Byla to náhoda. Cosi mi v té restauraci po vydatném a dobrém obědě našeptávalo, že se na mě někdo dívá. Že mě rádoby nenápadně, ale pozorně sleduje. Muž. Seděl o dva stoly dál, byl v pozdně středním věku. Na první pohled nevýrazný, na druhý do jisté míry zajímavý. Evidentně o sebe hodně dbal a nejedna žena by ho bezesporu označila za přitažlivého.
Hned po odchodu z onoho restauračního podniku jsem na něho zapomněl. Jenže ouha. O den později tam seděl zas. Znovu mě poočku pozoroval a dělal jako že nic. Náhody se dějí, říkal jsem si v duchu a vrátil se k současným pracovním problémům, jichž byla moje hlava plná. Beze zbytku.
O dva dny později jsem na toho muže narazil v tramvaji, poté v knihovně a vzápětí dokonce v kině. Stejně jako já tam seděl evidentně sám. O dvě řady za mnou. V tu chvíli jsem o něm začal přemýšlet a hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky.
Kdo to je? Co dělá? Sleduje mě? Proč? Copak jsme v nějaké detektivce nebo akčním filmu? Nerozvádím se, taky proto, že žádnou manželku nemám. S kriminálním podsvětím mě nic nespojuje, nikomu nedlužím ani haléř. Tak o co může jít? Tvrdit, že jsem byl v tom kině klidný, lhal bych.
Představení skončilo a já jel domů. V městském veřejném dopravním prostředku se onen muž neobjevil, což mě částečně uklidnilo. Neblázni, náhody se stávají – snažil se mě přesvědčit můj předtím dlouho němý vnitřní hlas. Povedlo se mu to. Ale jen do druhého dne, do dalšího oběda v mé oblíbené restauraci.
Ten chlap tam seděl zas. A znovu mě rádoby nenápadně šmíroval. Cosi se ve mně vzbouřilo. Už toho bylo dost – nabádalo mě to. Zvedl jsem se a bez dovolení si k tomu člověku přisedl. Nic neřekl, neprotestoval. Dokonce to vypadalo, že je dokonce rád. Díval se na mě oddaným psím pohledem.
„Kdo jste? Co chcete? Proč mě pořád sledujete?“ vypálil jsem na něho salvu hodně hlasitých slov. Jen se na židli trošku skrčil. Nebo se mně to zdálo? Nicméně mlčel. Nic neříkal a očima tentokrát šmíroval podlahu. Zopakoval jsem své otázky a tentokrát už téměř řval.
„Nekřičte,“ šeptl ten můj stín a podíval se mi do očí. Měl je zelené. „Jsem matematik. Inženýr Čtvereček, Kamil Čtvereček. A vy se mi moc líbíte. Nemohli bychom to dát spolu dohromady?“ nadhodil.
Poobědové pivo teplalo u mého stolu, takže jsem polkl hodně nasucho. „Nemohli. Na chlapečky nejsem a snad nikdy nebudu,“ uslyšel ode mne.
Matematika inženýra Čtverečka jsem v té své oblíbené restauraci viděl ještě mockrát. Ale už nikdy se nedíval mým směrem. Sledoval někoho úplně jiného. Koho, to mi bylo jedno. A je mi to jedno dodneška. Na chlapečky jsem nebyl, nejsem a nikdy nebudu. Ale štěstí jim přeju.
Žádné komentáře:
Okomentovat