deníček: MÉ DVOULETÉ DÍTĚ

Jsou tomu dva roky, co se tohle moje dítě narodilo. I když na jiné adrese, než na které se mnou bydlí teď. Abych pravdu řekl, ani nevím, jak jsem je počal. Byl to takový chvilkový nápad, z něhož vznikla závislost. Naštěstí nikterak škodlivá.

Díky dosavadnímu dvouletému blogaření jsem se kromě jiného na dálku seznámil s mnoha zajímavými a dobrými lidmi. Některé jsem obdivoval, jiní mi byli sympatičtí, další jsem měl rád – i když naše vztahy byly ryze virtuální a nikdy jsme se nepotkali. Škoda, že mnozí z nich tento internetový svět opustili. Často na ně myslím a rád vzpomínám.

Mně tenhle nádherný koníček vydržel. I když už dávno nepopisuji pomyslné čisté listy denně, jako tomu bývalo dříve. Na intenzitě nezáleží. Důležité je, aby to člověka bavilo, aby měl alespoň nějaké čtenáře.

Přepadá mě nostalgie. K ní bezesporu patří i úplně první článek, který jsem na svém tehdejším blogu zveřejnil. Tady je:

HOLKY NEBO VDOLKY?

Když jsem byl malé dítě, mohl jsem se utlouct po rajské omáčce. Už ani nevím, kdy mě to přešlo. Zato si pamatuju, že rajskou nahradila na prvním místě žebříčku mých oblíbených jídel vídeňská roštěná.

Přibližně v době, kdy holky přestávaly být v mých očích jen trapné postavičky hrající si s panenkami. Časem jsem měl ony holky raději než roštěnou či vdolky.

Zato guláš mi znechutili na vojně. Byl tam co chvíli, v nejrůznějších podobách a měl jedno společné: byl hnusný a s přibývajícím počtem dní strávených v uniformě stále hnusnější. Nejedl jsem ho pak pěkných pár let. Ale holky jsem mohl pořád. I když některé byly neslané nemastné, jiné naopak přeslazené.

Čas neúprosně běží, ony holky mi zestárly a po mladších se raději nedívám. Teď dávám přednost vdolkům. I když řekněme si na rovinu: Nejlepší buchta je stejně kus vepřového.

SMILNĚTE VÍC. BAVÍ MĚ TO.

Říkají mně mobilní telefon. Zkráceně mobil. Umím být nenahraditelný, spolehlivý, ale taky škodolibý. Proto mě nemají rádi hlavně milenci. Dokonce mě nazývají svým největším nepřítelem.

Ptáte se proč? Zbytečná otázka. A taky jednoduchá odpověď. Tedy pro ty, kdo jsou svým protějškům věrní. Neumíte si třeba vůbec představit, jak škodolibou radost mám z toho, když například ženuška surfuje v mých útrobách a hledá tam číslo potenciální milenky svého muže. Úspěšně.

Netušíte, o co větší radost mám, když kromě onoho čísla objeví nějakou SMS zprávu. Třeba takovou, v níž se praví: TY MUJ DIVOCHU, BYLO TO SKVELE. ZITRA SI TO MUSIME ZOPAKOVAT. VE STEJNOU DOBU NA STEJNEM MISTE. TVOJE KOCICKA.

Ano, jsem škodolibý a bavím se tím. Je mi úplně fuk, co vy lidé děláte. Co máte mezi sebou, jestli jste si věrní nebo ne. Nezáleží mi na tom, jak ty vaše odskoky, pletky, nebo jak tomu říkáte, dopadnou.

Baví mě, jak jste hloupí. Na rozdíl od nás přístrojů máte mozek, a přece býváte mnohdy méně inteligentní než my, obyčejní mobilové.

Nazýváte nás vrahy a likvidátory vztahů. Vy, kdo odsouváte své dlouholeté protějšky kamsi na vedlejší kolej a na té hlavní stavíte semafor do pozice volno pro mladší a výkonnější lokomotivy. Nejen ženského pohlaví. Nestydíte se? Jsme vrahy my, obyčejné přístroje, nebo vy, neobyčejní lidé?

Ač si to nechcete připustit, jste navíc neuvěřitelně hloupí. Vodíte si své bokovky domů, užíváte si s nimi v autech. A pak to končí třeba tak, jak popisuje Josef Formánek v knize Prsatý muž a zloděj příběhů:

...Jeli z Karlových Varů od Alenčiných rodičů a ona chtěla zavřít topení, aby se jí nevrátila rýma. Jak to udělal, začaly se na zamlženém skle znenadání objevovat otisky bosých chodidel. Zmateně otíral ty skvrny na svém charakteru a letmo mu proběhl mozkem minulý den. Jak tvrdě miloval Kristu Chytrovou a ona vymrštila nohy nahoru, aby se jimi dobře zapřela o sklo a mohla mu jít vstříc...

A co to má společného se mnou, mobilním telefonem? O tom píše Josef Formánek v téže souvislosti hned vzápětí:

...Byl v tom okamžiku tak prázdný, tak němý, tak hluchý, že ani neslyšel zvonění mobilního telefonu, nepřítele všech milenců. Alenka na druhém konci slyšela jen záznamník: Haló, haló, tady David Zajíc. Právě teď dělám něco moc, ale opravdu moc důležitého, takže nemůžu váš hovor přijmout. Nechte mi zprávu!...

(Mobilní SMS pro nezasvěcené: ALENKA JE DAVIDOVA MANZELKA).

NEPŘÍJEMNÉ KŘEČE. POSTIHUJÍ I MOZEK?

Onen hodně příjemný sen skončil tak rychle jak začal. Bolestí. Chvíli trvalo, než hlava vytržená ze spánku začala fungovat. Bolest se mezitím stupňovala. Pocházela z pravého lýtka a vystřelovala do zbytku těla. Lýtko bylo ztvrdlé na kost. Kvůli křeči.

Když jsem se jí mnohokrát vyzkoušeným a osvědčeným způsobem zbavil, spánek se ne a ne vrátit. Hlava jako by proti nočnímu odpočinku stávkovala. Nastrkovala mi pod zavřená oční víčka cedulku s výrazně červeným nápisem: křeče. V tom mě napadlo, jestli nemohou postihnout taky hlavu. Přesněji řečeno mozek.

Pokud ano, tak jak se to projevuje? Tím, že člověk nemůže usnout? Nebo pozbude všechen pud sebezáchovy a ohrozí život svůj i lidí kolem sebe? Nepostihovaly křeče v mozku třeba nechvalně proslulé válečníky? Netrpěl tímto problémem například Adolf Hitler?

Ležel jsem na posteli, kýžený spánek se každou vteřinou vzdaloval k nastávajícímu ránu a moje hlava byla plná mozkových křečí. Naskakovaly v ní další a další možnosti, jak by se mohla tahle mnou právě objevená nemoc projevovat.

Třeba nepochopitelným úletem doma spokojeného muže, končícím nemanželským potomkem. Vjetím řidiče na železniční přejezd, na němž bliká výstražné červené světlo. Pokusem o sebevraždu kvůli nějaké prkotině, kterou denně bez problémů řeší stovky jiných lidí. Návštěva herny, v níž člověk omámený vidinou vysoké výhry nechá celou výplatu. Atd., atd., atd.

Té noci jsem už nespal. Křečovité obrázky v mé hlavě byly silnější a vytrvalejší než potřeba spánku. Nebo jsem nakonec přece jen na chvíli usnul? Sám nevím. Vím jen to, že podivné obrázky definitivně vygumovalo až ranní zvonění budíku.

A taky, že křeče v lýtku jsou určitě méně nebezpečné než v mozku. I když zřejmě víc bolí.

UVĚZNĚNÁ ŠKOLAČKA

„Už to nikdy neudělám, fakt nikdy!“ křičela desetiletá Veronika a z očí jí tekly slzy. Jenže na sliby i skutky už bylo pozdě. Seděla zoufalá v té malé místnůstce, kde měl dospělý člověk málem problém se otočit, a říkala si, co s ní teď bude. Proč jen neposlechla rodiče? Proč muselo být po jejím?

