PÁTEK TŘINÁCTÉHO

A máme ho tady zas. Pátek třináctého. Den, před kterým se jedni třesou a jiní se nad ním pohrdavě usmívají. Den, který dokáže s lidmi udělat divy. Znal jsem člověka, jenž znervózněl už jen při pouhém pomyšlení na nějaký ten pátek třináctého. Sypal z rukávu všechny ty historky, které se mu v onen nešťastný den staly. Mnohdy tak neuvěřitelné, že jsem pojal podezření, že si je snad vymýšlí.

Šel si zajezdit na kolečkových bruslích. Upadl a zlomil si obě zápěstí i nohu v kotníku. V pátek třináctého. Pomáhal nějaké stařence přejít silnici a za odměnu ho pokousal její pes. V pátek třináctého. Šel na hodně důležitou pracovní schůzku, po dešti kolem něj projelo auto a obsah silniční kaluže skončil do poslední kapky na jeho obleku. V pátek třináctého.

Pak si prý jednou v ten nešťastný den vzal raději dovolenou a zůstal zavřený doma. Hned ráno se opařil čajem, večer mu ukradli auto.

Na druhé straně existují lidé, kteří pátek třináctého bezmezně milují. Dobře vědí, že se na něj dá leccos svést. Vznikly mi problémy v práci? Může za to pátek třináctého. Přišla manželka na mou nevěru? Kdyby nebylo pátku třináctého, nikdy by ji neobjevila. Přineslo dítě ze školy pětku? Chudáček malý ještě neví, že za to může pátek třináctého – copak ho můžu peskovat?

Nejsem pověrčivý. Nemám zmíněný den červeně zakroužkovaný v kalendáři, neberu si v ten den dovolenou ani ho nepoužívám jako výmluvu.

Ale co to? Něco mi káplo na hlavu. Na stropě je vlhká skvrna a neuvěřitelně rychle se zvětšuje. Od sousedů nad námi je slyšet hukot automatické pračky. Že by u nich zafungoval pátek třináctého?