KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část šestá: MRSKÁNÍ JE VELKÁ KRÁSA
„Tak si pžedstav, co se mně dneska ve kšeftě stalo,“ povídá na velikonoční neděli, večer v posteli před usnutím, Marie Kundýsková manželu Hubertovi. „Pžišel tam nějaký pžestárlý chlap, v ruce držel jakýsi klacek a hnal se ke mně. Požád pžitom vykžikoval hody hody doprovody a chtěl mě zmlátit. Pak zažval pžíjemné velikonoce, zubní protéza mu vyletěla z pusy ven a on si na ni šlápl. Žekni, Hubýsku, není to sranda?“
Manžel popelář a amatérský básník cosi prozaicky zabrumlal, otočil se na druhý bok a dál se v duchu věnoval plánům na zítřek. Letos to udělám jinak, uvažoval. Vdovu Vychytálkovou a starou pannu Držmíškovou při velikonoční obchůzce vynechám. Mohly by mě zase donekonečna nalévat čajem a krmit sušenkami. Místo nich raději zajdu za rozvedenou Bertou Slibnou z naší účtárny. Však jsem pro ni taky složil velikonoční verš: Bertičko Bertičko, jsi naše sluníčko. Podrž mi chviličku, pak mi dej mašličku. Vzápětí spokojeně usnul.
Ve vedlejším pokoji si věčně neukojený syn Přemek za pomoci svého sexuálního deníčku pečlivě plánoval zítřejší pomlázkovou trasu. „Dvě blondýny za sebou, to je blbost. Vložíme mezi ně jednu zrzavou. Dvě manuálně zručné po sobě je taky nesmysl. Mezi nimi zajdu k Marice s tou její nezapomenutelnou pusou,“ povídal si polohlasně.
Jeho sestra Rozárie taky ještě nespala. I ona spřádala plány. Na to, co si zítra obleče, aby ji výprask případných návštěvníků moc nebolel. V posledních pěti letech se sice nic takového nestalo, ale co kdyby se tentokrát někdo objevil? Rozhodla se poměrně rychle: troje spoďáry, oteplovačky a přes ně kalhotový kostýmek. To musí stačit – řekla si.
Děda Cyril a jezevčík Pajda nic neplánovali ani nechystali. První spokojeně chrápal tak silně, že už několikrát vzbudil sousedku za zdí, druhý bloumal v předsíni s Přemkovou ponožkou v tlamě a dumal, kam ji má schovat. Ani nezaregistroval, že kdosi stojí na chodbě a na domovní dveře Kundýskových kreslí další z nekonečné řady kosočtverců. Tentokrát ve stylovém velikonočním provedení.
Pondělní ráno. Natěšený otec Hubert si postavil vodu na kávu a marně do ní hledal rum. Ten včera ukořistil děda Cyril a v noci jím zaháněl žízeň. Otec po marném pátrání rezignoval. Natáhl na sebe popelářskou zástěru, kterou o Velikonocích používal místo kroje, a zálibně se prohlížel. Za mrskačku si tentokrát zvolil manželčinu největší vařečku. Uvázal na ni tu nejhezčí mašli ze své sbírky popelnicových nálezů.
„Tady je pžíšernej smrad,“ doprovodila slovně svůj příchod do kuchyně matka. „To nic, byl tady děda. Asi nám trošku ušel,“ pohotově zareagoval syn Přemek, který na stole přepočítával zásobu gumových ochran a uvažoval, zda bude stačit. Rumem napojený děda vedle zaslechl své jméno a v mžiku byl v kuchyni. „Příjemné Vánoce. Už se bude nadělovat?“ zeptal se a opět trošku ušel.
„Já se zblázním, to pžece není možné. Pžemku, pžines nějakou voňavku a vystžíkej to tady,“ požádala syna. „A ty,“ obrátila se na manžela, „ty si dej bacha. Ať tě zase kamarádi popeláži nepživezou ožralého na trakaži jako loni.“ Varovala ho marně. Manželovi kumpáni ho tentokrát nepřivezli na trakaři, nýbrž na stavebních kolečkách – bůhví, kde je splašili. Hubert navíc někde přišel nejen o manželčinu vařečku, ale také o svou popelářskou zástěru.
Když ho kolegové opřeli o bytové dveře a zazvonili, amatérský básník hlasitě recitoval na celou chodbu: „Mrskání je velká krása, o tom není řeč. Bumbání zas naše spása, a já bumbal, heč!“