ACH, TY ŽENY
Všechna ta přísloví nebo citáty slavných lidí v sobě ukrývají hlubokou pravdu. Jako třeba „do žen a do melounů nevidíš“ nebo „ženy nevědí co chtějí a nedají pokoj, dokud to nedostanou.“ Uvědomil jsem si to už dávno a časem jen mockrát potvrdil. Přispěla k tomu i moje manželka. Nejednou.
Tak třeba nedávno. Sedla si naproti mně do křesla, chvíli mě jaksi divně pozorovala a pak to vybalila. „Příhodo,“ povídá, „asi to nevíš, ale mluvíš ze spaní. A mně se zdá, že čím dál častěji. Měl bys s tím něco dělat.“ Lekl jsem se. Ne že bych neměl čisté svědomí, ale jeden nikdy neví. Fantazie je sice dobrá, ale někdy nebezpečná věc. Co kdybych nahlas komentoval některý ze svých sice málo častých, zato o to příjemnějších milostných snů?
Pak mě napadlo, že nejlepší obranou bývá útok. Ten, který jsem vymyslel protentokrát, sice nic moc neřešil, ale přesto jsem jej hbitě použil. „No a co má být? Ty zase strašně nahlas chrápeš. Nesnesitelně. A hlavně, kdybys mi dala šanci mluvit víc ve dne, nemusela bys mě poslouchat v noci,“ řekl jsem jí.
Urazila se. Hodila po mně tím svým zamračeným pohledem a odešla do kuchyně umývat nádobí. Její zlost odnesl jeden z talířů. Chudák. Za nic nemohl, navíc byl památeční.
Jinak je manželka skvělá ženská. Uvědomuju si, že jiní muži jsou na tom mnohem hůř. Tak třeba kolega z práce. Líčil nám, jak se s ním žena rozvádí. Doma mu dělá peklo, teď měli první stání. Když se prý soudce ptal, jaký má jeho manželka důvod k rozvodu, s chutí tam vykřikovala, že její muž prodal kuchyňský sporák a peníze za něj propil.
„Uznáš, že jsem se musel hájit,“ vykládal mi kolega. „A tak jsem tomu soudci po pravdě řekl, jaká je ta moje navrhovatelka hospodyně. Že ten chybějící sporák zaregistrovala až po měsíci. Myslíš, že ho to zajímalo? Moc ne,“ posteskl si kolega.
Rozvádí se i jeden z mých dobrých kamarádů. Je mi ho líto, protože je na tom možná ještě hůř než ten zmíněný kolega z práce. U jeho rozvodového soudu padla kromě jiného otázka, zda jeho žena na svém úmyslu rozvést se trvá. Trvala. A taky soudce informovala, jak si to všechno představuje. „Zcela jednoduše,“ vysvětlovala. „Já na sebe klidně vezmu veškerou vinu. A manžel, vlastně odpůrce, zase všechny moje dluhy.“
Když mi to tak prošlo hlavou, uvědomil jsem si, že ta moje paní Příhodová je fakt zlatá ženská. Šel jsem za ní do kuchyně. Omluvit se. A taky doumývat to nádobí. Než rozbije těch památečních talířů víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat