Jazyk a vejce
Řeknu vám, že není nad tu naši malou, hlučnou, zakouřenou vesnickou hospůdku. Člověk se tam nemusí ohlížet napravo nalevo, žádné nažehlené ubrusy na stolech, když něco rozleje, nic se neděje. V nóbl restauracích je to úplně jiné. Necítím se v nich dobře, nemám je rád.
Jenže bohužel někdy musím zajít i do nich. Jako tuhle: mamina na mě začala zase dorážet, že ji nikam nevezmu, že pořád někde lítám a ona musí sedět sama doma. Tak jsem ji vzal na večeři. Do města, do jedné z těch nablýskaných restaurací. Na tlusté světlé koberce aby se tam člověk bál šlápnout, do židle se po dosednutí zabořil až kamsi.
Na jídelním lístku byly jakési nesrozumitelné názvy. Jeden z nich mě zaujal, ale pro jistotu jsem si ho nechal od pikolíka přeložit do češtiny. Ten chlap se na mě podíval jako na nějakého idiota a pak povídá: „Pane, to je hovězí jazyk. Ten mohu jen doporučit.“
Mně se to ale moc nelíbilo: „Tak ten nechci. Ten už měl vůl v hubě.“
Vypadalo to, že jsem vrchního naštval. Přimhouřil oči a řekl stroze: „Tak si dejte vajíčko, to slepice v zobáku neměla.“
1 komentář:
Brum, brum, brum - medvěd Jardův navštívil dům... Rád tě budu navštěvovat, jen prosím po mě nechtěj subjektivní hodnocení blogu.....Přece nedáš na cizí plky? Medvědí paleček nahoru, když jinak nedáš...
Okomentovat