KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část devatenáctá: SMUTEK MATKY MÁNI

Matka Máňa Kundýsková se třásla jako osika ve větru. Oběma rukama si protřela pláčem zčervenalé oči, podívala se na mne a zavzlykala: „Doppaddla jssem jjjak ti sssedláci u Chlupu.“ Začínalo mi jí být líto a chvíli jsem přemýšlel, zda ji mám opravit. Smysl pro detail ve mně nakonec zvítězil. „U Chlumce,“ zaznělo Kundýskovic kuchyní. Rezignovaně mávla rukou. „Ttto jjje jjjedno,“ pronesla pak hodně potichu.

Tentokrát mě pozvala k nim domů sama. Netušil jsem, že tam sama taky zůstala. „Všichni mě opustili. Jsou to nepžedstavitelní nežádi,“ rozpovídala se ve chvíli, kdy to vypadalo, že zásoba slz jí už definitivně došla.

Dozvěděl jsem se od ní, že dcera Rozárie se s odřenýma ušima vyučila kadeřnicí a bez otálení se nastěhovala k majitelce provozovny, v níž začala pracovat. „Pžemek pžišel a žekl, že doma je to k nevydržení. Pžednesl dlouhou žeč a odešel. Pžedpokládám, že požád stžídá ty své holky jako ponožky a pžespává u nich,“ informovala mě matka Kundýsková o absenci syna - knihovníka a buldozera dívčích srdcí.

Pak připomněla sklerotického dědu Cyrila, o něhož už pár měsíců pečuje Máňou nenáviděná důchodkyně ze sousedství. „Zmizelý jezevčík Pajda se nakonec sice našel, ale dal pžednost právě dědovi a té jeho staré svraštělé pžestárlé pžítelkyni,“ začala znovu nabírat Máňa k pláči. Jen nabírat. Její slzné váčky totiž byly nadále vyschlé jako písek na Sahaře.

Chtěl jsem se zeptat na manžela Huberta. Popeláře, amatérského básníka a majitele sbírky kuriozit nalezených v popelnicích. Nebylo to potřeba. Matka Kundýsková o něm začala sama. „Poslední dobou se mu požád něco nelíbilo. Tžeba jednou ráno po flámu si stěžoval, že má žízeň a horkost v hlavě. Bodejť by neměl. Já mu do nohou postele pžipravila elektrickou podušku a ten opilec si lehl obráceně. Vyčítal mi, že za ty jeho problémy můžu já,“ vyprávěla.

Pak přišla s dalším příběhem. „U oběda se vztekal, že v jídle není maso ani vidět. Pžitom já ho važila pžesně podle receptu Magdaleny Dobromily Rettigové. Je v něm doslova napsané: vezmi za čtyži koruny masa. Tomu nevděčníkovi se zkrátka nelíbilo nic. Pak za sebou jednou práskl dvežmi a žekl, že už nikdy nepžijde.“

Podívala se na mě a podávala mi jakýsi papír. Zatvářila se při tom, jako by šlo o kus použitého toaleťáku. „Když odcházel, pžedal mi tohle. Prý na památku,“ s radostí se zbavila listu čtverečkovaného papíru ze školního sešitu, na němž se skvělo hranaté popelářovo písmo: Sbohem a šáteček, býval jsem blbeček. Žil jsem s tebou, žádná sláva, dlouho už ti chybí šťáva. Teď si budu užívat a na tebe vzpomínat.

Znovu mně jí začalo být líto. Snažil jsem se ji uchlácholit a taky co nejrychleji odejít. „Autore, pžijdete ještě někdy?“ zeptala se. Přitom zaujala jakousi rádoby svůdnou pózu. Odpověděl jsem po pravdě: „Nevím.“

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část osmnáctá: DIVOČINA V DIVADLE

Po Kundýskovic zaběhnutém jezevčíku Pajdovi jsem pátral dlouho, předlouho. Prosmýčil jsem v městečku každý kout, vyptával se lidí. Všechno marně. Po psovi jako by se zem slehla. Nápad, jak se znovu nenápadně vetřít do přízně té nenormální, ale pozoruhodné rodiny – či spíše hlavně matky Kundýskové – byl zbytečný. Rozplynul se jako pára nad hrncem.

Ač nerad, začal jsem se s tímto seriálem pomalu loučit. A taky přemýšlet, co dál. Jenže jednoho dne vypadla z mé dopisní schránky obálka. Byl v ní list papíru vytržený z nějakého sešitu a taky jakási vstupenka. Svým typickým kostrbatým písmem mi psala Máňa Kundýsková. „Autore, co zme si to zme si. Zvu vás do divadla, z našeho Přemečka bude hvjezda, hraje tam hlavní roly. Volnou vstupenku do první řady přykládám.“

O představení, které nacvičovali místní ochotníci, jsem už slyšel. Jmenovalo se Lásky není nikdy dost. Doneslo se ke mně, že je to jakási supermoderní moderna napsaná zdejším vyhlášeným plejbojem Rakvičkou. O obsazení jsem nevěděl nic, Přemkovo působení na prknech znamenajících svět pro mne byla novinka. Hodně zajímavá novinka.

Copak jsem si to mohl nechat ujít? Před začátkem představení se ke mně od šatny hnala Máňa Kundýsková. Měla na sobě šaty s velmi odvážným dekoltem a taky s neuvěřitelně dlouhým rozparkem na boku. Pohled mých očí na obou místech ulpěl jen na okamžik. Nebyla to hezká podívaná.

„To jsem ráda, že jste pžišel. Moc jsem tomu nevěžila. Pžemeček bude moc rád, místo v první žadě už na vás čeká,“ chrlila ze sebe žena, která mi ještě nedávno nemohla přijít na jméno. Cosi jsem zablekotal a raději se rychle vzdálil do divadelního sálu. Mezi jinými tam mezi diváky seděl i Kundýskovic děda Cyril. Se sousedkou, která ho před časem Kundýskovým ukradla – jak s oblibou tvrdila matka Máňa.

Dědova partnerka ho držela majetnicky za ruku a pyšně se rozhlížela kolem sebe. Děda pro změnu pošilhával po kapsičce svého saka, z níž nenápadně vykukoval konec lžíce. No, jestli má u sebe taky hrášek, může být sranda, napadlo mě okamžitě.

Hra mě moc nezaujala. Přemek se svou hereckou partnerkou, dcerou zdejšího lékárníka, si neustále dokazovali, jak se mají rádi. Milenci statečně překonávali partnerské krize, vodili se za ručičky a asi tisíckrát si vyznali lásku. Jak říkám: nuda. Jenže závěrečné dějství divákům všechno vynahradilo.

Přemek se po všech těch nekonečných dotycích z ničeho nic vrhl na dívku. Zbavil šatů nejprve ji a vzápětí bleskově i sebe. Jako smyslů zbavený začal kopulovat. V hledišti bylo ticho jako v kostele. Lidé chvíli nevěřícně zírali, ale pak se probrali.

„Pžemku, to pžece nesmíš. To ve scénáži nebylo!“ křičela matka Kundýsková. „Jůůů, já chci taky,“ hlesl jakýsi ženský hlas v řadě za mnou. Když jsem se ohlédl, abych spatřil jeho majitelku, uviděl jsem dědu Cyrila. Jednou rukou právě tahal z kapsičky lžíci a druhou lovil kdesi dole. Hrášek – bylo mi jasno.

