Část druhá: NEŠŤASTNÉ PŘÍJMENÍ
Na matce Kundýskové bylo znát, že ji něco trápí. Chodila od ničeho k ničemu, vzdychala a co chvíli probodávala pohledem svého manžela dojídajícího večeři. Kdyby byly oči nůž, její muž by už dávno nežil.
Počkala, až polkne poslední sousto a pak se osmělila. „Hubčo, musím ti něco důležitého žíct,“ nadhodila žena, která neuměla říkat ř.
Otec Hubert zpozorněl, jeho smutný pohled do vyprázdněného talíře rychle vystřídal ostražitý, mířící na manželku Máňu. „Tak žíkej. Vlastně promiň, říkej,“ vybídl ji.
Žena žmoulající v ruce jakýsi hadr se nadechla a začala: „To naše pžíjmení je prokletí. Byla to chyba, že jsme se už tenkrát nenechali pžejmenovat, že jsi s tím nesouhlasil. Odnášíme to. Požád, dlouho, a hlavně všichni. I ta naše děcka. Tžeba s holkou se kvůli tomu rozešli už tži kluci,“ zdůraznila matka Kundýsková.
Otec Hubert statečně namítl, že on nic neodnáší a je na jméno po tátovi, dědečkovi, pradědečkovi a po všech ostatních předcích pyšný. A že syn s tím jejich příjmením naopak slaví u děvčat úspěchy. A hodně velké.
„No jo, ale na tebe nebo na kluka tžeba nikdo nikdy nepokžikoval, proč ji máš takovou malou. A taky požád nemusíš utírat ty zatracené dveže,“ mrštila Máňa svůj hadr kamsi do kouta. Narážela tím na výrostky z baráku, kteří pod jmenovku na jejich bytových dveřích neúnavně kreslili malý kosočtverec.
„Ráno vstanu, utžu dveže. Vyčistím si zuby, utžu dveže. Nasnídám se, utžu dveže. A tak je to požád,“ poněkud přeháněla matka Kundýsková.
Pak zahrála manželovi na citlivější strunu. „Doplácí na to dokonce i ten tvůj popletený otec. Tuhle tady byla ta nová pošťačka. S doporučeným dopisem pro něj. A víš, jak se podepsal? Pochvička! Žíkám ti, hanbou jsem se propadla málem až do pžízemí,“ vykřikovala žena.
Jako by ho přivolala, děda Cyril se najednou objevil v kuchyňských dveřích. V kabátě, pod nímž měl oblečené tepláky, s taškou v ruce a v pantoflích na nohou. „Sbohem. Jdu zase pozdě, kolega Žežulka bude naštvaný,“ vracel se slovně do doby před deseti lety, kdy odešel z divadelní vrátnice definitivně do důchodu.
Matka Kundýsková ho otočila a nasměrovala zpět do jeho pokoje. „Tatínku, nikam nejdete. Běžte si pustit televizi,“ vybízela ho jako vždy. Jenže děda se tentokrát nedal. Rychlými malými krůčky vcupital do kuchyně a postavil se před snachu. Vytáhl si z úst svou kompletní zubní protézu, použil ji jako taktovku a vykřikoval: „Žežichová, Žežichová, Maženo, žekni ž. Žežichová, Žežichová, Maženo, žekni ž.“
Máňa protočila panenky, obrátila oči v sloup a konstatovala, že to už se fakt nedá vydržet. Hubert vstal, vzal otce za ruku a opatrně ho odváděl pryč. Když se vrátil, seděla jeho žena za stolem s hlavou v dlaních. „Hubčo, možná ti to pžipadne nepžíjemné, ale chci si vzít zpátky své dívčí jméno. Žežichová je pžece mnohem lepší než nějaká Kundýsková.“
Zvedla ze země před chvílí odhozený hadr a šla se podívat na důvěrně známé místo pod jmenovkou na bytových dveřích.
Žádné komentáře:
Okomentovat