Byla to taková obyčejná jízda autobusem směřujícím z jisté příměstské části Brna do jednoho dopravního uzlu poblíž centra. No, obyčejná... Spíše poměrně zajímavá, plná zážitků. A taky jakási zkouška nervů. Však posuďte sami.
K radosti někdy stačí málo. Třeba i to, že člověk nemusí stát v dopravním prostředku na jedné noze – a ještě ne na své. Jenže jásot může být předčasný. Dvě důchodkyně na sedadle za mnou se bez přestání baví o svých nemocech. A taky o nemocech svých manželů, sester, bratrů a nekonečné řady známých.
„...nohy ji bolely tak, že ráno nemohla vstát z postele...“
„...to nic není, mé sestře začala z ničeho nic brnět ruka...“
Na volné sedadlo vedle mě se usazuje jakási v obličeji silně zmalovaná slečna. Ještě než se jí to podaří, při rozhlížení a několikerém otáčení ohrozí svým batůžkem na zádech obličeje sedících cestujících na obou stranách autobusu.
„...zavolali doktora a ten ji poslal do nemocnice...“
„...nemohla s tou rukou ani vařit, manžel jí za to ještě vynadal...“
Zmalovaná slečna vedle mě sedí nepohodlně, celá pokřivená, s batůžkem na zádech. Odněkud vyloví mobilní telefon. Na rukou se jí blyští zlaté prsteny, vyťukává zprávu. A neustále popotahuje nosem. Smrk, smrk.
„...v nemocnici si ji nechali, zaplatila za to majlant a ani na návštěvu za ní nikdo nepřišel...“
„...pak ji ta ruka bolet přestala, ale zase se jí začala točit hlava...“
Vzadu v autobuse úřaduje revizor. Dohaduje se s jedním z pasažérů o tom, kolik je přesně hodin a tudíž zda je jízdenka ještě platná.
Smrk. Smrk, smrk, smrk.
Vedle mě sedící slečna nadále popotahuje, ještě pořád píše SMS. Nebo už možná druhou. Případně třetí. Chápu, že ty prsteny a koneckonců i mobil musely být drahé, a proto jí na kapesníky nezbylo. Neměl bych jí nabídnout svůj? Neznačkový papírový?
„...nejhůř dopadla Madla, včera umřela...“
„...Franta už má taky na kahánku...“
Smrk, smrk.
Začínám sahat po svém balíčku papírových kapesníčků. Ale je pozdě, autobus přijíždí na konečnou. Slečna vstává, neúspěšně zaútočí svým batůžkem na můj nos a loučí se. Jak jinak, než několikerým popotáhnutím. Smrk, smrk, smrk, smrk. A ještě jednou: smrk.
S úlevou vystupuji a jdu na tramvaj. Přijíždí brzy. Jenže je narvaná k prasknutí. A vedle mě na ni čeká zmalovaná slečna s batůžkem a mobilem v ruce. Smrk. Smrk, smrk, smrk.
2 komentáře:
Slečny s baťůžky, co popotahují, můžou být zajímavou vražednou zbraní do nějaké PC akční hry:-))
Ty staré paní, to je fakt vtipné - to musela být zábava, že? Pěkný článek, Jardo.
Okomentovat