě dívala a nezvykle zoufalým hlasem prohodila: „Tak já už fakt nevím. Co je teda správně? Cecky nebo kecky?“

„Oboje,“ vysvětlil jsem jí.

VIDÍM TI AŽ DO ŽALUDKU

„Vidím ti až do žaludku,“ zaslechneme občas od někoho. Případně to někdy sami použijeme. Buďme rádi, že ve skutečnosti tomu tak není. Náš život by totiž vypadal úplně jinak.
Onen hluboký rentgenový pohled by nám třeba odhalil, že kolega v práci se sice tváří jako největší kamarád, ale ve skutečnosti na nás pravidelně donáší nadřízenému. Že manželka při častém pomlouvání sousedky ve skutečnosti myslí na souseda, jemuž už nějakou dobu nadbíhá. A že našemu dospívajícímu dítěti se při výchovných momentech derou na jazyk slova související s ústy a místem, kde záda přecházejí v nohy.
A naopak? Jak by se nám líbilo, kdyby kamarád od piva věděl, že ho máme za těžkého podpantofláka? Kdyby šéf z našeho žaludku vyčetl, že je neschopný kariérista, jenž se obratně zbavuje lidí, kteří by mohli jeho pozici ohrozit? Nemluvě o úřednících za různými přepážkami. Pokud by věděli, co si o nich skutečně myslíme, osladili by nám už tak nepříjemné návštěvy úřadů ještě víc.
Buďme rádi, že nikdo nikomu do žaludku nevidí. Obrazně ani ve skutečnosti. V tom posledně jmenovaném případě by to také nebyl příjemný pohled.

TRÁPENÍ NA PLÁŽI

Ležel na břiše na mořské pláži, záda mu příjemně ohřívaly sluneční paprsky. Nenápadně pokukoval po mladých děvčatech, z nichž některá už dávno odložila horní díl miniaturních plavek.
Bylo by mu dobře. Nebýt manželky, mohutně přetékající ze sousedního lehátka, a chrlící snad nikdy nekončící příval slov.
„...všechny ženské v práci mi budou to skvělé opálení závidět...“
„...šéfka má zase nového chlapa a jede s ním do Tater...“
„...ti sousedé snad nejsou normální, představ si, že...“
„...to naše auto už je nanic, měl bys je prodat a koupit nové...“
„...říkala jsem jí, že...“
„...myslím si...“
„...a kam to pořád koukáš? Nech už ty ženské konečně na pokoji! Chci si s tebou povídat!“
Něco zamumlal a vzpomněl si na jakousi reklamu v televizi, kde muž svou nepříjemnou, hašteřivou a upovídanou partnerku jednoduše vypustí a sbalí.
S nadějí pohlédl na manželčina záda. Žádný ventilek tam neměla. Jen guma podprsenky se jí nesmiřitelně hluboko zařezávala do tučné podkožní vrstvy.
„Budeš mít na zádech neopálený proužek. Nechceš ten vršek plavek rozepnout?“ zeptal se jí.
Přikývla.
Háčky na podprsence mají k ventilku daleko, konstatoval zklamaně v duchu muž, když pouštěl manželčin monolog jedním uchem tam a druhým ven.

CHODBA PROMLUVILA

Jsem úplně obyčejná chodba v pětipodlažním domě. No, možná tak úplně obyčejná ne.

Umím totiž mluvit, jenže lidé to nevědí. Možná i proto ve mně dělají to, co dělají. Třeba ti dva nedočkaví manželé z druhého patra. Tuhle se vraceli z jakéhosi flámu a zřejmě si spletli mezipatro se svou ložnicí. Buďte rádi, že jste to neviděli.

Nebo pan Flákota ze čtvrtého. Zastřízliva cukruje vedle své manželky jako hrdlička, ale není mu to nic platné. Když se vrací domů opilý, žena ho nepustí. A tak poměrně často přespává támhle na těch schodech.

Pořád je ale lepší než starý mládenec Krosna. Taky pije jak duha a jeho žaludek byl už několikrát jakýsi hodně vratký. Támhle se to stalo. A taky támhle a támhle. Měli jste vidět, jak domovnice řádila. Lítala jako zběsilá, pátrala po viníkovi, ale na nic nepřišla. Naštěstí pro Krosnu.

