deníček: SAMOMLUVCI

Čas od času takové lidi potkávám. Čímsi na sebe upozorňují už na dálku. Různými gesty, neobvyklým chováním, případně hodně zajímavým oblečením. Zkrátka magory, jak by někdo řekl. Tohle slovo sice taky občas použiju, ale přiznám se, že je rád nemám. Je pro mě synonymem pro úplně jiné lidi než pro samomluvce, o nichž chci psát.

Jak už jsem řekl, na muže a ženy trpící samomluvou v ulicích našeho velkého města občas narazím.

Tuhle jsem ale měl štěstí (dá-li se to tak nazvat). Potkal jsem za jediný den hned tři. První z nich byla postarší žena. Stála u dlouhé šedé zdi, u nohou jí ležela velká splasklá nákupní taška. Hleděla na budovu naproti a mohutným hlasem vykřikovala: „Říkám ti, že tady bude v případě války vojenský lazaret. Vyléčíme tam úplně všechny.“

O pár ulic dál si nešlo už zdáli nevšimnout přibližně padesátiletého muže. Kráčel rychlým krokem, hodně zeširoka, rukama přitom máchal málem až nad hlavu. Byl poměrně stručný, zřejmě se pouze povzbuzoval: „Ráz dva, ráz dva, ráz dva...“

A do třetice? Výstředně oblečený mladík jdoucí v mrazu s vlající šálou a rozepnutým kabátem, pod nímž měl jen košili. Svůj zpěv, či co to mělo být, prokládal hodně hlasitým opakováním dvou vět: „Proč jsem tam chodil? Už tam nikdy nepůjdu. Proč jsem tam jen chodil? Fakt už tam nikdy nepůjdu.“

Bývaly doby, kdy jsem podobným lidem tak trochu záviděl. Hlavně to, že určitě nemají žádné starosti, že si žijí v klidu v tom svém uzavřeném světě. Bývávalo. Závist je dávno pryč. Raději si chci řešit své každodenní problémy než se zabývat vojenskými lazarety, povzbuzovat se při rychlé legrační chůzi či litovat toho, že jsem někdy někam šel.

Den ode dne si víc vážím toho, že jsem zdravý a mohu žít naplno.

ŠKODOLIBÉ POČÍTAČOVÉ PROGRAMY

Dej si bacha. Počítač je sice dobrý sluha, ale může být i zlý pán. Těmito slovy uvedl své důrazné mailové varování jeden z mých dobrých kamarádů. A taky nezištně přiložil kopii své korespondence.

Po přečtení mně zamrazilo. I tohle se může stát? Nejsem žádný sobec, proto vám text dávám k dispozici taky.

KAMARÁDŮV DOPIS:

Dobrý den, loni jsem provedl upgrade Přítelkyně 1.0 na verzi Manželka 1.0. Nový program vzápětí nečekaně spustil proces Děti, s mimořádně velkou spotřebou paměti a systémových zdrojů. V manuálu není tato funkce vůbec zmiňována. Kromě toho Manželka 1.0 také zasahuje do ostatních programů a natahuje se už při bootování systému.
Ostatní programy, jako například Noční poker 10.3 a Pivo 2.5 od té doby přestaly fungovat, při jejich spuštění se celý systém zhroutí. Zdá se, že Manželku 1.0 nemohu odstranit ze systému, jelikož nemá funkci remove. Uvažoval jsem o návratu k Přítelkyni 1.0, ale restore skončil neúspěšně a systém byl zablokován. Můžete mi poradit?

ODPOVĚĎ ODBORNÍKA:
Vážený uživateli, toto je velmi častý problém. Mnoho lidí přechází z Přítelkyně 1.0 na Manželku 1.0, domnívajíc se, že je to jen neškodný upgrade. Ale Manželka 1.0 je operační systém navržený tak, aby sám spouštěl ostatní aplikace.

Nepouštějte se do instalace! Dodatečné odstranění Manželky 1.0 vede k vážném poškození systémových zdrojů. Někteří se pokoušeli instalovat Přítelkyni 2.0, resp. Manželku 2.0, ale narazili na více problémů, než v původním systému. Jiní zase zkoušeli spouštět Přítelkyni 2.0 paralelně na pozadí. Bohužel, Manželka1.0 detekuje přítomnost Přítelkyně 2.0, což zapřičiňuje konflikty s následným kolapsem systému.

Jediná možnost, jak se vyhnout problémům, je vůbec neinstalovat software Manželka, ale používat výhradně verze Přítelkyně. Verze Přítelkyně 1.0, 2.0, 3.0 atd. jsou navzájem kompatibilní, dokonce se mohou provozovat paralelně. Nyní je již pozdě, můžete jen varovat své známé.
Ještě varujeme: dejte si pozor na nedokumentovanou parazitní instalaci virového programu Tchýně 6.4.

A tak mě napadlo, zda se mám pokoušet o zamýšlenou instalaci programu Fotbal 2.0. Bojím se, že by mohl zlikvidovat Televizní přenos 1.0 a spustit proces Kopačky...

ÚTĚKY K MILENCE

Myslel si, že toho o sobě ví dost. Jenže opak byl pravdou. Věděl toho málo. Příliš málo. Jinak by se nemohlo stát, že vstoupí do další etapy svého života dveřmi, za nimiž ho místo vysněné lásky čekala jedovatá nenávist.

Už je zase tady, pomyslel si, když po dalším náročném pracovním dni přicházel domů. Aniž by si to uvědomoval, svěsil hlavu, v jakémsi obranném gestu ji vtáhl mezi ramena, nadechl se a vešel.