Přemkovi vřava ani trochu nevadila. Nenechal se vyrušovat, důsledně se věnoval svému dílu. Se zalíbením ho pozoroval otec, popelář a amatérský básník Hubert Kundýsek. Nahlas si recitoval: „Ať se mládí vydovádí, neberme mu zábavu. Ke hříchu tahle hra svádí. Nevyužít toho? Vždyť by byli na hlavu!“

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část sedmnáctá: LÁKADLO JMÉNEM JEDNONOHÁ

„Vykašlete se na ně, stejně jsou všichni neuvěřitelně hloupí. Přijďte k nám a pište o nás, my vám nic vyčítat nebudeme...“ „Co máte z nějakých Kundýskových, stejně je to strašné jméno. Když vás nechtějí, nevnucujte se jim. U nás taky najdete pomalované bytové dveře, a mnohem horšími kresbami, než je nějaký obyčejný kosočtverec...“

Takový a podobný obsah měly dopisy, které jsem dostal po posledních dvou dílech tohoto Kundýskovic seriálu. Napsali mi třeba Penisovi, Zadečkovi, Honimírovi či Hulibrkovi. Psaní přišla taky od Zvrácených, Rozhoďnožkových, Tříňadrových nebo Poskokových. Některé autorky (neboť pisatelkami byly výhradně ženy) šly dokonce tak daleko, že se mě snažily nalákat a přesvědčit charakteristikami členů jejich domácnosti.

Třeba paní Jelena Jednonohá. „Za to své hrozné jméno se manželovi důsledně mstím nasazováním parohů. Často a moc ráda. Dvanácterákem se stal už dávno,“ podařilo se mi rozluštit její azbukové písmo. „Kromě dědy máme taky sklerotickou babičku. Každý čtvrtek svého manžela přesvědčuje, že ten den je zelený, a vaří mu špenát z trávy natrhané před barákem. Jedna dcera má vážnou známost s Číňanem, druhá miluje komáry. Prý proto, že dovedou tak krásně a vytrvale píchat,“ napsala mi paní Jelena.

Přiznám se, že mě to zaujalo. Stejně jako dopis od Hvězdoslavy Krátkozraké. „Manžel je budižkničemu, který by mohl aspirovat na titul mistra světa v povalování se na gauči. Syn už světovým šampionem je. Na měření sil v onanii jsem jej totiž připravila tak skvěle, že nenašel přemožitele. Nevím, jak se to mému muži tenkrát povedlo, ale porodila jsem taky dvojčata. Holky jedna bez druhé nedají ani ránu. Teď se rozhodly, že budou chodit se stejným mužem,“ dočetl jsem se.

Probíral jsem se těmi dopisy a přemýšlel, co s tím. Mám na Kundýskovy kvůli uražené matce Máně hodit síť zapomnění a načnout úplně jinou kapitolu? S kým? Myslel jsem na to ve dne v noci, nedalo mi to spát. Myšlenky na budoucnost tohoto mého rodinného seriálu mě neopouštěly ani při bloumání městem.

Také proto jsem jednou málem hlavou zboural sloup pouličního osvětlení. Byla na něm připevněná cedule s kostrbatým, mně povědomým písmem. „Zaběhl se jezevčík slyšící na jméno Pajda. Poznávací znamení: žere kapesníky, na pravé přední noze má postříbřený náramek. Nálezce čeká odměna.“

Bylo rozhodnuto. Pajdu musím stůj co stůj najít a vrátit ho té povedené uražené rodince. Žádnou peněžní odměnu nechci. Budu požadovat něco úplně jiného. Mnohem, mnohem levnějšího.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část šestnáctá: MÁŇA TRVÁ NA SVÉM

Nikdy bych tomu nevěřil. Jenže stalo se. Matka Máňa Kundýsková se zatvrdila a bytové dveře mi odmítla otevřít i při mém dalším pokusu. Vypadá to, že tenhle nedělní návštěvní seriál její vinou skončí. Prodavačku a příležitostnou uklízečku Kundýskovou to ani v nejmenším nezajímá.

„Už jsem ti jednou žekla, ty nafoukaný autore, že to pžeháníš. Pžehnals to definitivně minule návštěvou té naší pžíšerné pžestárlé vdovské sousedky. Pžece se nemůžu smížit s tím, že náš děda teď bydlí u ní,“ vyhrkla zpoza dveří, na nichž tentokrát, pro mě hodně překvapivě, chyběl křídou nakreslený kosočtverec.

Nechtělo se mi v krátké době už podruhé dlouze vybavovat s někým, kdo na mě slovně útočí z úkrytu za kusem dřeva, papundeklu, překližky, nebo z čeho se ty bytové dveře vyrábějí. S někým, jehož ř zní jako ž a kdo si myslí, že ubližuju jemu i celé té pochybné Kundýskovic famílii.

Otočil jsem se a šel pryč. Nezajímala mě ani sousedčina stařecká ruka, která stejně jako před týdnem, jenže tentokrát jaksi živěji a čileji, zvala k návštěvě. „Snad někdy příště,“ omluvil jsem se té skoro mumifikované ženské paži. A hned nato uslyšel z jejího bytu hlas bývalého divadelního vrátného, dědy Cyrila Kundýska: „Madam, nějaký ctitel vám přinesl nádhernou kytici. Můžete si pro ni přijít?“

V té chvíli už jsem měl Kundýskových fakt plné zuby. A přemýšlel, jak tenhle seriál o nich ukončím. Vtom do mě na chodníku před domem málem vrazil otec Hubert Kundýsek. Popelář a amatérský básník držel v jedné ruce kus papíru a ve druhé špačka obyčejné tužky.

„Nazdárek, kolego. O čem a o kom to bude tentokrát? O mně?“ pravil s nadějí v hlase. Když zjistil, že o ničem a o nikom, evidentně ho to zamrzelo a vzalo. „Škoda. Rád bych ti nějak pomohl, ale pochop to, mám doma jen poradní hlas. A někdy ani ten ne. Zrovna jsem dokončil svůj nejnovější verš. Nezajímá tě?“ mával současně papírem i tužkovým špačkem.

Copak jsem mu mohl říct ne? „Ále jó,“ uslyšel ode mne nepřesvědčivě. Neváhal ani vteřinu a začal procítěně recitovat: Žádné chmury, žádné laso, dokud máme mladé maso. Život je přec krásná věc, proč hned myslet na věnec?

Vypadal jako někdo, kdo zcela nedávno prožil cosi nádherného a výjimečného. Hned mi bylo jasné, co asi. Myslete si o mně, co chcete, třeba že jsem odporný a škodolibý. Ale já to v té chvíli popelářově kredenciózní, protivné a tvrdohlavé manželce přál. Dokonce jsem se přistihl, jak v duchu říkám: „Patží ti to, Maženo.“

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část patnáctá: UŽ TĚ TADY NECHCEME!

Kundýskovi se urazili. Naštvali a řekl bych, že skoro rozzuřili. Na mě. Když jsem k nim šel na návštěvu tentokrát, vyzváněl jsem a bouchal na dveře marně. Nejprve nějakou dobu předstírali, že nejsou doma, pak se z druhé strany zavřených dveří ozval hlas rodinné mluvčí, matky Máni. „Pžíliš to pžeháníš, ty pisálku. Děláš z nás pžíšery, kterým se každý směje. Dovnitž už nikdy nepžijdeš, dveže ti neotevžeme,“ uslyšel jsem.

Skoro mě nepustila ke slovu. Vyčetla mi kde co. Z ní prý dělám hloupou starou nánu, která ani neumí říkat ř. „Ale já pžece žíkám ž, žádné ž. Slyšíš to? Žžžž!“ ozvalo se hodně nahlas za dvežmi. Vlastně dveřmi.

Vodopád ženiných slov nabíral na intenzitě. Sílil a sílil. Z jejího syna Přemysla prý zase dělám proutníka a z dcery Rozárie lesbu. Hrozí, že kvůli mně se jeden neožení a druhá nikdy nevdá. Zastala se dokonce i manžela Huberta, s nímž jsou poslední dobou stále častěji vepři (pardon, ve při). „Místo abys jeho básnické umění obdivoval a chválil, pžedstavuješ ho jako neumětela a blbce,“ vyčetla mi matka Kundýsková.

Nadechl jsem se k obhajobě, jenže zbytečně. Nedala mi sebemenší šanci. „Možná tomu nebudeš věžit, ale rád tě nemá ani ten náš popletený děda. Kdyby uměl mluvit a číst pes Pajda, taky by ti žekl svoje,“ neslo se z druhé strany dveří.

Vzápětí se za nimi ozval zuřivý psí štěkot. „Slyšíš ho? On mi rozumí a souhlasí! Jestli si nás chceš aspoň trochu udobžit, tak utži ten sprostý kosočtverec na dvežích,“ vyzvala mě Máňa.

Chtěl jsem, ale nebylo čím. Po požadavku, aby mi rodinná mluvčí půjčila nějaký hadr, zpozorněla a zbystřila. „Nic takového, jsi pžíliš průhledný. Já otevžu dveže a ty se vetžeš dovnitž,“ odhadla mé úmysly.

Věřte, že mě to už přestávalo bavit. Zvlášť když za dveřmi začal otec Hubert recitovat své další, tentokrát mně adresované verše. Nepublikovatelné. Zveřejnit by se z nich dalo jen pár slov. Třeba dlabe, srabe, dole, vole, anál, kanál, případně na samé hraně slušnosti se pohybující meleš, bereš, sereš.

Vzdal jsem to, otočil se a chtěl bez rozloučení odejít. Vtom jsem si všiml mírně pootevřených dveří sousedního bytu. Vynořila se z nich stařecky vypadající ruka a jednoznačným gestem mě zvala dovnitř.

„Všechno jsem slyšela. Jestli chcete, povykládám vám toho tolik, že o nich můžete klidně napsat román,“ nabídla mi uvnitř důchodkyně a položila přede mě slabé, vyčichlé kafe. Pomluvila sousedy Kundýskovy jednoho po druhém. Dlouze a důkladně, nenechala na nich nit suchou. Jen děda Cyril jejímu slovnímu dešťovému přívalu unikl.

Záhy jsem zjistil proč. „Týrají ho, zavírají, nikam nepouštějí. A víte proč? Jsem vdova a jednou jsem mu nabídla, že může bydlet u mě, že tady se bude mít líp. Sprostě mně vynadali. Tak se jim mstím, jak můžu,“ polaskala očima kus křídy ležící na stole. Pak její pohled zamířil jiným směrem. K bytovým dveřím Kundýskových.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část čtrnáctá: ZPLODILI JSME KRÁLÍKA „Chlapi, možná mi to nebudete věřit, ale my jsme s Máňou doma zplodili králíka,“ upoutal na sebe v hospodě pozornost kolegů z práce už poněkud rozjetý popelář Hubert Kundýsek.

Následovaly udivené pohledy a taky rada, aby už s tím chlastem raději brzdil. „Proč brzdil? Ožralý ještě zdaleka nejsem. A s tím králíkem je to pravda. Ten náš kluk nevezme do huby ani kousek masa, prý se mu nad tím zvedá žaludek. Zato do sebe háže hromady všeho, co má aspoň trochu zelenou barvu, křoupe zelí, pořád se cpe nějakými prý zdravými hmotami. Z toho se zase zvedá žaludek mně,“ svěřil se popelářům amatérský básník.

Kolegy Hubertovy problémy moc nezajímaly. Možná i proto, že jeden z nich přišel s mnohem zajímavější informací. „Tak jsem slyšel, že existuje jakási nová nemoc, na kterou je prý jediný účinný lék. Tuzemský rum,“ šokoval přítomné onen muž. Nejprve mu nevěřili, ale nakonec jeho pádným argumentům podlehli. Dokonce natolik, že se jeden z nich zeptal: „A neslyšels taky, kde by se taková nemoc dala pořídit? Docela by se mi líbila.“

Kundýsek mezitím listoval ve svém nejnovějším přírůstku do své sbírky popelnicových kuriozit, v dnes nalezeném kresleném výtisku Kámásutry. Nadšeně vykřikl a znovu se snažil stočit rozhovor na svého králičího potomka. „Tady to je? Vidíte?“ strkal kolegům popelářům pod nos knížku otevřenou na stránce s polohou nazvanou Králík. „Já už si to sice nepamatuju, ale určitě jsme ji tenkrát s Máňou praktikovali. Nevědomky. A bohužel máme syna králíka,“ konstatoval smutně. Ani tentokrát se s pochopením nesetkal.

Jeho kolegové dali přednost debatě o ženách. Samozřejmě ne o těch vlastních. Kundýsek se stáhl do sebe a v duchu si zarecitoval: Je to problém veliký, zplodit doma králíky. Žádná modrá obloha, na vině je poloha.

Králík, vlastně mladý knihovník Přemysl, se v té samé chvíli snažil šokovat hlavně děvčata na jakémsi mejdanu. „To byste nevěřili, co všechno lidi v knížkách používají jako záložky. V jedné jsem našel například plátek slaniny, v další prezervativ, v jiné zase pramínek vlasů. Nebo to možná vlasy nebyly, jen se jim to podobalo,“ zahleděl se do očí jedné z dívek, která sledovala jeho výklad s neskrývaným obdivem a pootevřenými ústy. Zatraceně pěknými ústy, uvědomoval si Přemek.

Když si ji později odváděl do bytu vypůjčeného za tím účelem od kamaráda, rozhodl se, že si po otcově vzoru taky založí sbírku. Toho, co sice vypadá jako pramínek vlasů, ale vlasy to nejsou.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část třináctá: TOALEŤÁK A KAPESNÍKY
“Už zase tady není toaletní papír. To si mám pomoct jak umím, nebo co,“ křikem si stěžoval z Kundýskovic intimní místnůstky otec Hubert. Manželka Máňa jen nechápavě zakroutila hlavou.
„To je pžíšerně divné. Pžece jsem ho tam pžed chvílí dávala. A pžed hodinou taky. Pžemku, nemáš nějaké stževní problémy?“ obrátila se na vedle stojícího syna. Mladý knihovník mávl rukou a při odchodu z kuchyně prohodil: „Tady mají problémy snad všichni. Ale ne s vyměšováním, nýbrž s jinou částí svých těl.“
Přemkova poslední slova zaslechla jeho přitloustlá sestra Rozárie, vracející se z venčení jezevčíka Pajdy. „Proč mě zase pomlouvá?“ začala hned mezi dveřmi natahovat moldánky. Pak si zlostně dupla a oznámila, že už to zvíře odmítá venčit sama. „Za poslední týden vykadil pět kapesníků. Všechny byly dědovy. A kdyby vykadil! Měl z nich zácpu. Musela jsem mu pomáhat, tahat je z něj. Fůůůj!“ otřásla se odporem ještě teď. Vzápětí přišla s požadavkem: „Chci změnu. Budeme se při venčení Pajdy střídat.“
Popelář a amatérský básník Hubert, sedící v té malé nevoňavé kukani, hodil požadavek toaletního papíru na chvíli za hlavu. Napadl ho totiž jeden z jeho geniálních veršů: Konec jídla, konec pití, stejně je to všechno k zblití. Žijem jako v Alžíru, budem chodit nad díru a vzdáme se papíru.
Matka Kundýsková se mezitím v kuchyni zamyslela. „Žíkáš dědovy kapesníky? Tak už asi vím, proč jsem ho několikrát pžistihla, jak smrká do rukávu. Zžejmě už žádné kapesníky nemá,“ informovala dceru. Jenže tu dědovo smrkání nezajímalo. „Tak jak to bude s tím venčením našeho nechutného všežravce?“ připomněla svůj požadavek.
Rodička jí chtěla vyjít vstříc a snažila se svolat válečnou poradu. „Pžemku! Hubísku! Pžijďte oba sem!“ zakřičela. Přemek se neochotně přiloudal, z pootevřených dveří záchodu se místo hlavy rodiny pomalu připlížil nevábný puch. „Nemůžu, nemám si čím utřít zadek!“ omlouval svou neúčast otec. Aby přispěl svou troškou do mlýna, snažil se účastníkům venčitelského aktivu poradit.
„Udělejte rozpis. My máme v práci taky detailní plán svozu odpadků. A mě z toho vynechte, následující měsíc mám doma dovolenou. Musím totiž chodit do práce. Vyvážet popelnice s těmi dědovými Pajdou vykaděnými kapesníky,“ upozornil.
K Rozárčině nevoli se však nakonec žádná venčící porada nekonala. Ze dveří svého pokoje vyšel děda Cyril, dlouze a hlučně se vysmrkal do levého rukávu sváteční košile. Pravou rukou pevně svíral vzpírajícího se jezevčíka Pajdu. Zvíře bylo obalené toaletním papírem tak dokonale, že snad ani nemohlo nic vidět. Zato štěkat ano.
„Budou Vánoce! Postavil jsem vám sněhuláka! A dokonce štěká!“ oznamoval radostně děda. O matku Kundýskovou se pokoušely mdloby, syn Přemek propadl v nekončící hurónský smích. Dcera Rozárie sledovala psího sněhuláka nevěřícně a mlčky. Zato z kadibudky se ozvalo Hubertovo radostné zvolání: „Sláva! Toaleťák!“
Jeho manželka Máňa odmotala z psího sněhuláka asi dvoumetrový pás papíru a podala jej popeláři. Ten část použil a na zbytek si zapsal svůj další veršovaný skvost: Ať si slípka co chce kdáká, máme psího sněhuláka. Netaje a neheká, zato si rád zaštěká.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část dvanáctá: PODNIKOVÝ VEČÍREK
Manželé Kundýskovi řešili problém. Seděli naproti sobě u stolu, hleděli střídavě na sebe a na papír ležící mezi nimi. „Žíkáš pžekvapení, ale já ti žeknu, že nic pžíjemného. To tvoje pžekvapení pžece může skončit velmi, velmi nepžíjemně,“ filozofovala manželka, prodavačka Máňa. Hlava rodiny, jejímž krkem často otáčel veškerý zbytek Kundýskovic famílie, se to tentokrát rozhodla vzít pevně do ruky.
„Nechci slyšet žádné řeči. Tím spíš ne nějaké pesimistické,“ prohlásil otec, popelář a amatérský básník Hubert. Aby svá slova ještě víc zdůraznil, vytasil se s veršem, který ho právě napadl: „Večírek je velká sláva, a my na něj půjdeme. A tak nebuď přece kráva, bavit se tam budeme.“
Mánino rozhodování, zda se má urazit nebo ne, přerušila svým příchodem do kuchyně dcera Rozárka. „Ahoj rodino, co se děje? Tváříte se, jako byste právě spolkli žížalu,“ prohlásila při pohledu na rodiče. Její matka několikrát vzdychla. „Ještě to tak. Stačí, že máme jít na popelážský podnikový večírek. Maškarní!“ zdůraznila matka svá slova gestem, jímž nechtě smetla ze stolu nešťastnou pozvánku.
Dcera, učící se na kadeřnici, zatleskala. „To je super! Taťuldo, mám nápad, já se ti o převlek postarám. Půjdeš za Ferdu Mravence. Na hlavě už toho moc nemáš, vytrhám ti zbytek vlasů a nechám dva jako tykadla. Nebo za velblouda. Hlavu úplně dohola a na ní ti udělám kladivem dva pěkné hrby,“ zažertovala.
Setkala se s nepochopením. Otec po ní vystartoval překvapivě tak rychle, že stačila z kuchyně včas zmizet jen se štěstím.
Manželka Máňa ho chvíli pozorovala a najednou radostně vyskočila od stolu. „Už jsem na ten svůj pževlek pžišla. Půjčím si od Rozáry žokejskou čepici a půjdu za žokejku. Ty by sis mohl pžidělat ocas, naučit se ržát a byl bys mým koněm,“ nadhodila.
Manžel se jí vysmál. „Za žokejku, jo? S tou tvou kredenciózní postavou, jo? To už běž radši za pravou blondýnku, to ti bude sedět líp. Vždyť si vzpomeň, jak jsi nedávno chtěla v kině sedět v první řadě jen proto, abys viděla film první,“ uzemnil ji popelář.
Pak pokračoval. „A taky mi neříkej, že nejsi tlustá. Vždyť i doktor ti přece řekl, že ke své váze bys měla být vysoká aspoň tři metry,“ dorazil Hubert nešťastnou manželku slovním úderem do jejího hodně citlivého místa. V tu chvíli ho napadlo, že žena by mohla jít za mamuta a on za jejího lovce, ale vyslovit to nahlas se neodvážil. Bál se, že by nakonec mohla účast na večírku vzdát.
Máňu však něco takového ani nenapadlo. Přišla s dalším nápadem. „Už to mám. Půjdeme každý sám za sebe. Já budu prodavačka, otevžu si tam krámek. S tvými básněmi. Ty budeš básník, jen si musíš někde sehnat požádně velké péro. Aspoň protentokrát,“ vrátila manželovi jedovatě jeho předchozí útoky. Jak řekla, tak se stalo.
Podnikový maškarní večírek absolvovali vcelku bez problémů. Jen s číšníkem měli potíže. Žena ve chvíli, kdy ubrusem utírala talíř připravený na polévku a pikolík ji upozornil, že talíř je čistý. Nemá prý jej zbytečně špinit.
Její manžel zase několikrát marně objednával láhev vína. Když se nakonec rozčílil, číšník zachoval ledový klid. „Pane, o co vám jde? Copak nevíte, že čím starší víno, tím je lepší?“ snažil se své počínání vysvětlit popelářovi. Toho napadlo, že ten člověk je možná za číšníka taky jen převlečený. Podrbal se svým vypůjčeným velkým pérem za uchem, položil je na stůl a vyzval manželku k tanci.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část jedenáctá: AŤ ŽIJE PRVNÍ MÁJ!
Kalendář oznamoval, že je prvního května. „Hubčo, já ti žeknu, že se mi po těch prvomájových průvodech trochu stýská. Bývávala to pžece nepžekonatelná sranda. Hned bych si vzala mávátko a šla znova. Věžíš mi to?“ obrátila se matka Máňa Kundýsková na manžela Huberta.
Ten jen cosi zavrčel a s prachovkou v ruce se dál věnoval své sbírce pokladů nalezených v popelnicích.
V sousedním pokoji se kvůli dnešnímu datu trápila jejich dcera Rozárie. Nakonec to nevydržela a se slzami v očích vtrhla do království bratra Přemka. „Brácho, říká se, že holka nepolíbená na prvního máje uschne. Myslíš, že když mě políbí moje přítelkyně, tak se mi to nestane?“ vyzvídala.
Mladý Kundýsek se na ni udiveně podíval. „Tebe to ještě pořád drží? Ty seš fakt na baby? Lesba?“ ujišťoval se. Uslyšel, že asi jo. „Tak to fakt uschneš. Ale neboj, vzhledem ke tvé postavě to bude trvat dost dlouho,“ narážel Přemek na sestřiny hodně boubelaté tvary.
Teď už se Rozárka rozbrečela skutečně a naplno. „To nééé, to nechci,“ fňukala. Pak ji napadla spásná myšlenka. „Tak bys mě mohl políbit ty,“ navrhla bratrovi. Ten se otřásl hrůzou. „Fůůůj. V žádném případě. Nanejvýš políbím tu tvou snoubenku. Teda pokud nevypadá tak jako ty,“ konstatoval Přemek.
Jeho sestra se na něho nenávistně podívala, s hlasitým brekem práskla dveřmi pokoje a byla pryč. Popadla do náruče jezevčíka Pajdu, zavřela se s ním do svého pokoje a dala mu několik pořádných francouzáků. „Seš přece taky kluk a já uschnout nechci,“ vysvětlovala zvířeti, kterému se její počínání ani trochu nelíbilo. Sotva šokovaného psa pustila, bleskově zajel pod postel.
U bytových dveří zařinčel zvonek. Na chodbě stála Mánina sestřenice Břetislava. „Ahoj lidi když nepřijedete vy za mnou musím já za vámi tady máte na dveřích nějaký kosočtverec autobus měl zpoždění řidič byl hulvát vedle mě seděl nějaký strašně smradlavý chlap u nás doma není nic nového tata vás pozdravuje ale nemohl přijet protože ho zase chytl hexnšus,“ chrlila ze sebe neohlášená návštěvnice.
Nekonečnému přívalu jejích slov učinil konec až děda Cyril. Objevil se v předsíni v pyžamu a svátečním saku, v jedné ruce držel velikonoční pomlázku, ve druhé vidličku. „Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný, nemáte-li malovaný dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný,“ halekal a s oběma rukama napřaženýma před sebou se hnal k Břetislavě.
Přemek, chystající se jít zabránit uschnutí hned několika svých přítelkyň ze sexuálního deníčku, se neudržel smíchy. „Teto, bacha, děda tě chce píchat! Možná opíchat! Nebo jen mrskat? Zmrskat? Omrskat?“ popadal se mladý knihovník za břicho a ještě před odchodem nasměroval sklerotického divadelního vrátného ve službě zpět do jeho pokoje.
Obě sestřenice i popelář otec Hubert se uchýlili do kuchyně. Břetislava navázala nit svého dědou přetrženého monologu a nepouštěla nikoho ke slovu. Po půlhodině to Huberta přestalo bavit. Zvedl se a zamířil z kuchyně pryč.
Cestou se mu v hlavě amatérského básníka zrodil zbrusu nový verš: Byl první máj, byl lásky čas, už vyschly meze, můžeme zas. Mladým se to snadno říká, mají štěstí z kominíka. V mém případě žádná sláva, může za to Břetislava.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část desátá: RODINNÝ VÝLET