Mohla bych vám toho napovídat ještě mnohem víc. Ale nechci. Pokud jste hodně zvědaví, zkuste požádat o nějakou tu historku náš výtah. Je tady stejně dlouho jako já a taky toho hodně pamatuje. Jenže budete to s ním mít těžké. Je to totiž starý nemluva.

TVÁŘ ZA SKLEM

Vídávám ji tam prakticky denně. Tu kulatou tvář s hlubokými vráskami vyrytými věkem do jakoby voskového obličeje. Stará žena sedí za oknem přízemního bytu nehybně, jen očima pozorně sleduje dění na ulici. Slyší něco? Neslyší?

Teď, na začátku zimy, ji dělí od pouličního ruchu pečlivě vyleštěné okenní sklo. V létě to má o něco lepší. Z otevřeného okna je životu tam venku přece jen o něco blíž.

Chodím denně okolo a pokaždé je mi jí tak trochu líto. Takhle bych jednou dopadnout nechtěl, říkám si. Přitom vím, že člověk si podzim a zimu svého života úspěšně naplánovat nemůže. Jedna věc mě ale utěšuje a také utvrzuje v tom, že úplně stejně jako ta stařenka nedopadnu. Z okna našeho půdního bytu totiž na ulici vidět není.

deníček: TAKOVÉ MALÉ RADOSTI

Život bývá občas hodně hořký. I proto by si jej měl člověk čas od času pořádně osladit. Udělat si radost. Jakoukoli a čímkoli. Já protentokrát sáhl do té své životní cukřenky pro návštěvu mikulášského večera v oblíbeném klubu Vegas. Atmosféra byla skvělá, cimbálová muzika hrála k poslechu, tanci i na přání, ceny z tomboly předával Mikuláš (jenž se ve skutečnosti jmenuje Mikoláš). Někteří vytrvalci vydrželi až téměř do rána.

Já mezi ně sice nepatřil, ale přesto se mi zdálo, že jsem do té životní cukřenky hrábl nějak moc a taky hodně hluboko. Přeslazení jsem totiž cítil ještě po celý následující den.

ÚNOS

Na displeji jeho mobilního telefonu se objevilo jakési neznámé číslo. „Syna vám vrátíme za milion korun,“ uslyšel z telefonu hrubý mužský hlas. Zdálo se mu, že každou chvíli omdlí.

„Aaa aano,“ dostal ze sebe s námahou. V tu chvíli nemyslel na to, kde peníze sežene. Myšlenky se mu zatoulaly k manželce, která je na služební cestě kdesi na druhém konci republiky. Co na to řekne? Jak jí to jen vysvětlí?

Jako ve snách vyslechl podmínky únosců a podrobnosti o předání peněz. „Ještě se ozveme,“ uslyšel nakonec z mobilu. Vzápětí zazvonil telefon znovu.

„Tak jak se vede? Co malý?“ vyzvídala manželka. Cítil, jak mu po zádech teče pot. Lhát nikdy neuměl. Tentokrát musel.

„Všechno v pořádku. A co ty?“ převedl řeč jinam.

Pak jen seděl s hlavou v dlaních. Ne a ne se soustředit. Syn, únosci, peníze, manželka. Ta slova tlačila, bolela a doháněla ho k zoufalství.

Vtom se probudil. Vyskočil z postele a spěchal do dětského pokoje. Postýlka byla prázdná, v otevřeném okně si vítr pohrával se záclonou. Telefon zazvonil a na displeji se objevilo jakési neznámé číslo.

„Syna vám vrátíme za milion korun,“ oznamoval hrubý mužský hlas.

JEDNA PANÍ POVÍDALA

Drbání už není jen doménou žen. Klepnami bývají také muži.

Kdysi jsem slyšel takový vtip: Stály tři drbny na návsi, probíraly všechno možné a skončily u vypěstovaných okurek. Jedna se chlubila velikostí těch svých a na zdůraznění je předvedla asi třiceticentimetrovou vzdáleností mezi zvednutými dlaněmi. Druhá jen nevěřícně koukala, stejně jako třetí. Ta navíc hodně špatně slyšela. Nechtěla však zůstat pozadu a tak se zeptala: „A kde bydlí?“

Jo, bejvávalo. Kdysi snad bylo drbání či chcete-li klepání výsadou žen. Zatímco příslušnice něžného pohlaví se teď chtějí ve všem možném vyrovnat mužům, mnozí chlapi se jim v roznášení klepů vyrovnali už dávno. Nevěříte? Stačí si udělat třeba takovou malou zkoušku. Já už ji mám dávno za sebou.