„To je dost. Kde ses tak dlouho toulal?“ uslyšel od té, od níž si toho kdysi tolik sliboval. „Skoč do obchodu, lednička je úplně prázdná. Jo, a taky mi dej nějaké peníze. Viděla jsem v obchodě nádhernou halenku,“ diktovala manželka.

Ležela v obývacím pokoji na gauči. Měla rozcuchané vlasy a na obličeji napatlanou jakousi masku. Takhle si v dětství představoval čarodějnice. Teď mám jednu doma, blesklo mu hlavou. Neodpustí si mít připomínky ani při milování. Naštěstí pouze vzácném – říkal si v duchu.

Mlčky vzal nákupní tašku a vydal se do obchodu. Cestou vzpomínal na zážitky s tou druhou. Mladou, nádhernou, chápavou, příjemnou, milou, ve všem mu vycházející vstříc. Už abych u ní zase byl, přál si nedočkavě.

„To ti to trvalo. Jak to, žes ráno neumyl nádobí? A podívej se na tu zem v kuchyni, jak je zapatlaná. Vytři ji,“ rozkazovala žena, která mezitím změnila polohu na gauči z jednoho boku na druhý.

Klečel na zemi, máčel hadr v kýblu, ždímal jej a usilovně plnil jeden z mnoha každodenních manželčiných povelů. Za těch několik let si už zvykl. Poněkud otupěl. A hlavně měl tu druhou, jež mu pomáhala přežívat a taky dokazovat, že život může být i pěkný a radostný.

Umýval podlahu a pokukoval po hodinách. Očima tlačil jejich ručičky dopředu.

Konečně se dočkal. „Jdeme spát,“ zavelela ta jeho čarodějnice. Lehl si co nejpohodlněji, zavřel oči a začal se těšit. Třeba se dnes se svou skvělou milenkou zase setká. Navštěvovala ho totiž pouze ve snech. Čas od času.

MOJE JÍZDA AUTOBUSEM

Byla to taková obyčejná jízda autobusem směřujícím z jisté příměstské části Brna do jednoho dopravního uzlu poblíž centra. No, obyčejná... Spíše poměrně zajímavá, plná zážitků. A taky jakási zkouška nervů. Však posuďte sami.

K radosti někdy stačí málo. Třeba i to, že člověk nemusí stát v dopravním prostředku na jedné noze – a ještě ne na své. Jenže jásot může být předčasný. Dvě důchodkyně na sedadle za mnou se bez přestání baví o svých nemocech. A taky o nemocech svých manželů, sester, bratrů a nekonečné řady známých.

„...nohy ji bolely tak, že ráno nemohla vstát z postele...“

„...to nic není, mé sestře začala z ničeho nic brnět ruka...“

Na volné sedadlo vedle mě se usazuje jakási v obličeji silně zmalovaná slečna. Ještě než se jí to podaří, při rozhlížení a několikerém otáčení ohrozí svým batůžkem na zádech obličeje sedících cestujících na obou stranách autobusu.

„...zavolali doktora a ten ji poslal do nemocnice...“

„...nemohla s tou rukou ani vařit, manžel jí za to ještě vynadal...“

Zmalovaná slečna vedle mě sedí nepohodlně, celá pokřivená, s batůžkem na zádech. Odněkud vyloví mobilní telefon. Na rukou se jí blyští zlaté prsteny, vyťukává zprávu. A neustále popotahuje nosem. Smrk, smrk.

„...v nemocnici si ji nechali, zaplatila za to majlant a ani na návštěvu za ní nikdo nepřišel...“

„...pak ji ta ruka bolet přestala, ale zase se jí začala točit hlava...“

Vzadu v autobuse úřaduje revizor. Dohaduje se s jedním z pasažérů o tom, kolik je přesně hodin a tudíž zda je jízdenka ještě platná.

Smrk. Smrk, smrk, smrk.

Vedle mě sedící slečna nadále popotahuje, ještě pořád píše SMS. Nebo už možná druhou. Případně třetí. Chápu, že ty prsteny a koneckonců i mobil musely být drahé, a proto jí na kapesníky nezbylo. Neměl bych jí nabídnout svůj? Neznačkový papírový?

„...nejhůř dopadla Madla, včera umřela...“

„...Franta už má taky na kahánku...“

Smrk, smrk.

Začínám sahat po svém balíčku papírových kapesníčků. Ale je pozdě, autobus přijíždí na konečnou. Slečna vstává, neúspěšně zaútočí svým batůžkem na můj nos a loučí se. Jak jinak, než několikerým popotáhnutím. Smrk, smrk, smrk, smrk. A ještě jednou: smrk.

S úlevou vystupuji a jdu na tramvaj. Přijíždí brzy. Jenže je narvaná k prasknutí. A vedle mě na ni čeká zmalovaná slečna s batůžkem a mobilem v ruce. Smrk. Smrk, smrk, smrk.

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (13)

MANŽELKA A MILENKA

„Příhodo, tak se mně zdá, že ses nějak změnil. Už nejsi takový, jakýs býval,“ uslyšel jsem nedávno od manželky. Dívala se na mě přitom tak nějak divně. Pohledem, jaký jsem u ní za ta dlouhá léta našeho manželství ještě nikdy neviděl. Nebo si jej jen nevšiml?

„Co se zdá je sen,“ odvětil jsem pohotově a bez nějakého přemýšlení. Jenže pak mně to začalo vrtat v hlavě. A pořádně. Co jí zase přelétlo přes nos? O co jí jde? Ať jsem uvažoval jak chtěl, na kloub jsem tomu nepřišel. A vyptávat se nemělo žádný smysl. Natolik jsem svou ženu znal. Ále co, mávl jsem nad tím nakonec rukou. Nějak bylo, nějak bude.

Manželka však chodila kolem po špičkách, moc nemluvila, čím dál častěji při pohledu na mne jaksi podivně vzdychala. Sem tam se zamkla v ložnici a já odtud slyšel vzlyky. Brečela. To přece není normální, takovou ji neznám, říkal jsem si. Zeptat se jí na důvod jsem se přesto neodvážil.

Trvalo to přibližně týden. Pak, bylo to v neděli, odemkla dveře ložnice, vyšla ven a hrnula se ke mně. Posmrkávala, oči měla červené jak králík a mně se na chvilku zazdálo, že se v nich schyluje k bouřce. Jako by z nich totiž začínaly létat blesky. Vzápětí taky zahřmělo.

„Už toho mám dost, už to nevydržím,“ uslyšel jsem od ženy. „Příhodo, přiznej se, ty máš nějakou ženskou. Milenku. To jsem si od tebe na stará kolena nezasloužila,“ vyhrkla manželka a začala znovu brečet. Ve mně by se krve nedořezal.

„Co to plácáš? Jakou ženskou? Jakou milenku? Co je to za blbost? Kdes na to přišla?“ snažil jsem se bránit. Ale svědomí jsem úplně čisté neměl.

Mezi vzlyky cosi říkala, jenže já jí nerozuměl. Pak brečet přestala a pro změnu začala ječet. Tentokrát srozumitelně. Vyčetla mi kdeco. Nebudu vám nic nalhávat, zkrátka jsme se poštěkali. Hodně. Já za sebou práskl dveřmi a vydal se za tou svou milenkou, o kterou jsme se svorně dělili ještě s několika kamarády.

Jmenovala se zelená a nevázané orgie s ní jsme čím dál častěji pořádali v naší oblíbené vesnické hospůdce.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část první: TAJNÁ NÁVŠTĚVA

Znáte Kundýskovy? Tu nenormální famílii, jak je sousedé v paneláku titulují? Že jste o nich nikdy neslyšeli? Nevadí. Zájemce s nimi rád seznámím. Od nynějška k nim totiž budeme chodit jednou týdně na návštěvu. A slibuju, že to nebudou návštěvy ledajaké. Nuda nás u nich rozhodně nečeká.
Napoprvé k nim zkusme jen tak krátce a hlavně potajmu nakouknout. Je nedělní odpoledne, všichni Kundýskovi jsou doma, ve svém čtyřpokojovém bytě.
Hlava rodiny, otec Hubert (popelář) leží po vydatném obědě na gauči a zálibně hledí na poličku se svou sbírkou kuriozit z popelnic. Vévodí jí soška nahé černošky s jednou uraženou rukou. Současně se snaží ze své hlavy vylovit nějaký ten verš. Je totiž taky amatérským básníkem, toužícím vydat v životě alespoň jednu jedinou sbírku.
Matka Marie (prodavačka a příležitostná uklízečka) v kuchyni s vervou likviduje hromadu špinavého nádobí. Po celý svůj život se nenaučila říkat ř. Kdysi dávno na ni děti pokřikovaly: „Mařeno, řekni ř!“ Odpovídala jim: „Nežeknu, vy byste se mně žehtali!“ A vůbec nechápala, čemu se ta protivná děcka tak smějí.
Obtloustlá dcera Rozárie (učí se na kadeřnici) je krátkozraká holka snící o kariéře manekýny nebo také žokejky. V tuto chvíli se ve svém pokoji nakrucuje ve spodním prádle před zrcadlem a představuje si, že se za obdivných pohledů diváků ladně pohybuje na předváděcím mole.
Její bratr Přemysl (knihovník) stojí u okna a zamyšleně hledí ven. Je důsledný vegetarián, taky velký bohém a poměrně úspěšný holkař. Sexuální deníček, který si pečlivě vede a ukrývá pod jednou z podlahových parket, už obsahuje několik desítek jmen. Včetně barvy vlasů i pohlaví, velikosti prsou a šikovnosti úst i rukou.
Dědeček Cyril (divadelní vrátný ve výslužbě) trpí tím, čemu se lidově říká skleróza. Právě se opět začíná oblékat a těší se do práce, kde mu za celoživotní služby naposledy poděkovali už před deseti lety. Ale nebojte, do divadla ani tentokrát nedojde. Opět ho včas zadrží a nasměruje zpátky do jeho pokoje některý z členů rodiny, které si děda tu a tam plete s divadelními herci.
A konečně jezevčík Pajda. Tvrdohlavé a taky ustrašené zvíře bojící se hlavně křiku. Při sebemenším zvýšení hlasu kteréhokoli z Kundýskových zalézá pod postel. Řvouny pak čas od času trestá žraním jejich použitých kapesníků, případně schováváním některé z ponožek. Teď pajdá bezcílně bytem a narazí na nás. Protivným štěkotem dává najevo, že takováhle tajná návštěva jakýchsi vetřelců se mu pranic nelíbí.
No tak, Pajdo, neňufej. Vždyť už jdeme. Ale neraduj se, přijdeme zas. Za týden.

PĚTKY NAŠÍ BĚTKY

Pětky naší Bětky. Pouhá tři slova, jedna jediná věta. Přitom může skrývat leccos, dá se za ní hledat mnohé. Záleží především na pohlaví toho kterého pátrajícího. Vsadím boty, že odhadnu, co vás v první chvíli po přečtení titulku tohoto článku napadne.