Matka Kundýsková vzala pevně do ruky rodinnou generálskou taktovku a rezolutně s ní zamávala. „Hubčo, už jsme dlouho nikde nebyli. Pžíští víkend nás zavezeš k sestženici Bžetislavě. Všechny. I to naše nebohé zvíže, které odmítáš venčit. A nepžemlouvej mě, že ne,“ upozornila manžela, jenž už se nadechoval k protestu.

V průběhu týdne se snažili postupně protestovat a vymlouvat všichni členové rodiny. Nebylo jim to nic platné. „Už jsem Bžetě volala, čeká nás. Všechny,“ zdůraznila neústupná matka.

V neděli ráno se Kundýskovi naskládali do prastaré škodovky. „Děda bude sedět vzadu uprostžed. Jinak hrozí, že u divadla za jízdy vystoupí,“ nařídila matka. Dcera Rozárie a syn Přemek tím nadšení nebyli. „Bude se nám tady rozvalovat. A hlavně zase strašně ucházet. Proč jsme měli včera na večeři zase ten odporný hrách?“ zavrčel proutník Přemek, mající hodně špatnou náladu. O den dříve totiž pozval jednu ze svých potenciálních obětí do lesa na fialky. Jenže tam skutečně trhalo fialky tolik zamilovaných dvojic, že museli trhat taky.

„Kluk má pravdu. Už teď je to tady jak v plynové komoře,“ přisadil si otec, povzbuzený synovou slovní odvahou. Manželka ho uzemnila přísným pohledem: „Pžestaň se rozptylovat, soustžeď se a jeď!“ Daleko se nedostali. Po pár kilometrech děda dvakrát pořádně pšoukl a pak začal vykřikovat, že potřebuje na malou.

„Pžemku, běž s ním, ať nám někam neuteče. A vem z kufru Pajdu. Ať se to zvíže taky trochu vyvenčí,“ nasměrovala velitelka výjezdu syna. Otec se za volantem mračil. Měl k tomu víc důvodů. Jedním z nich byl rychle se blížící policejní vůz.

„Pane řidiči, nevidíte, že tady je zákaz stání?“ uslyšel popelář Hubert Kundýsek od muže v uniformě. Než stačil odpovědět, vložila se do toho jeho manželka: „Pane pžíslušníku, ale my pžece sedíme!“

Policista vyzval řidiče, aby si vystoupil a začal pečlivě kontrolovat technický stav auta. Vtom se za ním ozvalo hrrrrrrc. Stál tam děda, zkoumavě si strážce zákona prohlížel a pak pronesl: „Mistře, ta mušketýrská uniforma je vám nějaká velká.“ A znovu: hrrrrrrc.

Průvodce Přemek se za dědu omluvil, rukou se rychle a nenápadně snažil rozehnat zbytky včerejšího hrachu. Pak dědu natlačil do auta.

Policista dokončil prohlídku a obrátil se na Huberta. „Chápu, že to nemáte lehké,“ významně pohlédl směrem do škodovky. „Jenže s touhle popelnicí jezdit nemůžete. Musím vám od ní odebrat doklady. A taky dát pokutu,“ konstatoval. Řidič zaplatil, vrátil se do auta a povzdychl si: „Ta moje peněženka mi připomíná cibuli. Když se do ní podívám, vyhrknou mi z očí slzy.“

Otočil škodovku a vydal se na zpáteční cestu domů. „Vracíme se. Dal mi jen papír na dojetí,“ vysvětlil svůj manévr pro jistotu manželce. Ke spokojenosti měl sice daleko, ale v hlavě se mu rodil další, podle něho skvostný verš: Žena coby panovnice přivede nás do hrobu. Nenechme ji vládnout více, předstírejme chorobu.

Jeho zrak padl na vnitřní zpětné zrcátko. Mezi potomky ucpávajícími si nos se v něm spokojeně šklebil děda. Ten se má. Ani předstírat nic nemusí – zazáviděl mu Hubert Kundýsek. Přišlápl plynový pedál, aby byl co nejrychleji doma, u své unikátní sbírky kuriozit z popelnic.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část devátá: PŘEMYSLOVY ŽENOLAPKY
Matka Kundýsková se v ložnici marně snažila okouzlit a svést manžela popeláře. „Dej pokoj, Máňo, jsem dneska utahaný, chce se mi spát,“ odbyl ji amatérský básník. Aby své odmítnutí aspoň trochu zmírnil, pokusil se zaveršovat: „Nevěš hlavu, moje drahá, vyčkej ještě chvíli. Klid, čekání a trpělivost,dovedou tě k cíli.“
Manželce to evidentně nestačilo. „Požád od tebe musím poslouchat pžíště, pžíště. To pžece nejde. Já to taky aspoň sem tam potžebuju,“ řekla vyčítavě, otočila se k mužovi zády a snažila se usnout.
Jejich syn, knihovník Přemysl Kundýsek, v té samé chvíli zamkl dveře pokoje, lehl si na postel, začetl se do svého milostného deníčku a při tom si dělal dobře. „Simonka,“ bezděčně zašeptal jméno dívky, na kterou nemohl zapomenout.
Se zavřenýma očima si připomínal její neuvěřitelně dlouhé ohnivé vlasy, plné rty, ruce kouzelnice i všechno ostatní, čím ho tenkrát dostala. Dostala ho i tentokrát. A hodně rychle.
Přemek vrátil pečlivě vedenou sexuální kroniku do skrýše pod podlahou a znovu si lehl na postel. Takhle to dál nejde, říkal si. Už dva dny jsem neměl ženskou, tyhle náhražky mě neuspokojují. Musím vymyslet nějakou ženolapku. Vzápětí ho to napadlo.
Začal vytvářet něco mezi vizitkami a knižními záložkami. Pod velkými ozdobnými písmeny MISTR ORÁČ se nacházel pečlivě promyšlený text: „Proorávám až do ráje. Na věku nezáleží, na chuti ano.“ Nechybělo číslo mobilního telefonu, používaného výhradně pro styk s ženami a dívkami, ani pro tento případ speciálně vytvořená emailová adresa: obrovskeoradlo@cosi.cz.
Po vyrobení několika desítek exemplářů dostal trvale neukojený mladý knihovník ještě jeden nápad. Mistr Oráč se záhy objevil také na jakýchsi inzertních aršících, jejichž spodní část tvořily trhací kuponky s telefonním číslem a emailovou adresou.
„A je to,“ oddechl si po několikahodinové noční práci spokojeně Přemek. Na druhý den cestou do práce vylepil své inzertní aršíky na kandelábrech, vizitko-záložky nastrkal do knížek, o něž byl mezi ženami dlouhodobě velký zájem. Zamnul si ruce. „To by v tom byl čert, aby to nezafungovalo,“ zabrumlal si pro sebe.
Nemýlil se. Ještě ten den večer našel ve své elektronické poště první odezvu: Hošo, jsem ti k dispozici. Proorej mě do ráje a třeba klidně i do pekla. Božíčku, Oráčku, moc se na tebe těším! Přemkovi se udělalo nedobře a zvedl se mu. Źaludek. „Tak tohle mě nenapadlo,“ honilo se knihovníkovi hlavou.
Přemkův stykový mobilní telefon zatím mlčel, zato emailů utěšeně přibývalo. Jenže jiných, než na jaké se těšil. „Vyorej si tím svým odporným rádlem hrob. A hodně hluboký,“ stálo v jednom. „Pořádně poorat bych potřebovala. Ale velké pole za mým domem,“ četl knihovník v jiném. Znechuceně počítač vypnul a marně přemýšlel, co udělal špatně.
Jeho mobilní telefon mlčel ještě několik dnů. Pak se konečně rozezněl. Natěšený Přemek na displeji zaznamenal skryté číslo a nedočkavě zmáčkl tlačítko pro příjem hovoru. „Pžeju vám pžíjemný den, mistže Oráči. Pžesně někoho takového, jako jste vy, bych nutně potžebovala,“ uslyšel knihovník důvěrně známý hlas.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část osmá: VELKÝ ÚKLID
Matka Kundýsková měla absťák. Už dlouho se jí nepodařilo sehnat žádný příležitostný úklid. Seděla v kuchyni, láskyplně myslela na smeták, mokrý hadr i kýbl, a nesmírně trpěla. Pak to přišlo. Dostala nápad. Když nemůžu uklízet jinde, pořádně to vysmýčím aspoň doma – řekla si. Chtěla svou radostnou novinu sdělit ostatním členům domácnosti, ale měla smůlu. V bytě našla jen popleteného dědu a jezevčíka Pajdu. Ani jednoho to nezajímalo.
„Rozáro, ty pžíšero,“ vykřikla zděšeně, když zpod dceřiny postele vymetla vibrátor neuvěřitelných rozměrů. Poměřila jej svou velkou zkušenou dlaní a nevěřícně zakroutila hlavou. Ani pak nezůstalo pod lůžkem prázdno. Hověla si tam ještě evidentně hodně čtená publikace Jak správně přijít o panenství. „To pžece...já ji pžetrhnu...“ soukala ze sebe zděšená rodička.
Netušila, že bude ještě hůř. A bylo. V pokoji hormony věčně nabitého syna Přemka objevila několikery dámské kalhotky. Dvoje byly pod polštářem, jedny v knihovně, další sloužily coby zajímavá ozdoba lampičky u synovy postele. Na zemi se válela také jakási malá krabička. „Pžemku, to už pžeháníš,“ hlesla domácí uklízečka po otevření. Jejím očím se naskytl pohled na něco, co mohly být krátké vlasy. Ale ty to nebyly.
Děda, který byl na zvuky provázející úklid alergický, se ve svém pokoji zabarikádoval. Nechtěl snachu pustit dovnitř. „Jestli neotevžete, pžinesu si kladivo,“ vyhrožovala Kundýsková. Pomohlo to. Sklerotický divadelní vrátný ve výslužbě se lekl a vchod do svého pokoje uvolnil. „Madam, v čem dneš hrajete?“ přivítal snachu, kterou ve své popletené hlavě považoval za jednu z divadelních hereček. Otázku zakončil jedním ze svých proslulých dlouhých pšouků.
Snacha jen mávla rukou, otevřela okno dokořán a dala se do díla. Nejprve odstranila z rohu místnosti hromádku z jídel ušetřených zelených hrášků, jimiž děda za pomoci polévkové lžíce (ležela hned vedle) s oblibou střílel z okna po kolemjdoucích. Pod jednou z několika obrovských hromad novin, časopisů a kdoví čeho ještě narazila na dědovu zubní protézu. Ukořistila ji o chvíli dříve než jezevčík Pajda, jemuž se náhradní zuby evidentně zalíbily.
„Moje, moje!“ vykřikl děda, nečekaně rychle se vrhl vpřed, vytrhl ženě protézu z rukou a svými zahnědlými, hodně špinavými prsty si ji nasadil. Spokojeně zamlaskal a uklízečce se zvedl žaludek. Odběhla na záchod, kde se jí zvedl ještě víc. Sklerotický děda tam totiž po sobě zapomněl spláchnout a navíc na svůj bývalý obsah namaloval srdíčko. Čímpak asi?
V bytových dveřích zarachotil klíč. „Ahoj Hubísku,“ přivítala přicházejícího manžela-popeláře jeho choť. „Pžedstav si, co všechno se mi pži úklidu toho vašeho domácího nepožádku stalo,“ začala se svěřovat svému muži. Amatérský básník se na ni podíval s pochopením, položil na zem v právě uklizené předsíni špinavé torzo starého magnetofonu nalezeného v popelnici a na chvíli se zamyslel. Pak zaveršoval: „Všichni máme za to, že jsi naše zlato. Každý doktor říká, co se nás všech týká: Neustálá čistota, zdraví lidí jistota.“ Od magnetofonu umouněnou rukou pohladil ženu po tváři a odkráčel do svého pokoje.
Máňa Kundýsková za ním zamyšleně hleděla. Vtom znovu zarachotil klíč v bytových dveřích a vešel syn Přemek. Když si sundával sako a dával je na věšák, z kapsy mu na zem vypadla malá krabička. Obsahovala něco, co klidně mohly být krátké vlasy. Ale vlasy to nebyly.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část sedmá: NEVDĚČNÍ STRÁVNÍCI

„Pžíšernej den,“ povzdechla si nahlas sama pro sebe matka Kundýsková. Pak se obrátila na manžela Huberta: „V práci jsem se dvakrát pžepočítala a hlavně ta tlustá fuchtle Pžíklepová se na mě kvůli pár halížům dívala jako na zlodějku. Pžitom je to pžíšerná zákaznice. Požád nakupuje ty nejlevnější psí suchary. Kolegyně Vželá žíkala, že žádného psa nemá a chroustá je sama. Kdosi prý jí nakukal, že se po nich hubne.“

Znovu si povzdechla, tentokrát beze slov. A pokračovala: „Vy doma jste taky všichni pžíšerní. Já se tady pžepínám a ať vám uvažím co uvažím, máte k tomu neustálé pžipomínky.“ Vzápětí proprala jednoho člena rodiny po druhém.

