Tou naší ulicí se to rozlehlo jako pořádné prásknutí bičem. Stál jsem před vchodovými dveřmi domu, lovil v tašce klíče a uslyšel: „Ty p..o, tos mu nemohla říct, že jsem byla celou noc s tebou?“
Něžnému hlásku kdesi za mými zády vzápětí odpověděl jiný: „P..o, copak si myslíš, že by to sežral?“ Nebyl jsem dost rychlý. Než se mi podařilo klíče najít, vylovit, dveře odemknout a zase zevnitř zamknout, padlo nejen těch p..í, ale taky p....í a k...v nepočítaně.
Jsi sprostý jako dlaždič – říkává se. Tahle dvoje mladá dívčí ústa však připomínala kanál. Neuvěřitelně špinavou stoku, v níž plave to úplně nejhnusnější, co je člověk schopen vyprodukovat. Za jistých okolností by mě to ani moc nepřekvapilo. Už několik let totiž bydlím v místech, jimž se neřekne jinak než brněnský Bronx. I proto se tu mnohdy dějí věci, které snad ani přesně a věrohodně popsat nelze. Vulgární mluva je vedle nich slabounký čajíček.
Jenže tyhle dvě ústní kanálové techničky nepatřily mezi ty obyvatele, kvůli nimž se mnozí lidé brněnskému Bronxu raději zeširoka vyhýbají. Možná sem docházely na školení. Pokud ano, tak se učily - a vyučily - moc dobře.
Nad jejich mluvou se totiž člověku zvedal žaludek stejně úspěšně jako nad tou už zmíněnou špinavou a hodně páchnoucí stokou. Možná dokonce ještě o něco víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat