PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (15)

OMYL SE STOPAŘKOU

Stopaře mám rád. Když nějakého do auta vezmu, pokecám si s ním, pokud je to hezká holka, člověk navíc potěší i oko. Taky chápu, že ti mladí nemají peněz nazbyt, rádi ušetří pár korun za autobus nebo vlak, tak proč bych je nesvezl, když mám v autě prázdno? Jak říkám, stopaře mám rád, i když nedávno se mi stala taková podivná, či spíše nemilá událost.

To bylo tak: jel jsem na otočku něco zařídit k příbuzným. Už byla tma, v okresním městě projíždím takovou dlouhou ulicí a najednou před sebou vidím spoustu stopařů. Vlastně stopařek. Samé naparáděné holky to byly. Asi všechny někam spěchaly, protože se mohly přetrhnout, aby jim nějaké to auto zastavilo. Skákaly do silnice, mávaly rukama i kabelkami.

Tak jsem jedné zastavil. Otevřela dveře a říká: „Kuřim za pět set.“ Jel jsem tím směrem a tak jsem ji vzal. Trochu mě udivilo, že za těch pár kilometrů nabízí tolik peněz. Ale při pohledu na všechno to zlato, kterým byla ověšená, jsem si říkal: Příhodo, klid, je asi za vodou. A mlčel jsem.

Ještě než jsme se vymotali z města, se najednou začala sápat po mém poklopci a radit mi, kudy mám jet. „Slečno, cestu dobře znám, žádné rady nepotřebuju,“ pověděl jsem jí. Než mi tahle věta stačila vyklouznout celá z úst, z kalhot mi vyklouzlo zásluhou té velmi šikovné holky něco jiného.

Naštval jsem se a dupl na brzdu.

„Tak to by stačilo. Když mi za svezení nabízíte pětistovku, klidně si ji vezmu. Ale žádné další bonusy k těm penězům nepotřebuju,“ upozornil jsem ji a zapnul si kalhoty. Podívala se na mě nejprve udiveně a vzápětí hodně škaredě. Až zle.

„Strejdo, co to tady plácáš?“ osopila se na mě. „Žádné peníze ti nenabízím. Jasně jsem řekla, že kůřím za pět set a tys s tím souhlasil,“ začala v autě ječet jak siréna.

Nebudu vám lhát: byl to pro mě šok. A pořádný. Holka nadále ječela, dožadovala se buď uskutečnění své nabízené služby, nebo úhrady za ztracený čas. Nakonec mi nezbylo, než jí peníze dát. Ale celou pětistovku nedostala. Uhádal jsem to s ní na tři sta.