Onen hodně příjemný sen skončil tak rychle jak začal. Bolestí. Chvíli trvalo, než hlava vytržená ze spánku začala fungovat. Bolest se mezitím stupňovala. Pocházela z pravého lýtka a vystřelovala do zbytku těla. Lýtko bylo ztvrdlé na kost. Kvůli křeči.
Když jsem se jí mnohokrát vyzkoušeným a osvědčeným způsobem zbavil, spánek se ne a ne vrátit. Hlava jako by proti nočnímu odpočinku stávkovala. Nastrkovala mi pod zavřená oční víčka cedulku s výrazně červeným nápisem: křeče. V tom mě napadlo, jestli nemohou postihnout taky hlavu. Přesněji řečeno mozek.
Pokud ano, tak jak se to projevuje? Tím, že člověk nemůže usnout? Nebo pozbude všechen pud sebezáchovy a ohrozí život svůj i lidí kolem sebe? Nepostihovaly křeče v mozku třeba nechvalně proslulé válečníky? Netrpěl tímto problémem například Adolf Hitler?
Ležel jsem na posteli, kýžený spánek se každou vteřinou vzdaloval k nastávajícímu ránu a moje hlava byla plná mozkových křečí. Naskakovaly v ní další a další možnosti, jak by se mohla tahle mnou právě objevená nemoc projevovat.
Třeba nepochopitelným úletem doma spokojeného muže, končícím nemanželským potomkem. Vjetím řidiče na železniční přejezd, na němž bliká výstražné červené světlo. Pokusem o sebevraždu kvůli nějaké prkotině, kterou denně bez problémů řeší stovky jiných lidí. Návštěva herny, v níž člověk omámený vidinou vysoké výhry nechá celou výplatu. Atd., atd., atd.
Té noci jsem už nespal. Křečovité obrázky v mé hlavě byly silnější a vytrvalejší než potřeba spánku. Nebo jsem nakonec přece jen na chvíli usnul? Sám nevím. Vím jen to, že podivné obrázky definitivně vygumovalo až ranní zvonění budíku.
A taky, že křeče v lýtku jsou určitě méně nebezpečné než v mozku. I když zřejmě víc bolí.
Žádné komentáře:
Okomentovat