„Nezamykej se na tom záchodě. Ta klička je nějaká špatná. Mohla by zaskočit.“ Ani nespočítá, kolikrát jen tuhle větu od rodičů slyšela. Zamykala se. Zamknula se i dnes dopoledne. V první prázdninový den, kdy byla doma sama. A klička zaskočila. Nešlo s ní pohnout, zůstala uvnitř uvězněná.

„Pomóóóc,“ zavolala ze všech sil, i když věděla, že byt je liduprázdný. Její křik se odrážel od stěn miniaturního panelákového záchodu a ničil jí ušní bubínky. Přesto pokračovala: „Pomóóóc! Pomóóóc!“ Najednou zaslechla čísi hlas. Nebo se jí to jen zdálo? Ne, nezdálo. Někdo někde mluví.

Otevřela dvířka zakrývající stupačkové potrubí. „Veroniko, co se děje? Stalo se ti něco?“ bylo slyšet zespodu. Od sedmnáctileté Jany, bydlící o patro níž. Vzlykající školačku trpělivě vyslechla, politovala a taky se zeptala, jestli něco nepotřebuje.

„Jo. Mám hlad. A taky žízeň,“ vzkázala Veronika dolů šachtou mezi potrubím. Zanedlouho tudy putoval nahoru balíček s namazaným chlebem. Uvázaný k širšímu konci smetáku. Stejným způsobem doručila Jana dítěti i láhev s čajem.

Když se rodiče odpoledne vrátili z práce, šlo všechno ráz naráz. Otec povolal kamaráda, pro něhož bylo odvrtání zámku hračkou. Vysvobozená Veronika se znovu rozplakala. Tentokrát radostí a štěstím. „Nadávat ti nebudeme, potrestala ses sama,“ uslyšela od rodičů.

Od té doby se na záchodě nikdy nezamykala. Doma ani nikde jinde. Nezamyká se ani teď. Po třiceti letech, která od jejího uvěznění uplynula.

MŮJ ZÁHADNÝ STÍN

Byla to náhoda. Cosi mi v té restauraci po vydatném a dobrém obědě našeptávalo, že se na mě někdo dívá. Že mě rádoby nenápadně, ale pozorně sleduje. Muž. Seděl o dva stoly dál, byl v pozdně středním věku. Na první pohled nevýrazný, na druhý do jisté míry zajímavý. Evidentně o sebe hodně dbal a nejedna žena by ho bezesporu označila za přitažlivého.

Hned po odchodu z onoho restauračního podniku jsem na něho zapomněl. Jenže ouha. O den později tam seděl zas. Znovu mě poočku pozoroval a dělal jako že nic. Náhody se dějí, říkal jsem si v duchu a vrátil se k současným pracovním problémům, jichž byla moje hlava plná. Beze zbytku.

O dva dny později jsem na toho muže narazil v tramvaji, poté v knihovně a vzápětí dokonce v kině. Stejně jako já tam seděl evidentně sám. O dvě řady za mnou. V tu chvíli jsem o něm začal přemýšlet a hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky.

Kdo to je? Co dělá? Sleduje mě? Proč? Copak jsme v nějaké detektivce nebo akčním filmu? Nerozvádím se, taky proto, že žádnou manželku nemám. S kriminálním podsvětím mě nic nespojuje, nikomu nedlužím ani haléř. Tak o co může jít? Tvrdit, že jsem byl v tom kině klidný, lhal bych.

Představení skončilo a já jel domů. V městském veřejném dopravním prostředku se onen muž neobjevil, což mě částečně uklidnilo. Neblázni, náhody se stávají – snažil se mě přesvědčit můj předtím dlouho němý vnitřní hlas. Povedlo se mu to. Ale jen do druhého dne, do dalšího oběda v mé oblíbené restauraci.

