ŠTĚDRÝ VEČER

„Tak ať se tu za rok zase všichni ve zdraví sejdeme,“ řekla u slavnostně prostřeného štědrovečerního stolu Hedvika. Obě děti mezitím zkoumaly, zda mají pod talířem minci, a rádoby nenápadně pošilhávaly po stromečku obloženém dárky.
Julek jedl rybí polévku a cítil, jak se mu v těle rozlévá teplo. Z dobrého jídla i nepopsatelného pocitu štěstí. Je škoda, že Vánoce nemohou být každý den, napadlo ho.
To bylo přesně před rokem. Letos v listopadu se s Hedvikou rozvedli. „Už s tebou nechci žít,“ sdělila mu na jaře úsečně. O deset let mladšího muže zatajila. O něm se dozvěděl od teď už bývalého rodinného přítele.
„To víš, Héďa cítí, že jí ujíždí vlak. Chce si ještě něco užít,“ uslyšel od něj Julek. Ta slova příšerně bolela. Řezala, pálila a trhala mu srdce.
Teď ležel ve svém vyhnanství, jak říkal obýváku, hleděl do stropu a přes tenkou panelákovou stěnu chtě nechtě slyšel všechno, co se v kuchyni dělo. Cinkot chystaných příborů, pokládání prázdných talířů na stůl i vůně smažícího se kapra mu orosily oči a začaly v hlavě promítat film vzpomínek. Ve chvíli, kdy se v něm radoval z narození syna, vedle v kuchyni všechno ztichlo.
„Dobrou chuť,“ uslyšel Hedviku.
„Dobrou chuť,“ zašeptal Julek sám pro sebe.
Pak se zakousl do bagety, kterou si včera pro tenhle slavnostní večer koupil.