Tenkrát jsem se tajuplně svěřil kolegovi v práci, že se budu ženit. A taky ho výslovně požádal, aby o tom nemluvil a nechal si to pro sebe. Že si ho vážím, proto je jediný, komu to říkám.

Výsledek? Na druhý den se mne na termín svatby ptali tři kolegové a dvě kolegyně, do tří dnů o mém fiktivním sňatku věděli na přibližně třicetičlenném pracovišti všichni. Po týdnu pak vyzvídali i kolegové z branže z druhého konce města.

Zkrátka Brno je velká vesnice a nejhorší klepnou chlap.

ŽIVOT SI NEKOUPÍŠ

Koupit se dá už téměř všechno. Jen lidský život ne.

Za peníze se dá koupit prakticky všechno. Teď už částečně i zdraví. Jedna výjimka ale přece jen existuje. Lidský život. Má nevyčíslitelnou hodnotu a žádnými penězi jej zaplatit nelze.

Násilníci a vrazi tak neuvažují. Pro mnohé z nich představují jejich oběti jen překážku na cestě k dosažení toho či onoho cíle. Bezohledně a mnohdy brutálně si jdou za svým.

Samozřejmě existují i jiné typy vražd. Třeba po dlouhodobém týrání manželky manželem. Ale bylo by chybou ospravedlňovat, byť třeba jen částečně, i takovouto vražedkyni. Likvidace člověka člověkem je totiž hrůzný a neomluvitelný čin.

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY 4

Jazyk a vejce

Řeknu vám, že není nad tu naši malou, hlučnou, zakouřenou vesnickou hospůdku. Člověk se tam nemusí ohlížet napravo nalevo, žádné nažehlené ubrusy na stolech, když něco rozleje, nic se neděje. V nóbl restauracích je to úplně jiné. Necítím se v nich dobře, nemám je rád.

Jenže bohužel někdy musím zajít i do nich. Jako tuhle: mamina na mě začala zase dorážet, že ji nikam nevezmu, že pořád někde lítám a ona musí sedět sama doma. Tak jsem ji vzal na večeři. Do města, do jedné z těch nablýskaných restaurací. Na tlusté světlé koberce aby se tam člověk bál šlápnout, do židle se po dosednutí zabořil až kamsi.

Na jídelním lístku byly jakési nesrozumitelné názvy. Jeden z nich mě zaujal, ale pro jistotu jsem si ho nechal od pikolíka přeložit do češtiny. Ten chlap se na mě podíval jako na nějakého idiota a pak povídá: „Pane, to je hovězí jazyk. Ten mohu jen doporučit.“

Mně se to ale moc nelíbilo: „Tak ten nechci. Ten už měl vůl v hubě.“

Vypadalo to, že jsem vrchního naštval. Přimhouřil oči a řekl stroze: „Tak si dejte vajíčko, to slepice v zobáku neměla.“

ROZMAZLENÉ MĚSTO

Kejda nám nevoní, zato řízek na talíři ano.

Kejda nevoní. Na vesnici to ví každé malé dítě. Možná i proto ho v dospělosti ani nenapadne si na nějaký zápach stěžovat. Lidé ve městech či městečkách jsou ale rozmazlenější. Nevoňavá kejda jim pod nos nejde, a tak nešetří stížnostmi.

Nechtějí slyšet nic o tom, že hnůj a hnojení k zemědělství odjakživa patří. Ve své sobeckosti by hnojiva nejraději zlikvidovali, případně dali přednost umělým, plným škodlivých látek.

Jenže pak by se mohlo stát, že si na kejdu ještě rádi vzpomenou. Nad prázdným talířem. Nebo nad plným, ale se zhoubnou rakovinou v těle.

HODNĚ ŠPATNÝ OBCHOD

Stála před ním a on se nemohl na tu nádheru vynadívat. Vpíjel se do ní očima a rukama něžně laskal její tvary. Pro ženy z ulice i moderní techniku měl vždycky slabost. A tahle jeho nová kopírka byla bezvadná. Dokonalá.

