Část čtvrtá: ROZÁRKA TOUŽÍ PO KONI
Budoucí kadeřnice, silně krátkozraká Rozárie se pekelně soustředila. Ještě víc než kdy jindy. Dneska musím vyhrát. Na Championovi to dokážu, je to ten nejlepší kůň, jakého znám, přesvědčovala sama sebe. Nasoukala na sebe slušivý modrobílý dres, nad uzoučkými rajtkami mávla rezignovaně rukou a nasadila si žokejskou čepičku.
Pak svou devadesátikilovou postavu umístila do sedla. „Championku, věřím ti. Musíš doběhnout první. Musíš!“ šeptala koni do ucha. Vzápětí z předsíně uslyšela štěkot jezevčíka Pajdy. „Ticho! Splašíš mi koně!“ okřikla ho.
Koněm byla jako obvykle židle otočená opěradlem dopředu, dostihovou dráhou Rozárčin pokoj, tribunu opět plně obsadili plyšáci nejrůznějších velikostí i provedení. Ti všichni mi věří, někteří si na mě možná i vsadili, nesmím je zklamat, povzbuzovala se v duchu Rozárie.
Jenže to nebylo nic platné. Champion ji zklamal. Doběhl až druhý, i když ho v cílové rovince hnala dopředu jezdeckým bičíkem v podobě malé vařečky. Příště si na něj vezmu větší, rozhodla se v cíli se slzami v očích.
Místo do vážnice tentokrát po dostihu zamířila za tátou. Narazila na něj hned v předsíni. Držel v ruce nejnovější přírůstek do své sbírky předmětů vylovených z popelnic – keramického jelena, jemuž chyběla část přední nohy a téměř celé paroží.
„Vzácné to zvíře, neskončí v díře. Čeká ho sláva, žádná polní tráva,“ zarecitoval před dcerou se zasněným pohledem otec popelář a příležitostný básník.
„Tatínku tatínku, neměl bys chvilinku?“ snažila se mu vlichotit dcera. Úspěšně. „Jen pojď, moje holčičko, pokecáme maličko,“ uslyšela Rozárie od rodiče.
„Tati, chtěla bych koně. Opravdového koně. Koupíš mi ho?“ žadonila dívka a střídavě hladila otce a vypočítavě i jelena. „Já bych tě za to až do smrti stříhala. Samozřejmě zadarmo,“ přitlačila na pilu. Nevšimla si bratra Přemka, který se k ní tiše zezadu odkudsi připlížil.
„Táto, bacha! Umí jen jediný účes. Na velblouda. Hlavu dohola a kladívkem dva hrby,“ varoval rodiče vegetarián, držící v ruce krajíc chleba namazaný jakousi hmotou. Při posledním slově se mladý knihovník neudržel a vyprskl. Kus hmoty skončil na Rozárčiných brýlích, posilujících její hodně krátkozraké oči.
„Na žokejskou dráhu nemáš správnou váhu,“ ukončil debatu otec. Ještě jednou přeleštil jelena rukávem své košile a začal pro něj vyhlížet to správné místo ve sbírce popelnicových trofejí na poličce.
„Brácho, víš, že mě štveš? A to hodně? Ale můžeš to napravit. Potřebovala bych s tebou mluvit,“ směrovala Rozárie sourozence do svého pokoje. Tam na Přemka rozpačitě pohlédla. „Nevím, co mám dělat. Nějak se mi přestávají líbit kluci. Asi jsem na holky,“ svěřila se mu.
„No a co má být? Vždyť já taky,“ odvětil bratr s jiskrou v oku. A odešel jedné z nich zavolat.
Žádné komentáře:
Okomentovat