Ženám, přesněji řečeno matkám, se bezesporu okamžitě vybaví žákovská knížka jejich Bětky (Moniky, Kláry, Barbory, Terezy či jinak se jmenujícího potomka). A v oné žákovské knížce pak učitelem či učitelkou pečlivě vymalovaná, hrůzně se tvářící a škodolibě se šklebící pětka z češtiny, matematiky, fyziky, dějepisu, zeměpisu, případně nějakého jiného předmětu.

Holt maminky už jsou takové.

Pro mnohé tatínky, tedy muže, bývá obsah žákovských knížek jejich dcer často kdesi na okraji zájmu. Pětky naší Bětky u nich evokují něco úplně jiného. V očích se jim najednou vesele a smyslně zajiskří a jejich fantazie začne pracovat na plné obrátky. Vymalovávat hodně bujné tvary horní části těla oné Bětky (Moniky, Kláry, Barbory, Terezy či jinak se jmenující správně tvarované ženy).

Holt muži už jsou takoví.

Přitom skutečnost, realita – alespoň v konkrétním případě titulku tohoto článku – je úplně jiná. Střed pomyslného terče by tentokrát netrefily žádné starostlivé maminky ani smyslně uvažující muži se sebevětší fantazií. Pětky naší Bětky jsou totiž součástí jídelního lístku v jedné z brněnských restaurací. Jde o obyčejná kuřecí prsíčka nadívaná šunkou, sýrem a ještě čímsi.

deníček: SÍLA ŽENSKÝCH SLZ

Myslím, že teď nebudu mluvit jen za sebe. Pravděpodobně mi to potvrdí spousta mužů. Ženské slzy jsou zbraň hodně velkého a silného kalibru. Dokáží toho víc než jiné metody, k nimž se ženy často uchylují a které s oblibou používají. Odolá jim totiž jen hodně otrlý chlap. A těch zase není tak moc.

Přiznám se, že z potoků slz řinoucích se z očí žen mám hrůzu. Doslova panickou. Bez jakéhokoli přehánění. Už ve chvíli, kdy se dotyčné ty její oči zalesknou, se ve mně něco začne lámat. Znervózním, zásoba slov i argumentů rázem klesá pod kritickou hranici. Stávám se velmi úspěšným imitátorem koktavého Milana Pitkina, nevím kam s rukama, co s očima. Je ze mě zkrátka někdo úplně jiný.

Za celý svůj už poměrně dlouhý život se mi dosud nepodařilo najít na ženské slzy protizbraň. Žádné brnění, po němž by ty slané kapky hladce stékaly nebo se od něj případně odrážely. Pronikají mi dál pod kůži, pálí jak čert a já udělám v podstatě cokoli, jen aby ona slzavá řeka co nejrychleji odtekla někam daleko, nebo úplně vyschla.

Možná jsem měkota, možná mám v sobě něco polámaného. Ale už jsem si na to jaksi zvykl. A taky si říkám, že slzy k ženám - více či méně - patří. Jen ať z nich vyplaví všechen ten smutek, vzdor, zklamání, naštvání, ať si jimi vybrečí třeba i to, co by jinak nedostaly.

Pořád lepší, než aby se v nich slzy hromadily a máčely jim například srdce. To by mohlo jejich vlivem nakonec ještě zkamenět. A žena s kamenným srdcem je snad to nejhorší, s čím se může chlap setkat.

zamyšlení: O OSAMĚLOSTI

Ta čtvrtka chleba v regále supermarketu byla stejně osamělá jako ten, na koho tam čekala. Nevím jak vy, ale já si to najednou uvědomil až při pohledu na onen pekařský výrobek. Čtvrtku chleba si skutečně nekoupí nikdo jiný než osamělý člověk.

Těch poznávacích znamení dočasných nebo už dlouhodobých osamělců je víc. Někdy stačí letmý pohled do jejich nákupních košíků (konzervy, kus salámu, spolu s tím často také alkohol). Jindy, hlavně ženy, je prozradí jejich pes, kterého chtě nechtě musí chodit venčit. A řeknu vám, takových na jednom trochu větším brněnském sídlišti je!

Osamělost je hrozná. Troufám si ji přirovnat k pomalému, bolestivému umírání. Většina takovýchto lidí se snaží tvářit spokojeně, tvrdí, že jim to vyhovuje. Nevěřím jim. Někde uvnitř jejich těl jim hlodá hladový červíček, jenž touží po nasycení. Po partnerovi, po někom blízkém. Vždyť člověk přece není předurčen k tomu, aby žil sám.

Vím, o čem mluvím. Taky jsem zažil období, kdy jsem se cítil sám. Kdy v mé hlavě převažoval pocit, že mezi mnou a kýmkoli jiným se nachází hluboký hradní příkop či veletok, z jehož jednoho břehu neuvidíte ten druhý.

Naštěstí to netrvalo dlouho a už je to dávno pryč. S žádným z osamělců bych neměnil. Ani kdyby se tvářili sebespokojeněji nebo mi nabízeli sebevětší peníze. Jsem totiž moc rád, že si nemusím kupovat čtvrtky chleba.

POLICEJNÍ RAZIE

Pětatřicetiletá Marika seděla v obývacím pokoji v pohodlném ušáku a se zavřenýma očima vychutnávala svou oblíbenou hudbu linoucí se místností. Měla za sebou perný den a muzika jí vždy spolehlivě pomáhala setřást únavu. Venku už dávno panovala tma. Takovéhle chvíle miluju, promlouvalo kdesi v hlavě ženino podvědomí.

