PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (17)

DEN PLNÝ ZÁŽITKŮ

Tak jsem si zase jednou vyrazil do toho našeho okresního městečka. Jen tak, porozhlédnout se a odpočinout si od práce. Měl jsem totiž dovolenou. Jarní sluníčko příjemně hřálo, já se rozvalil v parku na lavičce, zavřel oči a vychutnával si klid, ticho, onu nevšední pohodu. Bohužel ne dlouho.

„Já mám hrozné problémy se spaním, ne a ne usnout,“ uslyším odkudsi ze sousedství. Přinutí mě to otevřít oči. Dva důchodci. A evidentně zahajují debatu o svých zdravotních potížích. To mi tak ještě chybělo.

„Dělej to jako já,“ ozval se druhý. „Počítám do tří a pak vždycky usnu,“ dodal. Jeho důchodcovský kolega mu to nechtěl věřit. Možná taky trochu záviděl. „Nepovídej! Skutečně jen do tří?“ pochyboval. A vzápětí se dozvěděl, že do tří také pokaždé ne. Prý občas i do půl čtvrté ráno.

Pak v té své debatě pokračovali v mnou předpokládaném tónu. Jeden sděloval, že mu lékař našel astma, revma, anginu pektoris, žaludeční vředy. A že má taky sklerózu. Druhému se podařilo jeho monolog přerušit až po hodné chvíli: „Víš co, raději mi řekni, co nemáš.“ A tak se to dozvěděl: „Dva prsty, slepé střevo a zuby.“

Přestalo mě to bavit. Šel jsem raději do restaurace. Taková lidová byla. Jak tak čekám na jídlo, objeví se u nálevního pultu malý kluk. Postaví tam keramický džbánek a říká, že chce čtyři piva. Pro taťku. Hospodský mu je natočil a ptá se: „A kde máš peníze?“ Klučina s odpovědí dlouho neváhal: „Byly přece v tom džbánku. Vy jste si je nevzal?“ Uznejte, že mě to muselo pobavit víc než oni dva adepti na krematorium v parku.

Ale něco mě v té hospodě přece jen dost naštvalo. Když jsem se při odchodu ptal vrchního, co to tam mají vzadu u okna napsané na zdi čínským písmem nebo čím to bylo, řekl mi, že je to upozornění. Na to, že u nich žádné spropitné neberou.

Domů jsem se vydal taxíkem. Volno je volno, musím si jej užít a neztrácet čas nějakým čekáním na autobus nebo vlak. Taxikář mi zastavil před domem a pak ze sebe vysoukal: „Pane, nezlobte se, ale stala se chyba. Já totiž zapomněl zapnout taxametr.“ Lotr, blesklo mi okamžitě hlavou. Dám mu za vyučenou. „Co máte z toho,“ řekl jsem mu tím nejsladším hlasem, jaký jsem svedl. „Já zase zapomněl peněženku.“

Byl to zkrátka den volna nabitý zážitky. Jen paní Příhodová nechtěla věřit, co se mi to všechno stalo.