KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část pátá:

DĚDA TROPÍ HLOUPOSTI
Někteří lidé se při tom pohledu skvěle bavili, jiní si poklepávali prstem na čelo a ti zbývající onoho člověka litovali. Šel po ulici s hrdě vztyčenou hlavou, v jedné ruce starou odřenou aktovku, ve druhé jídlonosič.
Pod hodně obnošeným sakem se mu skvěl pyžamový kabátek, jeho nohy si lebedily v modrých teplákách se žlutými lampasy a chodidla v teplých papučích s bambulí.
Sem tam někoho pozdravil: „Má úcta, madam. Taky do divadla? V čem dnes hrajete?“ Nebo: „Poklona, pane režisére. Dnes jste si nějak přivstal.“ Případně: „Dobrý den, mistře. Tenhle kostým vám moc nepadne.“
Popletený děda Cyril Kundýsek zkrátka kráčel do práce v divadelní vrátnici, kterou coby důchodce definitivně opustil před více než deseti lety. Tentokrát mu doma v každodenní snaze o odchod nikdo nezabránil. Z jednoduchého důvodu: byt byl prázdný. Tedy pokud nepočítáme zlomyslného jezevčíka Pajdu, jenž starého pána v jeho počínání radostným štěkotem ještě nadšeně povzbuzoval.
Paměť sice dědovi už moc nesloužila, ale na své bývalé pracoviště trefil bez problémů. Byl jako pivovarský kůň, jenž má cestu i všechny potřebné zastávky pevně a natrvalo zabudované v hlavě.
„Nazdar Tondo! Tak jsem tady. Utíkej domů za Blaženou, už na tebe určitě čeká,“ oslovil Cyril Kundýsek vyjeveného vrátného Alfréda Krutibrka. Ten seděl jako opařený, nevěřícně hleděl na návštěvníka, dokonce zapomněl zavřít údivem otevřenou pusu.
Děda toho využil, sebral vrátnému z hlavy služební čepici, nasadil si ji, zmocnil se svazku klíčů ležících na stole, a vydal se na obchůzku divadlem.
„Ježíšmarjá,“ vykřikla po příchodu domů z příležitostného úklidu v nemocnici Marie Kundýsková. Jezevčík Pajda se v předsíni s chutí ládoval manželovým hodně použitým kapesníkem, dveře dědova pokoje zely dokořán. Hned jí bylo jasné, kolik uhodilo. „Ten děda je pžípad,“ povzdechla si nahlas a vyběhla ven shánět taxík.
Divadelní vrátný Krutibrko se mezitím vzpamatoval z šoku a přivolal strážníky. Ti narazili na starého Kundýska na jevišti, kde vedl jakýsi dialog s neexistujícím hereckým partnerem. Když ho dovedli do vrátnice, stála tam Marie Kundýsková. V botách s nemocničními návleky, které si po dokončení úklidu zapomněla sundat.
„Dědo, pžíště vás zamknu aspoň na tžicet západů. Vy mě pžipravíte o rozum,“ obořila se na tchána. Poděkovala oběma mužům v uniformách, omluvila se vrátnému Krutibrkovi a tlačíc před sebou dědu se vydala shánět další taxík. Tentokrát na cestu domů.
Jakmile se za ní zavřely dveře, strážníci se po sobě podívali. „Mám pocit, že ti Kundýskovi jsou hodně nenormální famílie,“ prohodil jeden. „Pžesně jak žíkáš,“ dodal druhý.
A pak se oba jako na povel hlasitě rozesmáli.