VZDUCHOLOĎ

Ležel na posteli, nemoc ho připravovala o poslední zbytky sil, vysoké horečky mu vháněly do hlavy nesmyslné myšlenky. A sem tam i nějakou tu vzpomínku. Právě teď na jednu ze svých bývalých nadřízených. Vzducholoď jí mezi sebou říkali. Dosahovala totiž obludných rozměrů. I na místech, kde by to člověk snad ani nečekal.

Pětačtyřicetiletou ženu si přivedl k nim do práce nový šéf. Proslýchalo se, že na jejich společném bývalém působišti měla jinou přezdívku – Matrace. Proč, to snad ani není třeba vysvětlovat. Vzducholoď byla nejen nepohledná, ale i nepříjemná ženská se skřehotavým hlasem.

Když si na něj vzpomněl, rozbolela ho hlava ještě teď. Nebo to bylo tou jeho nemocí? Nemůže zapomenout na chvíli, kdy ji spatřil poprvé. Dveře jeho kanceláře se nejprve pomalu otevřely a pak se v nich rychle zatmělo. Mohutná ženská postava je vyplnila tak, že by jimi neproklouzla snad ani pověstná myš.

„Jsem vaše nová vedoucí,“ zaskřehotala ta postava a on si okamžitě vzpomněl na svou oblíbenou knížku z dětství. Na Lovce mamutů. „Doufám, že si budeme rozumět,“ uslyšel ještě od té snad stopadesátikilové vzdálené příbuzné pravěkých zvířat.

Nerozuměli si. Neměl totiž rád nadřazenost, demagogii, lhaní ani další vlastnosti, jimiž Vzducholoď oplývala. Dával jí to najevo a pracovní židle se pod ním začala hodně viklat. Nevšímal si toho a zůstával svůj.

Jednou mu ale přece jen povolily nervy a vmetl jí do očí: „Už vás mám dost, vy jedna křivá obludo. Ten tuk vám snad vytlačil z hlavy i kompletní mozek.“ Ničeho nelitoval. Smířil se s tím, že bude muset odejít. Jenže nakonec nemusel.

Z pracoviště odletěla Vzducholoď. Poté, co se zjistilo, kdo byl autorem pomlouvačných anonymních dopisů na šéfa, přicházejících na ústředí firmy v pravidelných týdenních intervalech. Kdo jiný, než jeho bývalá Matrace?