Syna Přemka, jehož vegetariánství a důsledné vybírání i mikroskopických částeček masa a jejich pečlivé odkládání na okraj talíře ji dohání k šílenství. Dceru Rozárii, která se kvůli svým nekončícím dietním kúrám ve všem jen porýpe a pak svou porcí rádoby tajně krmí jezevčíka Pajdu. „Teď už není tlustá jen ona, ale i ten pes,“ podotkla matka Kundýsková při pohledu na zvíře, které si při chůzi odíralo břicho o podlahu.

Nenechala nit suchou ani na dědovi, jenž má sice rád všechno co obsahuje hrách, ale jen proto, aby mohl těmi zelenými kuličkami za pomoci polévkové lžíce střílet z okna po kolemjdoucích lidech. „A z toho mála co sní, pak pžíšerně uchází. A ještě pžíšerněji smrdí. Kdo to má čuchat? A kdo má kvůli tomu požád kupovat nějaké voňavky?“ rozohnila se.

Podívala se na manžela okusujícího tužku a hledícího kamsi do stropu. „Ty taky nepatžíš mezi nějaké pžespžíliš pžíjemné strávníky. Požád bys chtěl jen maso. To pžece nejde. Potžebuješ taky ovoce, zeleninu, vitamíny. Posloucháš mě vůbec?“ zeptala se zbytečně.

Hubert Kundýsek ji nevnímal. Byl hluboce ponořený do tvorby své nejnovější básně, shodou okolností se týkající také jídla. Na papír ležící před ním na stole zatím nasmolil začátek díla: Pivo a uzený, nejlepší jsou studený. Nevař jídla s hrachem, končívají krachem. Není nad kus masa, to je přece krása.

Děda Cyril v sousední místnosti svým dosud překvapivě zachovalým sluchem zachytil slovo hrách. Vzápětí stanul před snachou. V jedné ruce vařečku, ve druhé polévkovou lžíci. „Hrách! Já chci hrách! Hrachovou kaši ne! Hrách! Bude hrách?“ vyřvával jak na lesy.

Jeho syn otráveně odsunul papír se svou vznikající básní. „Nekřičte tolik, tatínku. Mějte ohledy aspoň na toho psa. Vždyť víte, jak nesnáší hluk. Už zase musel zalézt pod postel,“ snažil se popelář a amatérský básník umravnit svého rodiče.

Marně. Naopak jako by tím dědu ještě povzbudil. Starý popleta za skandování hrách, hrách, hrách, hrách, začal bušit lžící do stolu: bum, bum, bum, bum. Syn rezignoval, přisunul si zpět před sebe básnický papír a svým hranatým popelářským písmem si na něj poznamenal: Nejhorší jsou hrách a kroupy, z nich vznikají všichni hloupí. Pak se ale trochu zastyděl. Co kdyby si to děda náhodou přečetl a nedejbože tomu porozuměl?

Důkladně svůj předchozí verš zaškrtal a vytvořil jiný: Hrách je pokrm králů, postrach plných sálů. Tomuhle děda klidně porozumět může, řekl si otec Kundýsek. Ukončil tvůrčí chvilku poezie a šel se pokochat pohledem na svou sbírku kuriozit, vlastnoručně vybraných z popelnic.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část šestá: MRSKÁNÍ JE VELKÁ KRÁSA
„Tak si pžedstav, co se mně dneska ve kšeftě stalo,“ povídá na velikonoční neděli, večer v posteli před usnutím, Marie Kundýsková manželu Hubertovi. „Pžišel tam nějaký pžestárlý chlap, v ruce držel jakýsi klacek a hnal se ke mně. Požád pžitom vykžikoval hody hody doprovody a chtěl mě zmlátit. Pak zažval pžíjemné velikonoce, zubní protéza mu vyletěla z pusy ven a on si na ni šlápl. Žekni, Hubýsku, není to sranda?“
Manžel popelář a amatérský básník cosi prozaicky zabrumlal, otočil se na druhý bok a dál se v duchu věnoval plánům na zítřek. Letos to udělám jinak, uvažoval. Vdovu Vychytálkovou a starou pannu Držmíškovou při velikonoční obchůzce vynechám. Mohly by mě zase donekonečna nalévat čajem a krmit sušenkami. Místo nich raději zajdu za rozvedenou Bertou Slibnou z naší účtárny. Však jsem pro ni taky složil velikonoční verš: Bertičko Bertičko, jsi naše sluníčko. Podrž mi chviličku, pak mi dej mašličku. Vzápětí spokojeně usnul.
Ve vedlejším pokoji si věčně neukojený syn Přemek za pomoci svého sexuálního deníčku pečlivě plánoval zítřejší pomlázkovou trasu. „Dvě blondýny za sebou, to je blbost. Vložíme mezi ně jednu zrzavou. Dvě manuálně zručné po sobě je taky nesmysl. Mezi nimi zajdu k Marice s tou její nezapomenutelnou pusou,“ povídal si polohlasně.
Jeho sestra Rozárie taky ještě nespala. I ona spřádala plány. Na to, co si zítra obleče, aby ji výprask případných návštěvníků moc nebolel. V posledních pěti letech se sice nic takového nestalo, ale co kdyby se tentokrát někdo objevil? Rozhodla se poměrně rychle: troje spoďáry, oteplovačky a přes ně kalhotový kostýmek. To musí stačit – řekla si.
Děda Cyril a jezevčík Pajda nic neplánovali ani nechystali. První spokojeně chrápal tak silně, že už několikrát vzbudil sousedku za zdí, druhý bloumal v předsíni s Přemkovou ponožkou v tlamě a dumal, kam ji má schovat. Ani nezaregistroval, že kdosi stojí na chodbě a na domovní dveře Kundýskových kreslí další z nekonečné řady kosočtverců. Tentokrát ve stylovém velikonočním provedení.
Pondělní ráno. Natěšený otec Hubert si postavil vodu na kávu a marně do ní hledal rum. Ten včera ukořistil děda Cyril a v noci jím zaháněl žízeň. Otec po marném pátrání rezignoval. Natáhl na sebe popelářskou zástěru, kterou o Velikonocích používal místo kroje, a zálibně se prohlížel. Za mrskačku si tentokrát zvolil manželčinu největší vařečku. Uvázal na ni tu nejhezčí mašli ze své sbírky popelnicových nálezů.
„Tady je pžíšernej smrad,“ doprovodila slovně svůj příchod do kuchyně matka. „To nic, byl tady děda. Asi nám trošku ušel,“ pohotově zareagoval syn Přemek, který na stole přepočítával zásobu gumových ochran a uvažoval, zda bude stačit. Rumem napojený děda vedle zaslechl své jméno a v mžiku byl v kuchyni. „Příjemné Vánoce. Už se bude nadělovat?“ zeptal se a opět trošku ušel.
„Já se zblázním, to pžece není možné. Pžemku, pžines nějakou voňavku a vystžíkej to tady,“ požádala syna. „A ty,“ obrátila se na manžela, „ty si dej bacha. Ať tě zase kamarádi popeláži nepživezou ožralého na trakaži jako loni.“ Varovala ho marně. Manželovi kumpáni ho tentokrát nepřivezli na trakaři, nýbrž na stavebních kolečkách – bůhví, kde je splašili. Hubert navíc někde přišel nejen o manželčinu vařečku, ale také o svou popelářskou zástěru.
Když ho kolegové opřeli o bytové dveře a zazvonili, amatérský básník hlasitě recitoval na celou chodbu: „Mrskání je velká krása, o tom není řeč. Bumbání zas naše spása, a já bumbal, heč!“