Znovu se zálibně zahleděl na toho svého miláčka a najednou si vzpomněl na chlapy z práce. V hospodě často říkávali, že peněz mají dost. A pokud by došly, tak si prý vytisknou další. Vytisknou? Oni vytisknou, já zkopíruji - rozhodl se.

První výsledky byly nevalné. Hlavně kvůli papíru. Pak sehnal jiný, lepší. Pětistovky z nich byly hodně povedené. V hlavě mu začal hlodat červík pokušení. Zkus to. Alespoň jednou, jedinkrát - nabádal ho. Obavy a strach však byly silnější. Červíka zahnal, založil ty dva padělky hluboko do peněženky a šel spát.

Ještě než stačil usnout, byl tu ten neodbytný červ znovu. Tentokrát ho neposílal do obchodu, nýbrž na ulici. To by možná šlo - pomyslel si před usnutím.

O den později doma uléhal s dobrým pocitem. Užil si zadarmo, pouliční kněžka lásky nic nepoznala. Ani ji nenapadlo, že by ty peníze mohly být falešné. On zase pro změnu netušil, že její pohlavní nemoc byla pravá.

SBĚRATEL MILOSTNÝCH POLOH

(Ne)uvěřitelná historka o jistém teoretikovi i praktikovi. Stala se ve skutečnosti?
Někdo sbírá známky, jiný brouky, další třeba milostné polohy. Saša Pichle patřil k těm posledně jmenovaným. Pouhé fotografie, obrázky nebo nákresy mu ale nestačily. Taky je zkoušel, odškrtával ve svém bohatém seznamu a průběžně informoval o stavu svého nejnovějšího skóre kamarády.
„Člověče, včera jsem s jednou blonďatou krasotinkou absolvoval červa v jablku. Řeknu ti: plno očekávání a žádné zklamání. To jabko bylo voňavé, šťavnaté. Zkrátka radost se do něj zakousnout a zavrtat,“ nadšeně se svěřoval v práci Pavlovi.
Konečně se postavil k rýsovacímu prknu, jenže se nějak nemohl soustředit. V duchu už byl na dnešní večerní oslavě narozenin rozvedené kolegyně Kláry, na kterou měl dávno zálusk. Tentokrát mi neunikne – rozhodl se.
Oslava se vydařila. Alkohol tekl proudem, stoly se pod jídlem prohýbaly. I Sašův plán vycházel. Podařilo se mu odjet s Klárou taxíkem, skončit v jejím bytě a zůstat tam až do rána. Jenže včerejší nadšený tón vystřídal ráno v práci zklamaný.
„Nejprve se zavřela snad na hodinu v koupelně. Když jsem se konečně dočkal a chtěl aplikovat zalomenou vývrtku, tvrdě to odmítla. Prý klasicky nebo nic. Přitom tvrdila, že chlapa neměla už půl roku,“ hořce si postěžoval Pavlovi. Ten se nenápadně schovával za svým rýsovacím prknem a myslel si své.
V dosavadním životě totiž vyzkoušel jednu jedinou polohu. Navíc se svou manželkou.

PRAVDA, LEŽ A PENÍZE

Mrzí mě, že jsem nebyl nikdy zavřený, neokrádal lidi, že nemám žádnou sexuální úchylku a neuměl bych zabít člověka.

Kdybych byl alespoň gambler! Nebo člověk, jehož sourozenec či některý z rodičů (ještě lépe oba) spáchali sebevraždu. Takhle nemám sebemenší šanci přijít k pořádným penězům. Do televizního pořadu Nic než pravda mě totiž nevezmou ani omylem.

Ale teď vážně. Jeden se nestačí divit, co všechno jsou lidé ochotni a hlavně schopni udělat pod vidinou toho, že budou v balíku. S toužebným pohledem na graf pětimilionové pyramidy se ve studiu a za asistence armády diváků přiznávají k násilí, podvodům a dalším trestným činům, k nevěře, ubližování a svým dosud důsledně skrývaným slabostem.

Pro vidinu snadno získaných peněz se sebeodhalují hluboko pod kůži. Dokonce za překvapivých i šokujících pohledů svých dospívajících potomků. Většina hráčů nakonec stejně odchází s prázdnou, další pak s částkou, která nijak ohromující není. Před celým národem se znemožní a odcházejí ze studia vstříc lidem, kterým v životě ublížili.

Je jim to zapotřebí? A je to vůbec normální?