deníček: BEZDOMOVEC

Byl to pro mě šok. Jdu zamyšlený na tramvaj a najednou za sebou uslyším: „Nazdar Jardo.“ Otočím se a spatřím jakéhosi příšerně vypadajícího bezdomovce. Chvíli mi trvalo, než jsem ho poznal. Havlíček. Inženýr Havlíček, jehož jsem viděl naposledy před přibližně deseti lety. Po jeho boku stál nějaký bezdomovecký kolega, vypadající jen o něco, ale skutečně jen o něco, lépe.

Chlapče, nedopadls dobře, pomyslel jsem si. Ale můžeš si za to sám. Jedině sám. Už tenkrát, před lety, totiž inženýr Havlíček dost pil. Doslova chlastal. Byl ve svém oboru vyhlášeným odborníkem, prošel několika firmami, ale dříve či později se tam s ním rozloučili. Kvůli alkoholu, s nímž šla ruku v ruce nedochvilnost, nespolehlivost a další vlastnosti, jichž mají opilci na rozdávání.

Teď tady stál se svým kamarádem přede mnou, tvářil se přátelsky a prosil o cigaretu. Dostali ji oba. Hladově z té nikotinové tyčinky potahovali, oči jim svítily radostí a vděčností. Následovala prosba o desetikorunu nebo dvacetikorunu. Ani ty mince jsem jim neodepřel. Jaksi to nešlo.

Inženýr přesunul peníze ze své ušmudlané dlaně do kapsy špinavého a nevonícího kabátu. Pak začal slibovat: „Neboj se, já ti ty peníze vrátím, jen co sestra vyřídí dědictví po otci. Budu milionář,“ radoval se. Snad tomu i věřil. Já ani trochu.

Rozloučil jsem se, dal těm dvěma nešťastníkům ještě po cigaretě, a rychle chvátal pryč. Nebylo mi z onoho ranního setkání vůbec dobře. Onen den pak pro mě pokračoval stejně špatně jak začal. Ale za to už ti dva bezdomovci ani trochu nemohli.