NAROZENINY.
Něco vám řeknu. Ještě že člověk má narozeniny jen jednou do roka. Takové ty oficiality, mezi které svoje výročí narození řadím, totiž nemám ani trochu rád. Znáte to: doma po těch dlouhých letech manželství přesně vím, co se bude dít. Slavnostní oběd a každoročně se opakující dárky. Ponožky, trenýrky, čas od času taky papuče – pokud nejsou pod stromečkem na Vánoce.
Přijedou mladí, ti mají jiný, zato neměnný dárkový sortiment. Přivezou flašku a donekonečna opakují, jak si mě váží, jak mě mají rádi. Vnučka mi namaluje obrázek a těší se na to, že dostane za gratulaci peníze. Taky hovor je na té rodinné sešlosti pořád stejný. Manželka tradičně opakuje, že jsme zase o rok starší, mladí nadávají na svou práci a čím dál větší drahotu, vnučka na to, že musí chodit do školy, kde má otřesné, ale fakt otřesné spolužáky.
Ani v práci to není o moc lepší. Na moje narozeniny se místo mne těší chlapi. Vědí, že jim z toho něco kápne, že se zadarmo napijí. Ale letos mě fakt překvapili. Už dlouho před tím mým narozeninovým dnem chodili, tvářili se významně a naznačovali, že mě čeká velké překvapení. Moje neustálé sondování a vyptávání jim šlo evidentně na nervy. Otravoval jsem tak dlouho, až to jeden z nich nevydržel. „No tak já ti to řeknu, Příhodo. Dostaneš od nás dort. Ale ode mě jsi nic neslyšel,“ zdůrazňoval kolega vzápětí.
V onen den D se už chlapi nemohli dočkat konce pracovní doby. Když nastal, zavázali mi oči a zavedli mě do zasedačky. Šátek přes oči jsem si mohl sundat teprve na jejich pokyn. Na stole tam stál skutečně dort. Kulatý, dokonce několikapatrový. Tvořily jej pečlivě seskládané plechovky piva. Nechyběla ani svíčka. V podobě láhve mé oblíbené zelené – potažená kondomem.
Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatoval a než jsem řekl: „No tak ho nakrojíme, ne?“
Žádné komentáře:
Okomentovat