Z předsíně se najednou ozvalo cosi, co tam nepatřilo. Marika zpozorněla. Než stačila pořádně otevřít oči, dveře obýváku se rozletěly. Stál nich policista. Vysoký, urostlý, černovlasý. S obuškem v ruce a pouty na opasku.

„Tak tady je ta naše holubička! Ještě nestačila nikam odletět,“ dával strážce zákona hlasitě najevo svou převahu.

„Ale...co to...má znamenat? Co tu...děláte?“ Na víc se žena nezmohla.

„To hned uvidíš,“ zaburácel pokojem policistův silný hlas. „Okamžitě se svlékni. Čeká tě osobní prohlídka,“ nařídil strážce zákona. V jeho očích zápasila nedočkavost s touhou.

Marika seděla dál zabořená ve svém ušáku. „Ne!“ vykřikla.

Policista k ní přiskočil, hrubě ji popadl za ruku a mrštil s ní na nedaleký gauč. Strhal z ženy oblečení a nasadil jí pouta. Pak se začal sám rychle svlékat. Přitom ani na chvíli nespustil oči z Mariččiny nahoty. To, co následovalo, nemělo s osobní prohlídkou nic společného. Žena se policistovu počínání neubránila. Ani se bránit nechtěla.

Když pomalu doznívalo jejich oboustranné vzrušení, ticho v pokoji narušila první Marika.

„Paráda. Sehráls to fakt moc dobře. Zítra je řada na mně. Slibuju, že na to do smrti nezapomeneš,“ uslyšel od manželky falešný policista.

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (12)

POZOR NA PEDOFILY!

Když čtu čas od času v novinách o nějakých pedofilech, začne to ve mně všechno jaksi vřít. Mám strach, aby se jednou z obětí nějakého toho úchyla nestala i moje vnučka. Příhodo, říkám si, musíš na to dát bacha a to dítě uchránit. Za každou cenu. A tak bacha dávám, a to hodně. Vnučku pořád pozoruju a sleduju.

Nedávno jsem pojal podezření. To bylo tak: vnučka mi najednou co chvíli nabízela nějaké bonbony, jednou dokonce vylovila ze své školní tašky i celou bonboniéru. V hlavě se mi okamžitě začaly rojit ty nejčernější myšlenky, už už jsem viděl, jak tu naši malou milou holčičku ošahává a przní nějaký prasák. Jenže přímo jsem se jí na to zeptat nemohl, to jistě chápete.

Pár dnů mě to všechno mučilo, ani pořádně spát jsem nemohl. Vzal jsem si dovolenou a zkoušel holku při cestě do školy a ze školy nenápadně sledovat. Nic. Žádný pochybný chlap se kolem ní nemotal. Takhle to dál nejde, řekl jsem si a šel na to z jiného konce.

„Ty bonbony jsou moc dobré,“ uslyšela ode mě vnučka při další nejbližší příležitosti. „To si je kupuješ za kapesné?“ vyzvídal jsem rádoby nenápadně. Holka jen odmítavě zavrtěla hlavou. „Já si je nekupuju, dostávám je,“ odvětila. Ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal.

„Dostáváš je? Tak často?“ vyhrkl jsem. Vnučka si mě změřila jakýmsi podivným pohledem: „Jo, dostávám. Od spolužačky. Ta je zase dostává od nějakého pána, který na ni pořád čeká před školou.“ A je to tady, napadlo mě okamžitě. Pedofil jak vyšitý.

„Dědo, ta spolužačka už nemůže ty sladkosti ani vidět, a tak je nám rozdává. A víš, co taky říkala? Že než si ten chlap na ni něco dovolí, tak ona spíš dostane cukrovku,“ vyprávěla vnučka. A mě málem omývali.

BŘICHÁČOVA TEORIE HMOTY

Ten člověk měl poměrně velké břicho. No, velké... Obrovské. Bylo to vlastně panděro, jakým se může pochlubit jen málokdo. Netajil se tím, že vybudování takového pupku ho stálo spoustu času a neuvěřitelné množství peněz vydaných za jídlo a pivo. „Ale vyplatilo se to, fakt vyplatilo,“ tvrdíval onen nejmenovaný muž. „Když nevěříte, vyzkoušejte to sami. A uvidíte ten zázrak,“ dodával.
Majitel nepředstavitelně velkého panděra totiž zastával teorii, že hmota je nezničitelná. Nezapomněl to zdůraznit při žádném ze svých každodenních posezení v domovské hospůdce. Bylo mu jedno, zda kolem něj sedí muži či ženy, zda už tuhle jeho teorii slyšeli tisíckrát nebo se s ní setkávají poprvé. Připomínal důsledného agitátora na některé z předlistopadových schůzí.
„Hmota JE! nezničitelná,“ vykřikoval většinou po šestém nebo sedmém džbánku pěnivého moku. Pohlédl na svůj obrovský pupek a pokračoval. „Myslete si o tom co chcete, ale když to tadyhle stlačíte,“ láskyplně pohladil očima své milované a hýčkané panděro, „tak se to přemístí a pak zákonitě projeví někde jinde. Kde asi?“ Pak vždy vítězoslavně přejel pohledem muže sedící u stolu.
Myslel jsem si o tom své a s tím člověkem se do slovního křížku nikdy nepustil. Bylo to určitě dobře, protože časem jsem připustil, že by mohl mít pravdu. To když začala ženská móda krátkých halenek, holých zad i bříšek. Když se hodně oplácané dívky navlékly do co nejužších kalhot a snažily se je použít coby šněrovačku. Vyrobily si tím hrůzné faldy na módně odhalených místech svého těla. Možná i proto, že jim chybělo to, co dělá muže mužem a jejich hmota si tedy našla jinou cestičku.
Ten člověk s panděrem měl pravdu. Hmota je určitě nezničitelná.