Ten chlap tam seděl zas. A znovu mě rádoby nenápadně šmíroval. Cosi se ve mně vzbouřilo. Už toho bylo dost – nabádalo mě to. Zvedl jsem se a bez dovolení si k tomu člověku přisedl. Nic neřekl, neprotestoval. Dokonce to vypadalo, že je dokonce rád. Díval se na mě oddaným psím pohledem.

„Kdo jste? Co chcete? Proč mě pořád sledujete?“ vypálil jsem na něho salvu hodně hlasitých slov. Jen se na židli trošku skrčil. Nebo se mně to zdálo? Nicméně mlčel. Nic neříkal a očima tentokrát šmíroval podlahu. Zopakoval jsem své otázky a tentokrát už téměř řval.

„Nekřičte,“ šeptl ten můj stín a podíval se mi do očí. Měl je zelené. „Jsem matematik. Inženýr Čtvereček, Kamil Čtvereček. A vy se mi moc líbíte. Nemohli bychom to dát spolu dohromady?“ nadhodil.

Poobědové pivo teplalo u mého stolu, takže jsem polkl hodně nasucho. „Nemohli. Na chlapečky nejsem a snad nikdy nebudu,“ uslyšel ode mne.

Matematika inženýra Čtverečka jsem v té své oblíbené restauraci viděl ještě mockrát. Ale už nikdy se nedíval mým směrem. Sledoval někoho úplně jiného. Koho, to mi bylo jedno. A je mi to jedno dodneška. Na chlapečky jsem nebyl, nejsem a nikdy nebudu. Ale štěstí jim přeju.

ZELENÉ PIVO NA ZELENÝ ČTVRTEK

Před pár lety zahájil pivovar Starobrno tradici vaření zeleného (přísahám: skutečně zeleného) piva. Velikonoční třináctky. Novinka se ujala a tradice trvá. U křtu toho pěnivého dítěte mé hodně oblíbené barvy jsem tenkrát v jedné z brněnských restaurací byl. A od té doby pil brněnské zelené pivo na zelený čtvrtek každoročně. Výjimkou se nestal ani letošek.

V nejmenovaném pohostinském klubu, jehož název kopíruje proslulé americké hráčské doupě, jsem v den svého pracovního volna spojil příjemné a potřebné s tradičním. Tedy oběd se zelenou brněnskou třináctkou. U vedlejšího stolku se na mě smála známá tvář. Zubař, jehož jsem neviděl snad pět let. Člověk, jenž se jmenuje stejně jako jeho bratranec, bývalý politik, kdysi také zubař, později proslulý aférkami se ženami, básník, překladatel a já nevím co ještě.

Tenhle expolitikův brněnský bratranec popíjel klasickou starobrněnskou desítku a nebyl rozhodně méně výřečnější než před těmi lety, co jsme se viděli naposled. „To zelené není špatné, jenže je to třináctka. Tady točí taky dvanáctku Lobkowitze,“ neuvědomil si, že na rozdíl od něho chodím do tohohle klubu hodně často. „Ta dvanáctka je dobrá. Pil jsem ji nedávno tam, kde teď dělám. Za dvanáct hodin jsem jich nalil do hrdélka dvanáct,“ konstatoval zubař.

Vzápětí pokračoval. „Asi to bylo trochu symbolické. Dvanáct dvanáctek a hned po příchodu domů dvanáct hodin spánku,“ dozvěděl jsem se od něho. Možná jsem na sobě dal nechtě znát údiv (nebo pohoršení?). Zubař se totiž na chvilku, ale skutečně jen na malou chvilku zarazil. Pak dodal: „Proto raději piju desítku.“ Na to, zda deset za deset hodin, jsem se zeptat neodvážil.

Já pil na zelený čtvrtek už tradičně jen zelené třináctky. Při obědě a taky po něm. Čtyři za tři hodiny. Po návratu domů mě postel nezajímala. Spánek počká až na noc. Třeba se mi bude zdát o třináctistupňovém zeleném pivu. Nebo nedejbože o dvanácti dvanáctkách za dvanáct hodin?