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část pátá:

DĚDA TROPÍ HLOUPOSTI
Někteří lidé se při tom pohledu skvěle bavili, jiní si poklepávali prstem na čelo a ti zbývající onoho člověka litovali. Šel po ulici s hrdě vztyčenou hlavou, v jedné ruce starou odřenou aktovku, ve druhé jídlonosič.
Pod hodně obnošeným sakem se mu skvěl pyžamový kabátek, jeho nohy si lebedily v modrých teplákách se žlutými lampasy a chodidla v teplých papučích s bambulí.
Sem tam někoho pozdravil: „Má úcta, madam. Taky do divadla? V čem dnes hrajete?“ Nebo: „Poklona, pane režisére. Dnes jste si nějak přivstal.“ Případně: „Dobrý den, mistře. Tenhle kostým vám moc nepadne.“
Popletený děda Cyril Kundýsek zkrátka kráčel do práce v divadelní vrátnici, kterou coby důchodce definitivně opustil před více než deseti lety. Tentokrát mu doma v každodenní snaze o odchod nikdo nezabránil. Z jednoduchého důvodu: byt byl prázdný. Tedy pokud nepočítáme zlomyslného jezevčíka Pajdu, jenž starého pána v jeho počínání radostným štěkotem ještě nadšeně povzbuzoval.
Paměť sice dědovi už moc nesloužila, ale na své bývalé pracoviště trefil bez problémů. Byl jako pivovarský kůň, jenž má cestu i všechny potřebné zastávky pevně a natrvalo zabudované v hlavě.
„Nazdar Tondo! Tak jsem tady. Utíkej domů za Blaženou, už na tebe určitě čeká,“ oslovil Cyril Kundýsek vyjeveného vrátného Alfréda Krutibrka. Ten seděl jako opařený, nevěřícně hleděl na návštěvníka, dokonce zapomněl zavřít údivem otevřenou pusu.
Děda toho využil, sebral vrátnému z hlavy služební čepici, nasadil si ji, zmocnil se svazku klíčů ležících na stole, a vydal se na obchůzku divadlem.
„Ježíšmarjá,“ vykřikla po příchodu domů z příležitostného úklidu v nemocnici Marie Kundýsková. Jezevčík Pajda se v předsíni s chutí ládoval manželovým hodně použitým kapesníkem, dveře dědova pokoje zely dokořán. Hned jí bylo jasné, kolik uhodilo. „Ten děda je pžípad,“ povzdechla si nahlas a vyběhla ven shánět taxík.
Divadelní vrátný Krutibrko se mezitím vzpamatoval z šoku a přivolal strážníky. Ti narazili na starého Kundýska na jevišti, kde vedl jakýsi dialog s neexistujícím hereckým partnerem. Když ho dovedli do vrátnice, stála tam Marie Kundýsková. V botách s nemocničními návleky, které si po dokončení úklidu zapomněla sundat.
„Dědo, pžíště vás zamknu aspoň na tžicet západů. Vy mě pžipravíte o rozum,“ obořila se na tchána. Poděkovala oběma mužům v uniformách, omluvila se vrátnému Krutibrkovi a tlačíc před sebou dědu se vydala shánět další taxík. Tentokrát na cestu domů.
Jakmile se za ní zavřely dveře, strážníci se po sobě podívali. „Mám pocit, že ti Kundýskovi jsou hodně nenormální famílie,“ prohodil jeden. „Pžesně jak žíkáš,“ dodal druhý.
A pak se oba jako na povel hlasitě rozesmáli.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část čtvrtá: ROZÁRKA TOUŽÍ PO KONI
Budoucí kadeřnice, silně krátkozraká Rozárie se pekelně soustředila. Ještě víc než kdy jindy. Dneska musím vyhrát. Na Championovi to dokážu, je to ten nejlepší kůň, jakého znám, přesvědčovala sama sebe. Nasoukala na sebe slušivý modrobílý dres, nad uzoučkými rajtkami mávla rezignovaně rukou a nasadila si žokejskou čepičku.
Pak svou devadesátikilovou postavu umístila do sedla. „Championku, věřím ti. Musíš doběhnout první. Musíš!“ šeptala koni do ucha. Vzápětí z předsíně uslyšela štěkot jezevčíka Pajdy. „Ticho! Splašíš mi koně!“ okřikla ho.
Koněm byla jako obvykle židle otočená opěradlem dopředu, dostihovou dráhou Rozárčin pokoj, tribunu opět plně obsadili plyšáci nejrůznějších velikostí i provedení. Ti všichni mi věří, někteří si na mě možná i vsadili, nesmím je zklamat, povzbuzovala se v duchu Rozárie.
Jenže to nebylo nic platné. Champion ji zklamal. Doběhl až druhý, i když ho v cílové rovince hnala dopředu jezdeckým bičíkem v podobě malé vařečky. Příště si na něj vezmu větší, rozhodla se v cíli se slzami v očích.
Místo do vážnice tentokrát po dostihu zamířila za tátou. Narazila na něj hned v předsíni. Držel v ruce nejnovější přírůstek do své sbírky předmětů vylovených z popelnic – keramického jelena, jemuž chyběla část přední nohy a téměř celé paroží.
„Vzácné to zvíře, neskončí v díře. Čeká ho sláva, žádná polní tráva,“ zarecitoval před dcerou se zasněným pohledem otec popelář a příležitostný básník.
„Tatínku tatínku, neměl bys chvilinku?“ snažila se mu vlichotit dcera. Úspěšně. „Jen pojď, moje holčičko, pokecáme maličko,“ uslyšela Rozárie od rodiče.
„Tati, chtěla bych koně. Opravdového koně. Koupíš mi ho?“ žadonila dívka a střídavě hladila otce a vypočítavě i jelena. „Já bych tě za to až do smrti stříhala. Samozřejmě zadarmo,“ přitlačila na pilu. Nevšimla si bratra Přemka, který se k ní tiše zezadu odkudsi připlížil.
„Táto, bacha! Umí jen jediný účes. Na velblouda. Hlavu dohola a kladívkem dva hrby,“ varoval rodiče vegetarián, držící v ruce krajíc chleba namazaný jakousi hmotou. Při posledním slově se mladý knihovník neudržel a vyprskl. Kus hmoty skončil na Rozárčiných brýlích, posilujících její hodně krátkozraké oči.
„Na žokejskou dráhu nemáš správnou váhu,“ ukončil debatu otec. Ještě jednou přeleštil jelena rukávem své košile a začal pro něj vyhlížet to správné místo ve sbírce popelnicových trofejí na poličce.
„Brácho, víš, že mě štveš? A to hodně? Ale můžeš to napravit. Potřebovala bych s tebou mluvit,“ směrovala Rozárie sourozence do svého pokoje. Tam na Přemka rozpačitě pohlédla. „Nevím, co mám dělat. Nějak se mi přestávají líbit kluci. Asi jsem na holky,“ svěřila se mu.
„No a co má být? Vždyť já taky,“ odvětil bratr s jiskrou v oku. A odešel jedné z nich zavolat.