VYHAZOV VRÁTNÉHO VYŽRÁLKA

Večerní vrátnice velkého, významného, veledůležitého výzkumáku. Vrátnému Vyžrálkovi vyprahlo. Vypil víno, vodku, vermut. Vzápětí vyspával. Vrzla vrata, vešel Vyžrálkův vedoucí. Ve vydýchaném vzduchu viděl vodkou vyčerpaného vrátného. Vzteklý vedoucí vyřvával, volal, vyčítal, vyhrožoval.

Vysoké vedení výzkumáku výjev vyhodnotilo. „Vyvrhel,“ vykřikovalo. Vrátného Vyžrálka vyhodilo. Vrátný vzdychl, vrátil výzkumáku veškerý vypůjčený vercajk, vyšel ven. Viděl výčep, vinárnu. Vypité víno vydané vysloužilým, vysokým vrchním Vosáhlem vyplavilo Vyžrálkovi veselé, vzrušující vzpomínky. Vydatně vypíjel.

Vinárna vyplivla Vyžrálka ven. Velkou většinu vína vyvrhl. Vzal vlastní velký vak, vykročil. Viděl videopůjčovnu. Veselá vedoucí, vnučka velitele výzkumáku, Vyžrálka velmi vítala. Vrátila včera vypůjčenou vývrtku, válenda ve videopůjčovně vzápětí vrzala, Vyžrálek vzdychal. Vtom vrhnul víno.

„Vypadni!“ vykřikla vedoucí videopůjčovny. Vzlykající Vyžrálek vyšel ven. „Vůl, velký vůl,“ vyprávěl večer vlastní vnučce Vendě.

ŠTĚKOT UCPAL ZÁCHODY

Řidič vojín Hlaváček byl takový obyčejný kluk z dědiny. A taky trochu exot. Neměl žádné záliby, na čtoucí spolubojovníky se díval s pohrdáním. „Proč to děláte? Je to jen ztráta času. Já si vystačím s pivem a procházkami po lese,“ říkával.

Když jel po roce poprvé z vojny domů, na dovolenou, byl evidentně nesvůj. Dlouho se loučil se všemi kamarády, jako by už ani nepočítal s návratem. Leč po dvou týdnech se objevil. Rozesmátý, šťastný a spokojený. „To bylo něco,“ vykřikoval při vybalování proviantu přivezeného z domova.

„Kluci, představte si, co se mně ve vlaku stalo. Viděl jsem lidi, jak pořád korzují sem a tam kolem mého kupé. A pak jsem zjistil, že chodí do jednoho z vagonů, v němž je restaurace. Tak jsem tam taky šel. Na jedno,“ líčil Hlaváček.

A pokračoval. „Jenže jsem nějak nemohl otevřít ty dveře na konci vagonu, abych se dostal do jiného. Lomcuju s něma, dávám do toho veškerou svou sílu, ale pořád nic. Asi jsou zaseknuté, napadlo mě. Už jsem to chtěl vzdát, když přicházel z druhé strany nějaký člověk. Představte si, ty dveře se neotevíraly takhle,“ naznačil rukou pohyb k sobě a od sebe, „ale takhle.“ Oběma rukama máchl do stran. „Věděli jste to?“ zeptal se.

Pak kamarádům nabídl přivezené pečené maso. Kluci se jen olizovali. Když dojedli, z ničeho nic se ve světnici ozvalo: „Haf.“ Vzápětí znovu: „Haf, haf!“ To kuchař vojín Švandrle jako jediný poznal, čím si vojáci právě naplnili žaludky. Některým chvíli trvalo, než to pochopili. O to rychleji pak vystartovali směrem k záchodům. Zatímco ve světnici přibylo štěkajících z řad těch otrlejších, toalety zažívaly nával. Toho večera na nich bylo narváno.

deníček: BÍLÉ MĚSTO

Nikdy jsem nepatřil mezi nějaké velké romantiky. Spíše naopak. Ale včera se ve mně cosi zlomilo a já se sám sobě nestačil divit. Čím to? Vysvětlení není zase až tak složité. Mohl za to sníh. Úplně obyčejný sníh, který je v našem městě rok od roku vzácnější.

A tak se stalo, že jsem odpoledne při kuřácké pauze postával na dvorku pracoviště, doháněl nikotinový deficit a hleděl k obloze. Z ní se snášely obrovské sněhové vločky, vypadalo to, jako by tam nahoře někdo trhal nekonečnou peřinu. Začínalo být všude bílo a to sněhové peří se dál tiše snášelo k zemi.

Vzpomněl jsem si na své dětství, kdy sníh, i když v jiném městečku, nedostatkovým artiklem ještě nebyl. Z paměti mi vyplouvaly vzpomínky na sáňkování na nedalekém kopci, na stavění sněhuláků mezi paneláky. Na dobu, která už je tak daleko, a včera odpoledne byla najednou až neuvěřitelně blízko.

Já totiž najednou dostal chuť zase si postavit sněhuláka. Nebo alespoň malého sněhuláčka. Začínám senilnět? Nebo je v tom něco jiného? Co tedy? – říkal jsem si.

