Jsem úplně obyčejná chodba v pětipodlažním domě. No, možná tak úplně obyčejná ne.
Umím totiž mluvit, jenže lidé to nevědí. Možná i proto ve mně dělají to, co dělají. Třeba ti dva nedočkaví manželé z druhého patra. Tuhle se vraceli z jakéhosi flámu a zřejmě si spletli mezipatro se svou ložnicí. Buďte rádi, že jste to neviděli.
Nebo pan Flákota ze čtvrtého. Zastřízliva cukruje vedle své manželky jako hrdlička, ale není mu to nic platné. Když se vrací domů opilý, žena ho nepustí. A tak poměrně často přespává támhle na těch schodech.
Pořád je ale lepší než starý mládenec Krosna. Taky pije jak duha a jeho žaludek byl už několikrát jakýsi hodně vratký. Támhle se to stalo. A taky támhle a támhle. Měli jste vidět, jak domovnice řádila. Lítala jako zběsilá, pátrala po viníkovi, ale na nic nepřišla. Naštěstí pro Krosnu.
Mohla bych vám toho napovídat ještě mnohem víc. Ale nechci. Pokud jste hodně zvědaví, zkuste požádat o nějakou tu historku náš výtah. Je tady stejně dlouho jako já a taky toho hodně pamatuje. Jenže budete to s ním mít těžké. Je to totiž starý nemluva.
1 komentář:
Připomněl jsi mi tu slovenskou písničku "Cestou po schodoch". Lidé jsou zkrátka různí, ale přece nemůže být instalován kamerový systém úplně všude.J.
Okomentovat