Paměť se prý dá trénovat. Ale je to pravda?
Znám člověka, který ve společnosti za večer vypráví jeden a tentýž vtip snad desetkrát. Stejným lidem. Nepamatuje si, komu už ho říkal. Přítomní se pokaždé ze slušnosti zasmějí, ale za zády toho dotyčného pak obracejí oči v sloup a vyměňují si soustrastné pohledy.
Další zase odchází z práce a jen výjimečně se do ní po několika minutách nevrací. Jednou zapomene na stole klíče od bytu, jindy tam nechá deštník či nějaký svršek, někdy dokonce celou tašku.
Znám i jiného, který neustále něco hledá. Tuhle gumu (nejčastěji), tamhle tužku nebo časopis se sudoku. V tu chvíli, kdy součásti a nezbytnosti svého velkého koníčka odloží, zapomíná, kde je nechal. Ale zase je to velký šťastlivec. Přál bych vám vidět tu radost, když dávno oželenou pryž najde. Je snad ještě větší, než z obrovské výhry ve sportce.
Paměť je zkrátka prevít. Zvlášť ta krátká. Údajně se dá trénovat, na její zlepšení už dokonce existují i nějaké prášky. Osobně si myslím, že úplně nejúčinnější by bylo tu extrémně krátkou nějak nastavit. Jenže to nejde, paměť není žádný provázek.
Proto buďme rádi, že takové problémy nemáme.
Já totiž znám člověka, který ve společnosti vypráví jeden a tentýž vtip snad desetkrát. Stejným lidem. Nepamatuje si, komu už ho říkal. Přítomní se pokaždé ze slušnosti zasmějí, ale za zády toho dotyčného pak obracejí oči v sloup a vyměňují si soustrastné pohledy. Další zase odchází z práce... Ježiš, pardon...
1 komentář:
Dobré a ještě lepší téma, Jardo! Pozoruji, že mám také takové ty příznaky krátké paměti (zvláště při opouštění nějakého místa, kde jsem delší čas prodléval). V takových chvílích kašlu na konvence a polohlasně si sám pro sebe komentuji aktuální úkony. A světe div se! Ono to funguje. Asi. Jaksi. Nevracím se a raději mávnu rukou, že je to nejspíš jedno a kvůli nějaké prkotině se nemá cenu vracet. V žívotě jde většinou o ... no...lepší je to potom otřít z boty o trávu, než to nosit domů. Dobrou noc přeje medvěd snivec t.č. bdivec :°)
Okomentovat