Sníh padal dlouho. Pokryl ulice, zastlal střechy domů. V našem městě je teď všude bílo. A když se tak dívám z okna, vidím, že sníh začíná popadávat znovu. Možná si dnes toho svého malého vysněného sněhuláčka, svou lávku přes řeku života vedoucí zpět do dětství, přece jen postavím.

V HLAVNÍ ROLI ÚSPORY

O vdově Pošvové lidé říkali, že je nenasytná a věčně hladová. Neměli tím na mysli stav žaludku, nýbrž její lačnost po penězích. Shodovali se na tom všichni, kdo ji alespoň trochu znali. A dlužno říct, že v tomto případě to nebyly žádné pomluvy. Ti lidé se skutečně nemýlili.

Vdova ve středních letech se už nějakou dobu cítila hodně osamělá. Snila o muži, jenž by patřičně oživil atmosféru v jejím domku. Fyzicky i finančně. Jednoho dne objevila v novinách inzerát, jehož text splňoval ženiny představy v podstatě beze zbytku. „Pětačtyřicetiletý zachovalý muž hledá hodnou osamělou ženu přiměřeného věku. Nabízím pětileté úspory,“ psalo se v něm.

Pošvová neváhala ani chvilku. Okamžitě sedla a na inzerát odpověděla. Vylíčila se v těch nejrůžovějších barvách, v dopise ani trochu nešetřila popisem své zničující osamělosti, vychvalováním kuchařského umění i pečlivě propracovanými pocity tělesného strádání. Pak už jen doufala, věřila, těšila se a netrpělivě vyhlížela listonoše. A slavila úspěch. Jednoho dne se odpovědi dočkala. Takové, v jakou doufala.

Železo se má kout, dokud je žhavé, říkala si vdova. Proto neznámého muže obratem pozvala na návštěvu k sobě domů. Když otevřela vchodové dveře svého pečlivě vycíděného domku, stál za nimi urostlý a dobře oblečený chlap, jenž na oněch pětačtyřicet let ani zdaleka nevypadal. Teď a nebo nikdy, našeptávalo cosi v hlavě Pošvové. Nasadila všechen svůj šarm a podpořila jej královskou večeří.

A nejen to. Povedlo se jí dokonce bez vážnějších potíží onoho muže vmanévrovat i do své postele. Když bylo po všem, vytasila se s druhým bodem svého plánu. „Bylo to nádherné, miláčku. Nevysvětluj si to špatně, ale taky by mě zajímalo, jak je to s těmi tvými pětiletými úsporami,“ zašvitořila. Nápadník se na ni podíval a mile se usmál. „Co by mělo být? Jsou už tvoje. Vlastně v tobě, miláčku,“ odpověděl.

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (11)

NESAHEJ MI NA BOBRA!

Taky vám vadí cestování v městské hromadné dopravě? Mně hrozně. Jízdné je čím dál dražší, ti pantátové nevědí, co by za ně chtěli, spousta lidí moc nevoní, zbytek zase až příliš. A hlavně: ty neskutečné tlačenice! Jenže čas od času se při pobytu ve městě tomu odpornému cestování tramvají bohužel nevyhnu.

Na druhé straně se při tom člověk někdy i pobaví. Jako tuhle. Do tramvaje jsem se vecpal jen tak tak, zásluhou širokých ramen a určitého zbytku svých fyzických sil. Uvnitř jsme byli narvaní jak sardinky v krabičce. Zleva mi funěl do ucha jakýsi tlustý chlap, vpravo si pořád cosi brumlal nějaký mladík. Zezadu jsem na zádech cítil podezřelé rozměklé obliny a taky těžký, ale fakt hodně těžký parfém. No a hlavu jsem měl chtě nechtě zabořenou do bujné zrzavé hřívy jakési slečny. Ta naštěstí voněla docela příjemně.

Jak si tak jedeme, najednou slyším: „Pane, nesahejte mi na bobra!“ Ženský hlas vzápětí vystřídal basový tón jakéhosi muže: „Paní, o čem to mluvíte? Já vám na žádného bobra nesahám.“ Chvíli se dohadovali. Pak už to kdosi nevydržel: „Běžte s těmi svými bobry někam. Nejlépe k řece.“ No, on to ten člověk řekl trochu jinak, ale psát tu o lidském pozadí na plné pecky se jaksi nehodí.

Když se situace uklidnila, neboť někdo z těch dvou zřejmě vystoupil, uslyšel jsem zpovzdálí hlas nějakého zřejmě bezzubého a taky asi nahluchlého dědy: „To jšou ale věči. To by še ža našich mladých čašů štát nemohlo, aby o šobě nějaká ženšká žíkala, že je dobrá!“

zamyšlení: MEZI NÁMI ZÁVISLÁKY

Jsi závislák, slyšíme občas od někoho. Nebo to naopak sami někomu jinému říkáme. Pouhá dvě slova. Ale kolik toho mohou obsahovat! Závislostí je snad nekonečný počet. Každý z nás má tu svou, ať si to uvědomuje nebo ne, ať se ji třeba snaží sebevíc tutlat nebo potlačit.
Existuje závislost na jídle, čokoládě, cigaretách (hlásím se k ní), sexu, partnerovi, kávě (opět zvedám ruku), nadřízeném, nějakém jiném člověku, na drogách, alkoholu, náboženství, a já nevím na čem všem ještě. Zkrátka kolik lidí, tolik závislostí. Škodných i neškodných. Pro některé existují léčebny, s jinými musí člověk zápolit sám – jak ten voják v poli.
Kdo tvrdí, že žádnou závislost nemá, ten lže. A možná naopak disponuje hned několika. Ale proč bychom měli ty svoje slabosti nebo slabůstky tutlat a stydět se za ně? Vždyť ze spousty z nich se naopak snadno dají udělat přednosti. Nebo je lze alespoň přijatelně vysvětlit:
Co na tom, že rád jím a přežírám se? Dokazuje to, že jsem zdravý a mám chuť do života.
Neobejdu se bez čokolády? Ani nechci. Ta hořká přece tak účinně a dokonale likviduje řídké případy s častým běháním!
Hulím jako tovární komín? No a co? Je přece dokázané, že uzené déle vydrží.
Jsem závislý sexuální maniak? Jasně, ale co by si beze mě počaly ty zástupy potřebných žen nebo mužů?
Neobejdu se bez partnerova velení? V pořádku, vždyť ho tolik miluji.
Liju do sebe litry kafe a nemohu bez něj být? Bez kávy se mi chce spát. A kdo spí, ten nežije.
A tak dále a tak dále.
Jsem závislák. Vím to a hrdě se k tomu hlásím. Jo, a ještě jednu velkou závislost mám. Na tomhle blogu. Tu si ale zdůvodňovat nechci a nebudu. Mám totiž strach, že by mě pak mohla přejít...

VÝTAH STORY

Už je to hodně dávno, co naposledy rozhýbal svou starou kostru a vyjel. Kamsi do toho svého výtahového nebe. Škoda, že onen veterán neuměl mluvit nebo psát. To, co zažil, by totiž vydalo na tlustou a hlavně hodně zajímavou knihu.

Výtahový stařeček pamatoval ještě první republiku. Neznal žádná tlačítka ke zvolení toho kterého patra, zato se mohl pochlubit elegantními táhly. A dolů vozil jen toho, kdo měl k dispozici klíč. V oné nejmenované budově tedy tenkrát výhradně uklízečky.

Měl svou hlavu, byl co chvíli škodolibý i vzdorovitý. Tyhle vlastnosti projevoval hlavně nedovíráním svých vnějších dveří. A tak vrátný v té pětipatrové budově plné kanceláří do nich co chvíli telefonoval, že výtah stojí tam či onde a je potřeba, aby jej šel někdo dovřít.

A tak se stalo, že jistého dne zazvonil v jedné z místností telefon právě ve chvíli, kdy se tam konala porada. Vedoucí chvíli držel sluchátko u ucha, řekl do něj jedinou větu - „samozřejmě, někoho tam pošlu“ – a pak zavěsil. Pohlédl na své podřízené a povídá: „Franto, volají zespodu, že je potřeba zavřít výtah. Prosímtě skoč tam.“

Franta se svým typickým způsobem odloudal a po chvíli se vrátil. Už mezi dveřmi na něm bylo patrné naštvání. „Tohle mně nedělejte, víte, kolik mám starostí?“ prohlásil vztekle. Onen výtah totiž byl dávno v tom svém nebi. Šprýmař vedoucí poslal podřízeného zavřít neexistující dveře v době, kdy dělníci už půldruhého roku rozšiřovali šachtu pro mladého následovníka výtahového stařečka.

SOUSEDSKÁ

Zatracené paneláky, pomyslel si v duchu Mojmír Balda a zesílil zvuk televizoru. Kdo to má pořád poslouchat? Copak si ti lidé myslí, že jsou tady sami? To se fakt nedá vydržet, láteřil tak jako skoro každý jiný den pětatřicetiletý muž.

Na televizní obrazovce v obýváku se schylovalo k další vraždě, u sousedů po obou stranách Baldova bytu bylo také hodně rušno. Jenže jinak.

„Už tě mám dost. Jsi budižkničemu, nic doma neuděláš, s ničím mi nepomůžeš,“ nedalo se přeslechnout zprava.

„Áááá, nepřestávej. Ještě, ještě,“ ozývalo se zleva.

Balda se snažil pozorně sledovat vývoj detektivky na obrazovce, ale moc se mu to nedařilo. Sousedé měli zkrátka navrch.

„Ty taky nejsi žádný poklad. Sbal se a táhni za těmi svými chlapy,“ vyřvával muž za pravou tenkou panelákovou stěnou.

„Áááá, áááá, vydrž, vydrž, už to bude,“ povzbuzovala žena svého partnera za levou, snad ještě tenčí zdí.

Balda znechuceně vypnul televizi a odšoural se do kuchyně. Vztekle za sebou práskl dveřmi. To naše nedávné stěhování nebyla žádná výhra. Měli jsme zůstat tam kde jsme byli. Mezi starými zlatými a tichými důchodci, říkal si.

O tři hodiny později ještě pořád seděl na kuchyňské židli, dopíjel láhev skvělého červeného. V zámku dveří zarachotil klíč. Manželka se vracela z odpolední směny.

„No to jsem si mohla myslet. Nic tě nezajímá, jen ten chlast,“ zaútočila žena.

„Ale Boženko, to není pravda,“ marně hledal účinná slova ke své obraně Balda.

Hádka pokračovala a nabírala na obrátkách. Když skončila vzájemným ujištěním, že se přes to přese všechno mají rádi, odebrali se manželé do obývacího pokoje.

„Ááá, miluju tě. Nepřestávej. Áááá, přidej. Ještě, ještě,“ uslyšeli zanedlouho usínající sousedé po obou stranách Baldovic bytu.